Šermířka
Pobídla svou bílou klisnu a ohlédla se. Jen několik metrů za ní se řítili tři jezdci v černém.
Běž Diano! Běž!Znovu ji pobídla. Již viděla konec lesa. Diana, její klisna, byla jeden z nejlepších Elfských koní. Nechápala, jak mohou mít tito jezdci stejně rychlé koně. Vyjela na křižovatku. Bez rozmyslu se stočila napravo a začala ujíždět po dlážděné cestě do města na horizontu. Pak uviděla dvě postavy v černém, jak jedou proti ní.
Zatáhla za uzdu a Diana přeskočila nízkou zídku, která vedla podél cesty.
Kdyby Diana měla na sobě méně věcí, utekla by.Pak ji napadl šílený a nejspíš sebevražedný nápad.
Diana ví. V Aristolu vyrůstala.Vytáhla nohy ze třmenů a otočila se, zamrkala, když jí prach od kopyt Diany vlétl do očí. Napřímila se.
,,Adre Felis Diano, Adre Felis.“
Zašeptala jí ještě několik slov a poté povolila meč v pochvě.
A skočila.
Zaujala bojový postoj a klidně stála před jezdci.
,,Kde... je... Slza?“
Zeptal se potichu první z nich.
,,Pojď a vezmi si ji.“
Vykouzlila na svých rtech krásný svůdný úsměv a pohodila hlavou. Kaštanové vlasy se zaleskly a ona se zpříma podívala na jezdce.
Ten seskočil a tasil meč.
Úsměv roztál a ona se na něj se zuřivostí vrhla.
Nejsou to lidé.Pohrdavě odrazil její meč. Začala rychle bodat, sekat a útočit. Jezdec vše vykrýval s pohrdlivou lehkostí. Ucítila, jak meč prořízl vzduch.
Díky Elfské rychlosti uskočila špičce meče druhého jezdce. Využila své pozice, aby bodla prvního z nich. K jejímu překvapení neustoupil ani nenastavil meč. Jen nechal Elfskou čepel, aby proklála jeho bok a prorazila si cestu k srdci.
Překvapena a znepokojena strnula. Pramínek krve, který ucítila na tváři, ji vrátil zpátky do reality. Jezdci stáli kolem ní.
Všichni byli připravení k boji.
,,Vydej... Slzu... a... my... tě... ušetříme.“
Řekl ztěžka a bezvýrazně druhý jezdec. Místo odpovědi po něm sekla Čepelí. Zranila ho, ale vzápětí musela odolávat bouři úderů od ostatní jezdců. Vždycky, když na moment prolomila obranu jednoho z nich, druhý hned zaútočil a donutil ji ustoupit. Bodla znovu druhého jezdce, který se zdál čím dál nejistější. Využila jeho těžkopádného úderu, odrazila jeho meč na stranu a zabodla mu meč do hrudi. Vzápětí ochabl. Nyní se však byla na pozoru a bez problémů odrazila další útok třetího jezdce.
Uvědomila si, že pátý jezdec jen stojí opodál a sleduje ji. Se zuřivým křikem se na něj vrhla, ale cestu jí zastoupil třetí jezdec. Sekla ho do ramene, on aniž by si rány všiml, ji bodl do levé nohy. Vyprostila meč a srazila mu hlavu z krku.
Čtvrtý jezdec ji překvapil, když vzal svůj meč do obou rukou a sekl jí do levé ruky. Ucítila, jak se meč zaráží o kost. Udělalo se jí špatně. Čtvrtý jezdec však vyprostil meč a napřáhl se, aby...
Bodla ho do podpaží a způsobila mu těžkou ránu. Vzal meč do levé ruky a znovu zaútočil. Choval se, jakoby ho rána rozzuřila. Začala ji zasypávat údery. Většinu horších útoků odrazila, ale spoustě šrámů a modřin se nevyhnula. Po chvíli začal jezdec zpomalovat a dělat chyby. To byla její příležitost.
Když malátně sekl po její hlavě, skrčila se. V pokleku se napřáhla a zabořila Čepel až po rukojeť do jeho těla. Byl ihned mrtev. Vstala a otočila se k pátému jezdci. Rána na rameni ji nesnesitelně bolela a ona cítila, že ztrácí sílu. Doklopýtala k němu a rychle ho bodla do hrudi. Jezdec se ani nepokusil uhnout. Jen si sundal helmici.
,,Děkuji, Aylo.“
Zděšeně si prohlédla tvář mrtvého. Po tváři jí začaly stékat slzy.
To nemůže být pravda. Vykřikla.
,,Bratře!“
Nemohla je zachránit. Musí pokračovat, ovázat si rány, dojít do Aristolu. Musí nechat bratry Bohyni.
O týden později byla Ayla korunována Královnou Elfů. Na hlavě měla Korunu s diamantem ve tvaru slzy, který darovala jejímu lidu bohyně...
Den po korunovaci bylo všech jejích pět bratrů prohlášeno mučedníky Bohyně...
O měsíc později začala válka. Válka o diamant...
A tak slza padá dál...