Andor.cz - Dračí doupě online

Svět nikdy nebyl fér, aspoň tedy ke mně. Většinu svého života jsem byl pronásledován, loven a naháněn nejen lidmi, ale i příslušníky vlastního druhu. Každý toužil po mé krvi, krvi, která propůjčuje nesmrtelnost. Lidi mění na upíry, ale upírům propůjčuje mnohem větší moc - několikanásobně větší síla, schopnosti od telepatie po schopnost shodit na někoho třeba lustr, nebo mu nechat vybuchnout jednu z končetin.
Sám ani nevím, kolik času uplynulo od doby, kdy začal být můj rod naháněn a zabíjen pro moc, kterou měla jejich krev. Můj rod byl totiž prvními Čistokrevnými upíry. Upíry, kteří se můžou bez problému pohybovat na slunci, nebo se nebát smrti stříbrem.
Má to ale i svoje mouchy. Díky stříbrno-bílým vlasům a rudým duhovkám jsme byli mezi lidmi poznatelní. Stříbrno-bílá barva vlasů upíra značí totiž velkou moc. Říká vám něco Hon na čarodějnice? Maskovaný lov na nižší Čistokrevné. Lidé ze všech tvorů na světě nejvíc touží po moci.
Díky chytrosti jsem přežil všechna ta staletí. Nikdy jsem nezůstal na jednom místě příliš dlouho, cestoval jsem nejlíp po vlastních nohou, nenavazoval jsem s nikým vztah ani přátelství. Všechny, kdo přišli na to, kdo jsem, jsem zabil bez jediného mrknutí oka. Díky tomu, že jsem byl v neustálém pohybu, mě lovci nebo jiní upíři nacházeli většinou sami. Výjimečně jsem narazil na skupinku s více jak třemi členy. Nebyli pro mne ale soupeři. Díky šestému smyslu jsem byl schopen je vycítit ještě před útokem, protože jsem už věděl, na co si dávat pozor. Ne jako té osudné noci, kdy k nám do sídla vtrhly stovky upírů a matka s otcem se je pokoušeli odrazit. Otec řekl matce, ať mně odvede pryč, ale venku čekali schovaní lidé. Matka mi řekla, ať běžím a nikdy se nezastavuji.
Procestoval jsem skoro celý svět, Evropu, Asii, byl jsem jeden čas i v Austrálii a podíval jsem se i do Ameriky, ale Anglie byla pro mne jediným pravým domovem. Na jména ulic, měst nebo států jsem si nikdy nepotrpěl, popravdě mi to bylo i jedno.
Svět a hon na mě se během let uklidnil. Relativně. Lidé i upíři zapomněli, že někdo jako já ještě existuje. Což mě celkem i potěšilo. Do toho se moje žízeň začala změnšovat v tom smyslu, že jsem nemusel tolik lovit a krmit se. Nenáviděl jsem to. Nechtěl jsem prostě ubližovat lidem. Ano, tluče se to s tím, co jsem řekl předtím, ale já je zabíjel pouze v sebeobraně, nikdy jsem samovolně nešel zamordovat člověka jen tak pro něco.

Díky moderní době jsem se mohl vmísit a splynout s životem lidí. Už jsem nemusel utvářet iluzi toho, že mé vlasy jsou černé a oči hnědé. Díky barevným kontaktním čočkám a novým trendům, které víc a víc hlásaly barevnost účesů, jsem už nebyl jako holubice mezi havrany. Mohl jsem jsi oddechnout od utíkání a skrývání. Pronajal jsem jsi jednopokojový byt a díky práci pro lidské podsvětí jsem měl i nějaké peníze. Dělal jsem něco jako pošťáka. Doručoval jsem balíčky a nikdy se nezajímal o obsah. Peníze byli slušné a na ruku. Samozřejmé bylo to, že jsem přitom trochu používal svých schopností. Dalším výdobytkem moderní doby byly krevní banky. Už jsem se nemusel krmit z živých lidí. Jakoby mi osud konečně trošku hrál do karet. Možná ze samoty nebo z nudy či chvilkového mozkového selhání jsem se přihlásil na střední školu, která byla jen pár bloků od mého bytu.

A kdo že jsem já? Jsem Alexander Rosen, nejstarší ze Starých a poslední z Prvních Čistokrevných.