Andor.cz - Dračí doupě online

Mág

Jmenuji se Alrael. I když tak nevypadám, vystudoval jsem Univerzitu magie v oboru Ohně a Destrukce. Byl jsem mocným mágem a v celém okolí můj názor znali a uznávali. A teď sedím u vína, roucho roztrhané a beznaděj v srdci. Nevím, zda mi dokážete pomoct, ale jestli chcete, tak vám povím svůj příběh.



Jak jsem již říkal, byl jsem mocným a bohatým mágem. Peníze a město mě začínaly nudit, a proto jsem vyrazil na cesty. Projel jsem mnoho dalších měst, ale nikde jsem nenašel dobrodružství nebo rovnocenného soupeře. Na poslední z mých cest jsem byl blízko mého domova, vesnice, kterou jsem neviděl příliš mnoho let. Pobídl jsem tedy koně a vydal se po špatně udržované stezce. Kolem mne se rozprostíral tichý les. Slyšel jsem pouze zpěv některého z ptáčků a šum horských lesů. Po chvíli jízdy jsem si všiml, že na cestě je hodně stop a žádné nevedou zpátky. To byla první chvíle, kdy jsem pocítil, že tento den nebude můj šťastný. Věděl jsem, že během pár minut dorazím do vesničky. Ucítil jsem štiplavý závan kouře a znovu jsem pocítil, že je něco jinak. Dojel jsem do vísky. Byla prázdná. Znovu jsem ucítil kouř, nyní mnohem silněji. Zdálo se mi, že jsem dojel na mrtvé místo. Neslyšel jsem ani ptáčka, neslyšel jsem ani šumění lesů. Pobídl jsem koně a doufal, že klapotem jeho kopyt přeruším to nepříjemné a svírající ticho. Dojel jsem podle kouře ke konci vesničky. Na zemi přede mnou ležela mrtvola vesničana. Po čele mi sjela krůpěj potu a mé ruce se roztřásly. Pocit neznáma. Ten mě děsil. Neznámé nebezpečí.
Otočil jsem se a spatřil pět postav. Necítil jsem z nich žádnou magii. Usmál jsem se, pot zmizel, ruce se přestaly třást. Pět banditů. Nic těžšího. V duchu jsem si oddechl a vzpomněl na jedno z destruktivních kouzel. Žasl jsem nad tím, jak jsem mohl mít strach jen proto, že jsem o ničem nevěděl. Na úžas budu mít čas později, nyní je třeba udeřit.
Bez námahy jsem vyslal proud magie ke dvoum z nich. Vzpláli jako suché větvičky. Ještě chvíli pobíhali kolem, ale já věděl, že s nimi starost mít nebudu. Již jsem nápřahl hůl k dalšímu kouzlu, když jsem si uvědomil, že ani jeden z nich přede mnou nestojí. Okamžitě jsem sklouzl z koně. Nevím, zda to byl instink nebo štěstí, ale jakmile jsem byl na zemi, proletěly nad sedlem tři šipky. Ukročil jsem do strany. Má noha zvířila menší obláček prachu, má hůl začala slabě zářit. Vyslal jsem k nim ohnivou kouli. Při jejím tvoření jsem přímo cítil její energii a ohnivé proudy v ní. Zasáhl jsem přesně. Dva z nich se vrhli k zemi, pokoušeje se uhasit válením. Pousmál jsem se. Uhasit magický oheň jako tento dokáže jen magie nebo jezero. Třetí z nich se pouze skácel k zemi. Cítil jsem v sobě vzdáleně vztek, ale ten byl pouze iluzí toho, co jsem se odnaučil. Citíl jsem i opojení z pomsty, ale stejně vzdáleně jako můj vztek. Mága nesmí ovládat emoce.
Mé myšlenky přetrhl chladný dotek oceli v zádech. Tělem, které tak důvěrně znám, které jsem tak dlouho studoval, procházela a ničila čepel meče. Další zapomenutý pocit – bolest. Vše jsem viděl pomalu a jakoby z dálky. Věci důležité se zdály bezvýznamné a události malé a všední mi připadaly podstatné a nezbytné. Nezajímala mě špička meče v srdci, ani chladný smích za zády. Zajímal mě let motýla kolem mne nebo pohupování špiček stromů. Mé tělo zvítězilo nad mozkem a když meč opustil mé útroby, tak jsem se otočil a plamenem žhavějším než slunce sežehl tvář svého nepřítele. Pak jsem spadl na zemi. S krví jako by ze mě odtékala i magická moc a životní energie. Z posledních sil jsem se vyléčil, ale cítil jsem, že některé jedy a některá zranění se nedají odstranit.