Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Zabiják z ChicagaOblíbit

reaper8809.gif

Autor: Poslední Ocelot

Sekce: Povídka

Publikováno: 24. srpna 2012 17:15

Průměrné hodnocení: 10, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
V malé pauzičce, před dalším dílem VvN, jsem vytvořil další povídku. Tak uvidíme :)
 

Zabiják z Chicaga



Našel jsem ho v salonku jednoho zapadlého baru, kdesi v Chicagu. Psal se rok 2099, nic moc doba, zásoby ropy z poloviny vyčerpané, o těch v zemi ani nemluvím, ty došly před tím, než jsem se já vůbec narodil. Všechno fungovalo na technologii recyklace. Recyklovalo se úplně všechno, dokud z toho nezbylo vůbec nic. Ale zpátky k tomu chlápkovi ze salonku, byl to takový klasický „všivák“ ve starý, nerecyklovaný motohelmě se, teď se podržte, skleněnými brýlemi, před sebou měl akvárko a v ní přerostlou krysu, neustále útočila na sklo akvárka a chlápek ji provokoval rukou za sklem, akvárko bylo samozřejmě z třikrát recyklovaného plastu. Přisedl jsem k jeho stolku, ani nevzhlédl, jen si dál hrál s tou krysou.
„Jste pan…?“
„Jsem.“
Dál si hrál s krysou a krom toho jednoho slova nic neřekl. Já jsem se opatrně rozhlédl po salonku, nikdo kromě nás dvou tu nebyl, přitom měl mít partnera.
„A pan?“
„Musel si něco zařídit.“
Mé podezření se potvrdilo, jeho partner nikdy nebyl spatřen, a přesto kolovaly zvěsti, že pracují ve dvou. Nic neříkal, hrál si s tou krysou a čekal, až vyndám obálku s cílem, cítil jsem se dost blbě, ale federace nařídila, abych konal a já, nevím proč jsem to tomu tichému chlapíkovi nechtěl udělat. Stejně jsem mu tu obálku podal, stydím se za to dodnes. V obálce byla fotka chlápka, kterýho nedávno pustili z basy, byl to čtyřnásobnej vrah a osminásobnej zloděj surovin. Byla tam i adresa, bydlel poblíž nádraží, celé jsme to monitorovali, předpokládali jsme, že tam náš člověk dojede vlakem, vznášedlo registrované neměl.

Monitorovali jsme adresu cíle již měsíc před tím, než ho úřady pustili z basy, přesto byl osmého dne od svého propuštění a tedy zahájení akce, nalezen mrtev ve svém bytě. Příčina smrti - díra v hlavě. Na video i audio záznamech jsme nenašli vůbec nic neobvyklého. Žádný podivný náhodný cestující, reklamní agent, ani náboženský fanatik, prostě nikdo neobvyklý, všichni, kteří tam chodili i před zadáním zakázky. Nic nového jsme nezjistili, jenom jsme si definitivně potvrdili všechny detaily, které nám prozradili různí trestanci. Ten chlap musí být neviditelný a neslyšitelný, jinak jsme si nedokázali vysvětlit, jak zabije svůj cíl. Nakonec se federace rozhodla pro přímou konfrontaci.

Vrátil jsem se do toho zapadlého baru kdesi v Chicagu, přestože uběhlo skoro půl roku, ten chlápek tam zase seděl se svou krysou v akvárku. Bez nějakých skrupulí jsem si k němu přisedl, a položil na stůl před něj obálku, nic neřekl a strčil si ji do bundy, dál si mě samozřejmě nevšímal a hrál si s krysou. Vracel jsem se zpátky do budovy agentury a modlil se, aby to dobře dopadlo, v té obálce byla moje fotka s mojí adresou, federace mě vybrala jako nejvhodnějšího agenta pro pokus číslo dva. V mém bytě bude sice neustále poschováváno několik agentů, ale stejně jsem se necítil skvěle, nosil jsem sice zbraň, ale nevyžíval jsem se v jejím používání. O dva bloky dál jsem nastoupil do vznášedla a odjel domů, vesnici za Chicagem, rodinu jsem sice neměl, ale strach ano. Federace monitorovala můj dům i okolí pěti bloků kolem, nemohla prý proklouznout ani myška. Večer jsem ulehal do postele s interkomem v uchu a spánek stál za dvě věci. Probudil jsem se chvilku před úsvitem, ve uchu jsem slyšel chrápání a lehké podřimování, ze stolečku s lampičkou na mě civěla krysa, druhá skočila dolů na podlahu, asi podběhla postel a, tady nevím. Nejsem si úplně jistej, jestli jsem nezešílel, ale ta krysa se proměnila na člověka v klobouku, dlouhém černém plášti, konverskách, v kalhotách na kšandy a s nějakým tričkem s logem kapely a na očích měla skleněné brýle z motohelmy. Postava na mě mířila pistolí, docela obyčejným šestiraňákem, zmáčkla kohoutek a smrt mi proletěla skrz hlavu, padl jsem nazad.

Probral jsem se po několikaměsíčním komatu ve vládním zařízení kdesi v poušti. Dle federace bezpečné místo. Zeptali se mě, co poslední si pamatuju, řekl jsem jim totéž, co vám. Označili mě za blázna a po mém úplném zdravotním vyléčení mě přesunuli do ústavu pro duševně choré, kde jsem měl patnáct let přemýšlet nad svým životem. Přemýšlel jsem tam asi osm let, možná devět, čas tam neplynul úplně normálně, nic to nemění na faktu, že jsem uprchl. Ostraha byla asi tak o úroveň výše než chovanci. Prchl jsem kamsi do lesů a tam se po mnoho týdnů ukrýval; a neptejte se mě, prosím, co jsem celou dobu jedl, žijeme v recyklační době, tak si to představte, pokud tedy mermomocí chcete vědět každičký detail.

Další rok svého života jsem strávil sbíráním zdrojů, a zajišťováním si bezpečného příbytku. Teprve poté jsem se vypravil za svým starým přítelem. Nebyl z mé návštěvy příliš nadšený, ale ani mě neudal úřadům, byl to můj bývalý kolega a doplnil mi informace. Dozvěděl jsem se, že měsíc po mém „zabití“ se federace rozhodla vzít ten zapadlý bar útokem. Tajemný zabiják jim uprchl a do konce téhož roku vystopoval a vyvraždil celé komando, které proti němu federace vyslala. Všichni byli zabiti doma, ve své ložnici. Znovu mě to podnítilo přemýšlet, proč právě já jsem přežil, přestože jsem si moc dobře pamatoval, že mi kulka prošla mozkem. Dále mi můj milý přítel řekl, že jsem byl dva roky v komatu a pak teprve mne zázračně „oživili“, a pak poslali na pozorování. Mě ten ústav rozhodně pozorovací zařízení nepřipomínal. Nevěděl jsem, co se to děje, ale moc dobře jsem věděl, že ten chlápek s krysou to bude vědět. Vyrazil jsem od svého přítele zpátky do Chicaga, šance, že by opět byl v tom baru, byla sice malá, ale byla to má jediná stopa.

Tajně jsem přijel do Chicaga jedné pozdní podzimní noci, pouliční osvětlení slabě zářilo a měsíční svit se odrážel od skel kancelářských budov všude okolo. Já jsem žasl, znal jsem tuhle čtvrť jako místo plné starých rozpadajících se baráků. Mířil jsem na adresu toho baru, samozřejmě, že tam nebyl, ale na jeho místě stálo kasino. Nevypadalo nikterak úžasně, já jsem beztak neměl moc co ztratit a tak jsem vstoupil dovnitř. Vyměnil jsem nějaké peníze za žetony hned u kasy, kabát jsem odmítl vydat do šatny a prošel do středu dění. Několik lidí hrálo ruletu, pár dalších brokok, hra spočívala v házení desetistěnnou kostkou a sestřelování kostek ostatních hráčů, pak několik hráčů střílelo plzáky pistolkou na hadici, znuděná obsluha za barem a jeden opilý chlápek s hlavou zabořenu do popelníku. Znuděně jsem vhodil několik žetonů do herního automatu a všechno jsem prohrál, přešel jsem k dalšímu a na první pokus mi padl totální bankrot nebo desetinásobná výhra, musel jsem hrát dál a prohrál další třetinu svých žetonů. Znechuceně jsem přešel k baru a objednal si rihu, hořký nápoj budoucnosti. Servírka se na mne mile usmála a nalila mi další skleničku, neměl jsem nic proti a dal si na její účet. Nakonec jsem tam propil všechny žetony a odešel za servírkou dozadu, moc pěkně jsme si užili a nakonec jsem odcházel skrz zavřené kasino brzy ráno domů. Nedošel jsem ani ke dveřím a byl jsem si jistý, že mě někdo sleduje, zastavil jsem se a prudce otočil. Jediné, čeho jsem si všiml, byly dva žluté body ve tmě na druhé straně potemnělé místnosti. Sáhl jsem do vnitřní kapsy kabátu a nahmatal malou ruční střelu, dříve se jí přezdívalo „propiska“. Opatrně jsem přešel celou místnost a postupně rozeznával, čemu ty dva světelné body patří. Byla to krysa, zvědavě mě provrtávala pohledem, když jsem byl na dosah ruky od ní; rozběhla se. Následoval jsem ji, zaběhla do malé místnosti za barem a proběhla dírou pod stěnou, já jsem byl zcela hypnotizovaný krysou a proběhl jsem zdí též. Byla papírová, nevěřícně jsem šlápl do temnoty přede mnou, nebo spíše pode mnou, a prošlápl schod, ztratil jsem rovnováhu a zbytek schodů se důvěrně seznámil s mojí držkou, břichem, lokty a dalšími částmi těla. Nebylo to moc příjemné, ale nakonec jsem svůj slavný pád zabrzdil o staré ošuntělé dveře na konci schodů. Sesbíral jsem se a dveře se otevřely, za nimi stál nějaký komorný, jako vystřižený z historického filmu. Pokynul mi rukou a řekl.
„Račte, pane.“
Vstoupil jsem a komorný za mnou zavřel, byl jsem opět v tom starém zaplivaném baru, akorát už neměl okna, byl pod zemí. Obsah podniku byl téměř stejný, barman od mé poslední návštěvy náležitě zestárl a chlápek s krysou také vypadal shrbenější. A mimo tohle všechno, krysa seděla na stole před ním a v packách držela malého panáka, chlápek v brýlích popíjel rihu. Přisedl jsem si k němu a mávl rukou na hostinského, beze slova mi přinesl sklenici rihy.
„Jaké to bylo?“
Zeptal se mne náhle, když už jsem si myslel, že tam budeme sedět celou věčnost.
„Prosím?“
Zakroutil hlavou.
„Ptal jsem se, jaké to bylo.“
Také jsem zakroutil hlavou.
„Pokud mluvíte o čase mezi naším posledním setkáním a dnešním, tak nic moc.“
„Střelil jsem vás do hlavy. Jaký jste měl při tom pocit?“
Nevěřil jsem svým uším, tak jsem nebyl blázen. V ústavu, těsně před tím, než mě zavřeli, mi řekli, že kulka mě jenom lízla po hlavě, že jsem měl obrovské štěstí.
„Řekli mi, že jste minul, chtěl jsem se vás zeptat proč.“
„Neminul jsem, střelil jsem vás přímo mezi oči. Zajímalo mne, jak se vyrovnáte se smrtí.“
„Co jste sakra zač? Nějaký mesiáš, nebo čaroděj ze země Koz, nebo kruci temný Mrdlin, pán sedmikrásek?“
„Ach, myslíte si, že si vymýšlím, že?“
Sáhl do své bundy a vytáhl obálku, hodil jí přede mne na stůl a napil se.
„Podívejte se.“
Otevřel jsem obálku a vytáhl pár fotek. Nevěřil jsem svým očím, viděl jsem na nich sebe, na první fotce jsem byl u sebe v ložnici, kolem mě bylo pár specialistů a já jsem ležel na posteli s dírou mezi očima. Na další fotce byla moje mrtvola nahá na stole, těsně před oblečením do pohřebního a naložením do rakve, další byla z mého pohřbu. Pak fotka mého vykopaného hrobu s otevřenou rakví, moje mrtvola tam nebyla. Na další fotce moje tělo leželo na obrovské hranici, z pravého dřeva, bylo posypané nějakými rostlinami, nejspíše bylinami. Další fotka, hranice hořela, na další fotce jsem byl já stojící uprostřed těch plamenů, podával jsem si ruku s nějakou imaginární bytostí, na fotce nebyla, ale v hlavě se mi objevila velice zvláštní vzpomínka. Později vám o ní povím. Další fotka, ležím v nemocnici s popáleninami, jsem celý zafačovaný a jsou ze mě vidět pouze hrůzou vytřeštěné oči, ale i z fotky je patrné, že v nich chybí jiskra života. Byla to velice zvláštní fotka, pak jsem se podíval na další, v klepetech mě odváděli z nemocnice do vězeňského vznášedla. Pak následovalo několik fotek mě z vězení, pak byla dokonce jedna fotka z mého úniku. Byl jsem zachycen jak pěstí zezadu omračuji hlídače. Následovala fotka z mé první loupeže, přepadl jsem vznášedlo v pustině u New Yorku, na té fotce bylo zachyceno, jak jsem řidiči prostřelil hlavu. Pak fotka, kde vykrádám obchod. A pak fotka, na které vcházím ke svému příteli. Celá série fotek končila mým vstupem do toho kasina. Nevěřícně jsem kroutil hlavou a ještě jednou jsem si důkladně prohlížel první fotky, hlavně ty, na kterých jsem byl mrtvý, ale nedávalo mi to vůbec žádný smysl.
„Ty jsi znovuzrozený, díky mě, provedl jsem na tobě prastarý rituál očisty smrtí.“
„Ale já jsem o žádný rituál nestál!“
„Vesmír si tě vyžádal, stejně jako si před mnoha lety vyžádal mě.“
„Cože?“
Muž ukázal na krysu před sebou, válela se opilá v hromádce panáků, které zatím zdolala. Barman jí celou dobu mlčky nosil další.
„Ona je vesmír.“
„Cože?!“
„Tahle malá krysa rozhoduje o osudu všeho. Protože ses jí líbil, požádala mne, zda bys nemohl být můj nástupce.“
„Vypadám snad jako blázen?“
„Ne, nevypadáte, ale řekněte mi, jak jste si to doposud vysvětloval. Myslím tu vzpomínku, kde jsem na vás namířil pistoli, přímo mezi vaše oči a pak zmáčkl spoušť, a slyšel jste výstřel?“
„Slyšel, ale nepřišel mi důležitý, nic mi nepřišlo důležité, jenom ta jediná vteřina před tím, než jste tu spoušť zmáčkl. A nedává to smysl, probudil jsem se v nemocnici a pak mi řekli, že jsem blázen. Nic nedávalo smysl, a to vězení také ne, jenom jsem věděl, že jsem nic neudělal. Že nikdo nic neudělal.“
„A věříte těm fotkám?“
„Vůbec nevím, co si o tom mám myslet.“
„Tak se napijte.“
Poslechl jsem ho a chvíli jsme jenom mlčky pili a já si dokola nevěřícně prohlížel ty fotky.
„Jak to, že vás tady ještě nenašli?“
„Přestal jsem se živit zabíjením lidí, už mě to nebavilo.“
„Mluvíte, jako kdyby jste žil celou věčnost.“
„Nejste daleko od pravdy a vás to ostatně brzy čeká také.“
„Já vám asi nerozumím.“
Vytáhl z kapsy cibulové hodiny na stříbrném řetízku a podal mi je.
„Můj čas dojde, jak můžete vidět, asi za hodinu. Postarejte se o krysu a ona se postará o vás. Má tenhle bar moc ráda.“
Zvedl se a kopl do sebe zbytek rihy a mávl na barmana, že chce další tři. Já jsem se podíval na krysu před sebou, vypadala nakonec docela roztomile. Vzhlédl jsem a spatřil chlápka, jak dopíjí třetí rihu a potácí se směrem k východu.
„Kam to sakra jdete?“
Pomalu se zastavil.
„No vidíte, málem bych zapomněl.“
Chůzí houpavou přešel celý bar až ke mně a podal mi šestiraňák, kterým mě kdysi údajně zastřelil.
„Je tvůj, až dojde čas na těch hodinách, tak je prostě znova natáhni.“
A s tím se odhoupal pryč z baru, já jsem tam jenom nevěřícně seděl a civěl na ciferník, hodina se chýlila ke konci. Krysa si párkrát škytla a barman jí přinesl další panáky. Nevěřil jsem tomu, ale krysa se dokázala vzchopit a chlastat dál. Hodiny se nakonec zastavily a já jsem je natáhl. Šlo to trochu ztuha, ale nakonec se mi to podařilo, ručičky se mnohokrát otočili kolem ciferníku, a objevilo se na něm pětimístné číslo.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Arrand - 17. září 2012 08:48
ignatius2553316.jpg
trochu dávat pozor na tykání a vykání a bylo by to asi bezva.

Víc "enterů" - tedy, odstavců - by taky neškodilo, bloky jsou docela dlouhý a člověk se v tom trochu ztrácí.

Obsahově skvělé, ožralá krysa, co si určuje co a jak - to je bezva myšlenka :)
 
Enderson - 14. září 2012 19:49
werewolf_by_wert23-d3ij2i42456.jpg
Poslední Ocelot - 14. září 2012 17:18
V tom případě se těším...
 
Poslední Ocelot - 14. září 2012 17:18
reaper8809.gif
thomas Enderson - 13. září 2012 20:10
zadělání na pokračování? hmmm? :D

PsychoP - 13. září 2012 20:11
Nejsi první kdo si toho všiml... A popravdě já sám jsem si toho ani nevšiml, než jsem byl upozorněn, třeba to svědčí něco o mém duševním zdraví... kdo ví?
 
PsychoP - 13. září 2012 20:11
falling8927.jpg
Proč mám pocit, že se ti hrozně líbí téma výměny životů? :)
 
Enderson - 13. září 2012 20:10
werewolf_by_wert23-d3ij2i42456.jpg
Hmm tohle si zaslouží desítku.... jen jsi napsal: "Později vám o ní povím." Buď jsem nějak přehlédl tu vzpomínku na postavu jež si s hrdinou podává ruku, nebo tam prostě není. :D
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.073635101318359 sekund

na začátek stránky