Andor.cz - Dračí doupě online

Uf, je tu vedro. Kde taky teď není. Jdu procházkou domů z oslavy. Moje kamarádka Anna měla narozeniny. Všechny její kamarádky jsme se s ní sešly a dělaly táborák. Eleanor pak navrhovala ji upálit, abychom uctily čarodějnice. To by byla sranda. A. bydlí na kraji Bostonu. Otec mi před odchodem říkal, ať mu večer zavolám. Že pro mě přijede. Nakonec jsem se rozhodla vydat domů pěšky, když je takové teplo a teď už není ani taková tma, vlastně už začíná svítat. Celá se potím. Hnus. Svléknu si tílko, proč ho taky mít, že? Pod ním mám plavky, takže nahá ještě nebudu. Aaah, už je líp. Tílko složím a nacpu navrch do batohu.

Všichni tomu tady říkáme malý Boston. Vlastně je to už spíš malá vesnice vedle Bostonu. Je tu klid a nikdy se tady nic nestalo. V celé historii je tu jen jedna poprava. Kdysi tu popravili indiána, který se nenechal zastřelit na Broadwayi, tak tady říkáme hlavní. Indiáni to holt mají a měli vždy těžký. Pořád je někdo střílel nebo otročil. Ušla jsem už asi 2km a potkala jsem pouze dva lidi. Dokonce jsem nepotkala ani žádné auto. Ještě cca 4km domů. Potím se, jako bych byla v sauně. Přímo po mně pot teče. Oblečení už mám nacucané a plné potu. Dokonce i ten batoh je mokrej. Zahrávám si s myšlenkou, že si sundám i sukni. No co, pod ní mám přece plavky taky, ne? No, dobře. To už by starší generace mohla považovat za vhodné zavolaní šerifa. Ten by mě potom zadržel v cele s tím, že to nemám v hlavě v pořádku, když mu chodím po vesnici v bikinách. Asi bude lepší si sukni nechat. Ale co bych mohla, to je dojít si cestou zaplavat do požární nádrže... Jo to bude nejlepší, spláchnu ten pot. Na náměstí tudíž odbočím místo vlevo vpravo. Po cca 100metrech jsem u nádrže. Ona je to přibližně metr dvacet hluboká nádrž o rozměrech šest na dvanáct. V létě je z ní vždy veřejné koupaliště. Odložím batoh a oblečená skočím do nádrže. To je pocit. Všichni tvrdí, že oblečení stahuje ke dnu. Nevím, mě tam ta sukně rozhodně nestahuje. Radši už půjdu, přeci jen bych měla nějak taky dojít domů. Mokré vlasy, plavky i sukně hezky chladí a mě se hned jde líp.

Na náměstí se plouží dodávka Dodge. Když dojdu až na náměstí, zeptá se mě řidič, kudy vede cesta k dálnici. Ukáži mu, že má jet na sever. On děkuje a nabízí mi odvoz. Mě však doma vždy říkali "Nelez cizím do auta" a proto ho slušně odmítnu. Otočím se a jdu směr domov, na sever. Bublající dodávka se taky po chvíli rozjíždí.

Pak již jen cítím, jak mě kdosi uchopí v pase a strhává mě do nákladového prostoru té dodávky. Uvnitř je tma. Cítím cizí ruce, jak mě drží na místě. Jedna na ňadrech a druhá v rozkroku. Fuj, asi úchyl. Tohle bude dlouhá noc... Křičím!

"Ari, to je k ničemu," ozve se zepředu. On mě zná jménem. Ztuhnu. "Jakobe, už ji, prosím tě, svaž. Chápu, že takhle se ti to víc libí, ale návštěva s tím není asi moc spokojena." Chlap, co se jmenuje Jakob, mi ještě rukou stiskne ňadro, následně druhou vytahuje z pod mokré sukně a svazuje mi ruce nějakým koženým opaskem. "A Jakobe, postarej se, aby neutekla, ano?" "Ano, pane!" s těmito slovy se usadil do jediné zadní sedačky a mě si posadil na kolena. Bezpečnostní pás mi nahradily jeho ruce, které mě držely v pase. "Co po mně chcete?" ptám se.

"Zatím nic, jen abys seděla v klidu. Jo, a pokud bys plánovala, že budeš chtít skákat z auta za jízdy, věř, že tě zabije skok nebo kulka do zad," odpověděl na můj dotaz šéf zepředu. Tím, co řekl, mi vlastně i řekl jediné cesty, jak se odsud dostat. Dveřmi, nebo tunelem. Pokud jde o mě, radši bych ten tunel vynechala. Dveře nezamkl, to je dobře. Ale dřív, než se tam dostanu, budu asi mrtvá. Jakob asi tušil, o čem přemýšlím. Položil mi ruku na koleno a hladil mi ho. V duchu mi vyskakovala husí kůže. "JAKOBE, hlídej si tu ruku," zněl rozkaz zepředu. Že by mě nechtěli znásilnit? Spíš bude chtít být první.

"Jakobe, už tam budeme. Udělej to teď," křikne přes rameno šéf. Hned mi vytane otázka, co má hned udělat? "Jasně, šéfe," ozve se Jakob nad mojí hlavou. pak už jen stíhám zaznamenat, jak mi rukou vyhrnuje sukni. Něco mě štípne do zadnice. Injekce. Napadá mě jediné, proč to ksakru musím být já... pak už mi ztmavne svět před očima.

Otevřu oči, spíš se je pokusím otevřít. Jen nadzvednutí víček mi dělá problém. Po několikátém pokusu se mi povede zamrkat a otevřít oči. Kde to jsem? Co tu k čertu dělám? Koukám na čistě bílý strop nade mnou. Pokusím se si sednout. Nejde. Záhy zjišťuji proč. Ruce a nohy mám přidělaný ocelovými půlkruhy k desce pode mnou. Vždyť jsem nahá, dojde mi... postupně si rozvzpomenu, co se mi stalo. Unesli mě. Oni na mně budou dělat pokusy, zděsím se. To se snad děje jen v hororech, uklidňuji se. Ale vše nasvědčuje tomu, že se mýlím. Otáčením hlavy se snažím prohlédnout místnost. Laboratoř, cela, možná nějaká mučírna. Všechno je čistě bílé a vše je pokryto nějakou dlažbou. Bílé desky o rozměrech metr na metr jsou na zemi, zdech i stropě. Světlo prolíná skrze ně. Zavřu oči. Co se mnou bude. Proč to, sakra, musím být já... a znovu mě pohltí tma.

"Dej mi dvanáctku a připrav další dávku rajčete, probouzí se nám." Už tu nejsem sama. Jsou tu nějací lidi. Do háje, dokonce mám na sobě jejich ruce. Má studený prsty a šahá, kam by neměl. Proč s tím, sakra, nemůžu nic dělat? Cítím každý jeho pohyb na těle. "Doktore, tady to máte." "Odlepený?" "Ano, pane." "Děkuji," zvedne jednu ruku. Pak ji s něčím přiloží zpět. Co to má znamenat? Odpovědí mi je pouze zasyčení nad mou hlavou. A dnes už poněkolikáté vidím jen tmu.

"Ari, už se prober. U tohohle musíš být. Tak dělej, otevři ty oči!" postupně se probírám k vědomí. Začnu mžourat. Místnost se nezměnila, pořád ta bílá. Jen přibyly další věci. Co to se mnou dělaj? Vidím se na stropě. Zrcadla nahradily stropní desky. Ležím nahá na desce. A po těle se mi vinou hromady drátků. Na těle mám hromadu malých kovových kroužků a z každého vede jeden kabel. Čidla. Na prsou, ramenech, spáncích, břiše, dokonce jsou i na chodidlech. Dali mi je všude. Na každý sval. "Ari, jsem rád, že už jsi při vědomí. Rád bych ti oznámil aspoň účel, proč jsi tu." No to bych ráda věděla, proč zrovna já a co se mnou vůbec chtěj dělat. "Nesnaž se mluvit, nemůžeš, máš zalepenou pusu." Dík za informaci, to už taky vím. "Jsem Pete a všechno mi tu patří. Pracujeme na výzkumu. Ty máš jistě ráda vědu." Takže je to pravda, umřu při pokusech. Budou na mně dělat pokusy mnou nenáviděnou vědou, jaká ironie. "No, popravdě, moji vědci si ještě nejsou vůbec jistí, zda je výsledek funkční, ale zákazník požaduje test. Pokud se test nepovede, ty zemřeš a on mi vezme další finance. A ty já potřebuju. Tudíž ti vlastně držím palce. Jo a užij si to. Abys mohla sledovat postup, támhle máš monitor s průběžnými informacemi. Přeji ti, abys nedopadla jako ty krysy." Krysy?! A jak dopadly? Chcíply? Tak jako teď já? Do hajzlu, do hajzlu. Proč jsem jen lezla na tu oslavu. Měla jsem sedět doma na zadku u počítače.

Ticho po odejití Peteho prořízl tichý bzukot proudu. Plochý monitor ožil. "Loading…" "Please wait" Já neodejdu, jen si dej načas, radím mu v duchu. Neposlechl, jaká škoda. "Starting" "Waiting for program" "Loading…" "Starting" "In proccess - Changing DNA 1 from 2106" Oni mi šahaj do DNA. Prasata, o bóže přijmi mě, já za to nemůžu. Ďáble, vezmi je k sobě, moc tě prosím… Po několika vteřinách mě začíná ukrutně bolet hlava. Oči už nedokážu zaostřit na obrazovku. "125 from 2106" Pak přestanu vidět úplně. Pouze slyším bzukot. Cítím, jak mi třeští hlava. Vlastně už celé tělo. Klepu se. Přímo sebou hážu. Pak bzukot najednou ustane. Odněkud zdálky zaslechnu jediné počítačem vyslovené slovo. "ERROR" Je po mně. Vědomí mě opustilo.