Andor.cz - Dračí doupě online

„My... my jsme to... dokázali,“ vypravila ze sebe dívka. Stále ještě zoufale vykašlávala zbytky vody z plic. „Bohyně stála při nás,“ dodala, když se trochu uklidnila.
Oba byli tak vyčerpaní, že zůstali hodnou dobu beze slova ležet v trávě. Elias pořád nedokázal uvěřit, že zůstali naživu. Byli zachráněni! On byl zachráněn. Nebýt jí, byl by teď už dávno mrtvý, spálený na prach a pohřbený pod troskami toho, co kdysi bývalo vojenskou pevností. Riskovala vlastní život, aby zachránila vraha, odsouzeného na smrt. Proč? Nic o něm nevěděla, ani o povstání. Nebo ano? Znovu si vzpomněl na moment, kdy si pohlédli do očí. Je to vůbec možné?
„Jak se jmenuješ?“ prolomil nakonec ticho Elias.
„Baela,“ odpověděla dívka, aniž by odtrhla pohled od hvězdného nebe, které celou dobu zamyšleně pozorovala.
„To je... hvězda,“ uvědomil si zabiják a nepatrně svraštil obočí. Marně si lámal hlavu která. Kněžka mlčky přikývla a unaveně natáhla ruku, ukazujíc drobným prstíkem na sever.
„Souhvězdí Anděla,“ pochopil znenadání. „Nemohli vybrat líp,“ zamumlal si pro sebe a vybavil si, jak pod vlivem drogy skutečně viděl Baelu coby andělskou bytost.
Zvedl se vítr a začal se kolem nich prohánět, až se stromy kymácely. Eliasovi naskočila husí kůže. Okamžitě zatoužil po suchém oblečení a sálajícím krbu, po teplé posteli, šťavnaté pečeni a bezpečí domova. Místo toho však ležel úplně vyčerpán na tvrdé zemi, v promočených šatech a na míle vzdálen od svého útočiště.
Uvědomil si, že i kněžka je pobledlá a celá se třese, ale byla natolik vysílená, že sotva dokázala mluvit. Překulil se na břicho a s námahou se mu podařilo vyškrábat na nohy. Udělal pár zkusmých kroků, aby se přesvědčil, že je schopný chůze, a s obavami pohlédl na Baelu.
„Musíme jít,“ naléhal, „jestli nás tady najdou...“ celý se při té představě ošil, „dopadne to s námi špatně. Můžeš vstát?“ Sklonil se a podával dívce ruku.
„Snad,“ vydechla a pokusila se s jeho pomocí postavit. Naštěstí pro něj její váha nepředstavovala víc, než hadrovou panenku plněnou prachovým peřím. I ona však nakonec nalezla rovnováhu a nejistě stanula naproti němu.
Elias polknul. Voda činila její potrhané a špinavé roucho téměř průhledným a mokrá látka ulpívala na kůži, kopírujíc každou křivku štíhlého těla. Dokonce ani temnota noci, rušená zrádným svitem měsíce, nedokázala skrýt, co voda odhalila. Zabiják nedokázal odtrhnout oči od pohledu, jenž se mu naskytl. V životě viděl už nespočet nahých žen, neboť osamělý kočovný život plný nejistoty a neustálého nebezpečí přál spíše potěšení na jednu noc, nežli dlouhodobému svazku. Ani v nejbájnějších představách si však nikdy nedokázal vysnít tolik dokonalosti na jednom místě. Baelin nevinný půvab a nevýslovná krása předčily vše, s čím se doposud setkal. Jako omámený sledoval drobná ňadra zdvihající se v rytmu dívčina dechu, pohled mu klouzal dolů přes útlý pas až k tajemnému údolí klína a celou jeho bytostí se začal navzdory studenému větru rozlévat žár touhy. Rázem úplně zapomněl na všechny prožité strasti i přetrvávající nebezpečí, že budou chyceni, a plány na rychlý odchod vystřídaly zcela jiné myšlenky.
Baela vycítila náhlou změnu v jeho chování. Vyděšeně si obtočila ruce kolem těla v marné snaze zakrýt, co oblečení nedokázalo.
„Prosím, ne...“ hlesla zahanbeně a upřela pohled plný zoufalství na Eliase. Uvědomil si, co se právě stalo, a rychle sklopil pohled.
„Odpusť,“ omlouval se spěšně. Bolestivě se kousnul do rtu, aby se vrátil zpět do reality. „Nechtěl jsem... Nemusíš se bát,“ ujistil ji a urputně bojoval se záplavou nežádoucích představ a pocitů.
Je to kněžka! Nemůžu-o-ní-přemýšlet-takhle! V duchu se peskoval a rozčileně zatínal zuby. Zachránila mu život a on se na ni dívá jako hladový na kus žvance. Jistě, už dlouho žádnou ženu neměl, ale ona si takové myšlenky nezaslouží. Ne ona. Tolik pro něj riskovala.
Na znamení, že to myslí vážně, jí pohlédl do očí. V Baelině tváři se vystřídalo několik různých emocí od překvapení, úleku, zděšení až po pochopení a soucit.
„Ach tak,“ přikývla rozpačitě a slabě se usmála. „Chápu.“
Zabiják dlouze vydechl a stále nedokázal pochopit, jak si v něm kněžka může tak snadno číst. Děsilo ho to a zároveň fascinovalo. Co všechno asi viděla? Myšlenky, vzpomínky, pocity? Anebo si to celé jen namlouvá? Protřel si oči.
„Dobře. Musíme jít,“ řekl nakonec. Na chvíli se zamyslel a pak si svlékl košili a podal ji dívce. Odhalil dobře stavěné, spíše šlachovité tělo, tu a tam zbrázděné jizvami. Paže měl silné, vytrénované dlouhým cvičením s lukem.
„Je z hrubší látky než tvoje šaty,“ vysvětlil, „nebude přes ni tolik vidět.“
Baela košili s díky přijala a oblékla si ji přes roucho. Na droboučké kněžce vypadala spíš jako pytel, ale Škorpion měl pravdu. Hrubé plátno, přestože bylo taky promočené, většinu jejího těla úspěšně zakrylo.
„Ale kam půjdeme?“ zeptala se dívka vážně. „Jak se teď připojím k ostatním, když nevím, kam odešli?“
Elias chvíli přemýšlel. „Potřebují najít útočiště, když teď nemají střechu nad hlavou. Půjdou do nejbližšího města v okolí, což je asi Antalon.“
„Je to daleko?“ zeptala se Baela s nadějí v hlase.
„Zrovna blízko to není,“ připustil zabiják a sklouzl pohledem na její bosá chodidla. „Asi čtyři hodiny cesty, pokud bychom nikde nezastavovali.“
Kněžka polkla. Nenalézala se právě ve stavu, v jakém by mohla s jistotou říci, že takový pochod zvládne. Eliase napadlo to samé. Pokusil se proto ještě jednou zvážit všechny možnosti. Najednou si na něco vzpomněl.
„Asi hodinu pěší chůze odsud by měl stát hostinec. Využívají ho převážně obchodníci na cestách, když nestihnou dorazit do města před setměním. Tvoji přátelé se tam určitě zastaví, aby si odpočinuli a napojili koně. Možná je tam zastihneme, když budeme dost rychlí.“ To bych nicméně nerad, dodal si pro sebe. Baelina tvář však zračila pochyby.
„Neboj se. I kdybychom je nedohnali, určitě ti tam poskytnou nocleh a nějak už tě ráno do města dopraví,“ ujistil ji. Kněžka přikývla.
„Pojďme tedy,“ souhlasila.