Andor.cz - Dračí doupě online

Frenklinova 24 – 7:30 24.5.2021
Velmi slabý zvuk budíku se prolínal s absolutním tichem. Trvalo dlouho, než se dostal ke spáčovým uším. Muž se obrátil na gauči, z jeho úst se vydral zvuk… Nebylo poznat, zda jen zívnutí, nebo nějaká nadávka. Bylo však jisté, že z postele se mu moc nechce. Ještě trvalo, než se konečně zvedl. Protáhl se a prohrábl strniště, jež pokrývalo jeho bradu. Každý, kdo ho uviděl, by si musel pomyslet, že by mu možná neuškodila žiletka, ale jeho to, zdá se, netrápilo.
Spal v obyváku, všude kolem byly plechovky od piva, šedobílá deka ležela zmuchlaná na zemi, jak ji tam její majitel nechal, a celkově, všude okolo byl děsný binec… Když se člověk rozhlédl okolo a ignoroval nepořádek, mohl si všimnout hned několika věcí. V pokoji toho moc nebylo, zašedlé stěny zely prázdnotou, v celé místnosti byla jen pohovka, stolek a na něm notebook. Zdálo se, že to byl svobodný muž… Kolik mu tak mohlo být? 30? 35? Ne, bylo mu 26… Proč nemá dívku? Proč žije sám? Možná je to samotář, možná mu to vyhovuje. Nebo prostě neměl štěstí na lásku?
Mezitím se muž přesunul do kuchyně, otevřel lednici, i ta zela prázdnotou. Možná se tu sem tam našel kus salámu, sýra nebo dokonce paštiky. Vzal salám, šunkový, ten takový děsně levný a ještě více chemický, ale on si o zdraví moc starostí nedělal. Hodil to na rohlík a zakousl se, jako by týden nejedl. Sedl si ke stolu, otevřel krabičku cigaret a jednu vytáhl. Zapálil ji, jednou si popotáhl a odložil ji do popelníku. Seděl tam, jen tak a zíral na prázdné zdi. Jednou za čas si popotáhl, jakoby z povinnosti, a nejednou svěsil hlavu a povzdechl si. Takhle to trvalo ještě pár minut, než začal znovu zvonit telefon. Chvíli bez odezvy seděl dál, poté se pro mobil natáhl. Kdo to jen mohl volat? „Haló?“
Ze sluchátka se ozývalo hluboké dýchání, jakoby patřilo člověku, který právě uběhl maraton. „Hele… uffff… Co je s tebou kámo? Už dva tejdny ti volám… Mám něco úžasnýho, někde se musíme sejít… Kdy se ti to hodí?“ Ruka automaticky sjela do vlasů a rozčepýřila je ještě více, než tomu bylo doposud… Vypadalo to, jako by právě dostal šok elektrickým proudem. „Čau Broňo… No, dnes mám volno, takže záleží na tobě…“ Chvíli trvalo, než došla odpověď, ale nakonec se dostavila. „Ok, naše obvyklý místo… V devět… Večer.“ Nato sluchátko ohluchlo a zanechalo v místnosti ticho.

Hospoda u Winchestera - 21:13 24.5.2021
Třináct minut po deváté a Broňa se stále neukázal… Jen osamělý muž seděl, pohrával si s táckem od piva, na němž byla reklama na Svijany, jedno z nejlepších českých piv. Kouř z cigarety stoupal od popelníku a mizel v nekonečné prázdnotě. Tahle hospoda byla za svých časů jedna z nejlepších, dnes… Dnes je z ní pajzl, kam chodí puberťáci, aby jim nalili. Ještě několik málo či více minut trvalo, než se Broňa konečně dostavil a objednal si jedenáctku. „Hele Johny, dneska tě zvu…“ A tak objednal pivo i mně…

Ano, já byl ten neupravený muž… Proč, ptáte se? To je dlouhý příběh, ještě se k tomu dostaneme… „Hej, pamatuješ si na starý dobrý časy? Tys chtěl žít s tou… tamtou… Ani si nepamatuju její jméno, promiň… A já… já chtěl být archeologem… Oba jsme měli velký plány.“ Zvláštně se na mě podíval, jakoby se snažil přečíst mé myšlenky. Loknul si piva, tak, že mu na horním rtu zůstala pěna. Musel jsem se usmát. Po nekonečném měření pohledů ze sebe konečně vysoukal větu „Jak to vlastně s tebou a tou...“ „Myslíš Catty?“ Doplnil jsem ho, aby konečně dovyřkl otázku. Ač jsem věděl, o co půjde. „Jo, jasně, Catty… Jak to s ní dopadlo?“ Ani nemusel slyšet odpověď, jakoby si nedokázal podle pohledu domyslet, jak to tedy je… „Aha… A chtěl bys ji?“
Otázka byla vyřčena, odpověď byla jasná, vždyť přeci vždy věděl, co pro mě doopravdy znamenala. Ale přesto jsem si nemohl odpustit tu ironii. „Jo, a ty zařídíš, abychom se dali dohromady, hm?“
Na Broňově tváři se objevil úsměv, jako by na tuto otázku čekal celou dobu. „Náhodou… Možná bych s tím měl co dělat… Víš, tobě se sen nesplnil, ale můj ano, stal jsem se archeologem… A našel jsem něco opravdu úžasnýho… Stačí, když se mnou poletíš pryč z republiky, stačí řekněme tomu týden…“
Dohady a přesvědčování pokračovaly dlouho, až příliš dlouho, dostalo mě to vzpomínkami do minulosti… Kdy jsem ještě chodil na střední a přesně v ten moment jsem miloval tu dívku. Miloval, ptáte se? Teď si určitě říkáte, co může blb ze střední vědět o lásce? Kdybych věděl, že jsem se všude v životě mýlil, tady vím, že ne… A proč to dopadlo tak, jak to dopadlo? Nepředbíhejme, k tomu se ještě vrátíme…
Nakonec jsem tedy svolil a měl jsem se připravit na odjezd. Měl jsem čas týden.

Kdesi v pustině – 22:32 31.5.2021
Nemohl jsem uvěřit, že jsem na to přistoupil. Bylo to jako… Noční můra, ale pokud to mělo přinést ovoce, tedy Catty, rád jsem to byl ochoten přijmout. Všude okolo byl jen samý písek, horko a písek… Netušil jsem, co děláme zrovna na poušti, ale bylo mi to jaksi jedno. Bylo to poprvé, co jsem jel na velbloudovi a poprvé, co jsem měl turban na hlavě.
Cesta trvala celou věčnost, pořád jsem měl žízeň, ale vody bylo překvapivě málo. Ani jídla nebylo moc, ale bylo to poprvé, co jsem svého společníka viděl takhle, byl plný sebevědomí, měl jasný cíl i směr, připomínal mi pouštního válečníka, jenž putuje pouští a hledá svou kořist… A tu měl Broňa již vyhlídnutou.

Pyramida – 5:24 33.5.2021
Už jsem tomu ani nevěřil, konečně jsme dorazili, bylo to jako probuzení z noční můry… Ještě stále máte hrozné vzpomínky, ale vidíte, že nejsou důležité, protože teď už nejsou ničím, než jen písky času. „Utáboříme se před pyramidou, půjdeme dovnitř až v poledne… Teď to není bezpečné a navíc si musíme odpočinout.“ Kývl jsem, bylo mi jasné, že má pravdu. Našli jsme tedy stín a čekali, až se rozední.

Pyramida – 12:05 33.5.2021
Vzali jsme vše potřebné, rozsvítili baterky a vydali se vstříc temnotě. Celé se mi to nelíbilo, ale musel jsem jít dál… Měl jsem důvod, který pro mě byl důležitější než strach o zdraví. Jen jsem zkontroloval pásek… Uff, nůž byl na svém místě, dokud mám sílu držet ho, budu se rvát, dokud budu moci dýchat, budu bojovat…
Cesta trvala dlouho, bylo to bludiště, já bych se tu určitě ztratil, ale Broňa ne, ten sveřepě pokračoval dál. Najednou se zastavil, přikrčil se a sledoval pískovcové dlaždice na zemi. „Ustup…“ Chtěl jsem namítat, jak mám obvykle ve zvyku, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Ustoupil jsem o dva kroky zpět. On udělal totéž, šáhl do batohu a vytáhl z něj jakýsi balík. Jakoby jen tak, hodil ho asi pět kroků dopředu. Ozval se hlasitý zvuk, jako by se nařizovaly hodinky, ale nahlas. Potom svist a řinčení kovu o kámen. Past!!! Já bych do ní vletěl a už bych byl dávno po smrti… Ještěže ho mám s sebou.
Takhle to pokračovalo pěkných pár chvil, další pasti, další nebezpečí. Konečně jsem si uvědomil, že Broňa opravdu riskuje život a to proto, aby mi přinesl štěstí. Byl to opravdový přítel, nebyl jako všichni ostatní, neodsuzoval mě za mé chyby, stál za mnou i tam, kde ostatní šli proti mně. My jsme byli vždycky jiní, nešli jsme s proudem, bořili jsme si cestu proti.
Uběhlo ještě pár minut či hodin, nevím, ztratil jsem pojem o čase, až jsme se dostali před nějakou kamennou bránu. Chvíli trvalo, než se mému společníkovi podařilo bránu otevřít. A když se povedlo, strnul jsem v úžasu. Uprostřed prostorné místnosti bylo zrcadlo, vyzařovalo z něj jakési světlo, jež osvětlovalo celou místnost.
Úžas pokračoval, celá místnost byla podivná, tedy vypadala normálně, ale já z ní cítil obrovskou moc, sílu… Magii? „Představuji ti zrcadlo osudu, to nejmocnější zrcadlo, jaké kdy bylo vytvořeno… Není obyčejné, jak by taky mohlo být… Toto zrcadlo má možnost vidět minulost, budoucnost a to nejdůležitější, dokáže měnit osud. Jen běž a podívej se na svůj osud, ale pozor je jen jedna jediná příležitost, kdy můžeš něco změnit, nepromarni to… Rozmysli se dobře.“
Přistoupil jsem k zrcadlu, postavil se před něj a upřeně hleděl na svůj obraz. Čekal jsem… Minutu, dvě, a když už jsem čekal, že se nic nestane, obraz se začal rozostřovat. Objevil se v něm obraz, přistoupil jsem blíž, ani nevím proč, ale dotkl jsem se ho. A v tu chvíli už obraz nebyl obraz, ale skutečnost… Viděl jsem… Svůj život…