Andor.cz - Dračí doupě online

Vyrazili po úzké nedlážděné silnici napříč hlubokým lesem. Nemluvili, jen se soustředili na vlastní kroky a snažili se ignorovat bolest, která pulzovala jejich zesláblými údy. Elias ostražitě naslouchal zvukům noci, aby mohli v případě hrozby uskočit stranou a ukrýt se v podrostu u okraje cesty. Za celou dobu však nepotkali živou duši. Jejich oči brzy přivykly okolní temnotě a navíc stál teď měsíc vysoko na obloze a svítil jim na cestu, takže neputovali úplně poslepu.
Odhadovaná hodina se protáhla nejméně na dvě. Zabiják sice pochod docela zvládal, ale mladá kněžka neustále balancovala na pokraji vyčerpání a museli proto často zastavovat a odpočívat. Škorpion ji dokonce zkoušel nést, ale brzy zjistil, že by s takovou nedošli do cíle ani jeden. Nezbývalo, než se plahočit dál a prosebně očekávat vytoužené světélko ve tmě.
Nakonec, po neuvěřitelně vyčerpávajícím pochodu, kdy už měla Baela chodidla do krve pořezaná od všudypřítomných ostrých kamínků, se před nimi vynořil nízký pahorek a na něm jako maják zářila rozžatá lucerna. Za ní vystupoval obrys malého dvouposchoďového stavení.
„Konečně!“ zajásal potichu Elias a povzbudivě se na kněžku usmál. Ta mu odpověděla slabým přikývnutím a bylo vidět, že ze sebe ždímá poslední zbytečky sil. Je statečná, pomyslel si pro sebe zabiják. Rozhodně je v ní víc, než se na první pohled zdá.
Cesta se před nimi rozestoupila a napojila se na širokou dlážděnou silnici spojující jihovýchodní cíp země s městy podél severní hranice. Na opačné straně křižovatky se houpala ona lucerna a osvětlovala cestičku k hostinci.
„Nejsou tu,“ špitla Baela zklamaně.
„To nevadí, určitě tady nedávno zastavili. Podívej, v oknech se ještě svítí,“ uklidňoval ji Elias. „Budou vědět, o co jde.“
Dívka pokývala hlavou a zadívala se na Škorpiona. Ten jí pohled oplatil, ale nedokázal se přinutit něco říct. Bylo jasné, co bude následovat. Ani sám pořádně nechápal, proč je mu najednou tak zatěžko se s Baelou rozloučit. Jejich životní poslání jsou naprosto rozdílná. Ona je kněžka, on povstalec a vrah. Neexistoval důvod, proč by se jejich cesty neměly rozdělit. Baela v něm však za tu kratičkou dobu, kterou se znali, zanechala hluboký dojem. Skoro by se dalo říct, že zanechala citelný otisk přímo v jeho duši. Nikdy ještě nepotkal někoho tak laskavého, vnímavého a obětavého. Nikdy ještě nepotkal člověka ochotného riskovat život pro někoho, koho sotva znal. A teď tu před ním stála, rozcuchané vlasy barvy mědi jí padaly do tváře, a on neměl ani pořádně čas jí poděkovat, tím spíše se jí nějak odvděčit za všechno, co pro něj udělala. Proč ti nejlepší lidi, který v životě potkáme, z něj vždycky tak rychle zmizí? posteskl si.
„Je načase se rozloučit,“ prolomila Baela stále se prodlužující ticho unaveným, jemným dívčím hlasem.
„Samozřejmě,“ přikývl Elias. Sevřel její dlaně ve svých a poklekl před ní na jedno koleno.
„Děkuju,“ zašeptal. „Nikdy nezapomenu, cos pro mě udělala.“
„Rádo se stalo,“ odpověděla poněkud nepřítomně a slaboučce se pousmála. Pomalu pustil její ruce a zase se postavil.
„Hlavně nikomu neříkej, co se doopravdy stalo,“ dodal naléhavě. „Nedokážeš si představit, co by ti za to udělali. Tobě i ostatním.“
„Chápu,“ přikývla vážně.
„Dobrá, sbohem, Baelo.“
„Sbohem, Škorpione. Nechť Elandâe střeží tvé kroky.“ S těmi slovy se kněžka otočila a vrávoravě se vydala po cestičce nahoru. Zabiják stál ve stínu opodál a díval se, jak klepe na dveře hostince.
„Bohové!“ ozval se ženský hlas, když se dveře otevřely. „Ty vypadáš! Vždyť jsi celá promočená. Pojď rychle dovnitř, děvče. Edmunde! Je tady další kněžka, co přežila ten požár. Rychle, přines nějakou deku...“ Dveře se zaklaply. Elias s úlevným povzdechem odvrátil zrak a vyčerpaně se sesunul do trávy u silnice. Tady je v bezpečí, říkal si napůl spokojeně, napůl zklamaně. Ta úžasná bytost zmizela z jeho života stejně rychle, jako se v něm objevila, a s tím se z nějakého důvodu nedokázal tak docela smířit. Stále měl vůbec problémy pochopit, co se za uplynulý den všechno událo. Bylo toho moc i na něj - a že byl zvyklý na ledacos. Nakonec byl ale rád, že všechno dobře dopadlo. Vždyť ještě nedávno byl přesvědčený, že jeho osud je nevyhnutelně zpečetěn, a teď? Dostal další šanci. Tentokrát ji nesmí promrhat.
Převalil se na bok a posadil se. Nějakou dobu ještě počká, než půjdou všichni v hostinci spát, a načerpá trochu sil. Pak ukradne nějaké jídlo a oblečení a namíří si to rovnou do Xzebdenského hvozdu za ostatními povstalci. Snad to stihnu dřív, než se roznese zpráva o mém zatčení, zamračil se, když si představil, jak těžce by takovou informaci asi nesla Heilinn.
Opřel se o svah a zadíval se nahoru na nebe, které už se v dálce nad vrcholky hor počínalo barvit do světle růžova. Tak tohle byl nejdelší den mýho života, pomyslel si.