Andor.cz - Dračí doupě online

Stejně jako každé jiné ráno jsem bez snídaně vyrazil do práce. Vylezl jsem před svůj domek a nadechl se čerstvého, chladného ranního vzduchu. A vyrazil směrem k městu. Cestou mi v hlavě bežely myšlenky, jakou práci mi dají asi tak dnes.
"Křup, křup", neušel jsem ani půlku cesty a já se pomalu otočil za zvukem praskajících větviček a tlumeného vrčení.
"Hmm?" a zahleděl jsem se do houštiny přede mnou. Vidět byly jen nažloutlé oči zvířete, přesto jsem tušil, co za zvíře se to tam skrývá.
"Kssm," zavrčel jsem a pomalu sáhl na svá záda, kde jsem měl upevněn meč. To se zvířeti moc nelíbilo a já viděl, jak z křoví pomalu vylézají velké, chlupaté tlapy s ostrými drápy a postupně pak nasvalené tělo mého nepřítele. Jak se dalo čekat, vlkodlak.
"Otravní už od rána," řekl jsem si mrzutě pro sebe a nedal šanci zvířeti zaútočit. Neměl jsem náladu a nerad chodím pozdě. Protočil jsem mečem v ruce a rozběhl se na vlkodlaka, který teď stál na zadních a byl připraven se bránit, čelně. Těsně před ním jsem však skočil do leva a vyhnul se tak útoku jeho mohutnými pažemi. Nečekal jsem, teď hraji já. Zabodl jsem mu tedy svůj meč hluboko do hrudi. Meč ho prošpendlil skrz na skrz, zaražen byl až po rukojeť. Cítil jsem, jak se z rány valí krev, která mi stékala po rukou. Bolest, co vlkodlaka otupovala, ho však nezastavila. Lesem se ozvalo bolestivé zavytí a vlkodlak se po mně ohnal. Díky svým vytrénovaným smyslům jsem jen lehce uskočil a jeho ostré drápy mě minuly. Vytrhl jsem meč z jeho hrudi a jedním pohybem mu podřízl hrdlo. Z ran okamžitě vytryskla krev a zvířeti se podlomila kolena. Lesem se ozvalo poslední bolestivé vytí vlkodlaka a hromada masa se zhroutila do kaluže krve, která se nasákla do mechu. Chvíli jsem zvíře pozoroval, pak o jeho kožich otřel meč a ten upevnil zpátky na záda. Mrtvé tělo jsem nechal ležet, zvířata se o to postarají. Rychlochůzí jsem se vydal opět k městu.
Centrála byla na kraji města a budova vypadala jako stará továrna na žvýkačky. Lidé sem moc nechodili, bylo to kvůli tomu, že nevěděli o existenci vlkodlaků, když se pohybovali po městech.
Rozrazil jsem dveře do hlavní místnosti, kde stál šéf s našim patologem, za nimi na plátně běžel plán nové zbraně. Přišel jsem k nim a před šéfem sklonil hlavu, doktora jsem pozdravil kývnutím hlavy. "Omlouvám se za zpoždění, cestou se naskytly menší komplikace," o čemž vypovídalo mé zkrvavené oblečení, tvář a ruce.
"Jdi se umýt, pak přijď," a já šéfův rozkaz poslechl. Zamířil jsem tedy do umývárny, kde jsem sledoval odtékající zkrvavenou vodu z mých rukou a tváře. S oblečením teď bohužel nic neudělám. Zamířil jsem zpět do hlavní místnosti, kde byl šéf už sám. Předal mi složku s papíry a fotkami.
"Tři, měnící se do lidské podoby, na jihu u podchodu." Zněly instrukce od šéfa a já hned věděl, co mám dělat. Kývl jsem mu, otočil se a vydal se uličkami na jih, kde na mě měly čekat moje oběti.
Cestou mě ale zarazilo to, co jsem viděl pod západním mostem. Byli tam dva vlkodlaci a dost na sebe vrčeli. Jeden byl vysoký a dost nasvalený. Ten druhý byl menší, drobnější. Spíše někdo, kdo je v tomhle světe ještě nováček. Jeho tělo bylo už dost potrhané a slušně krvácelo. Zůstal jsem to zaujatě sledovat, když jsem uviděl něco, co jsem absolutně nečekal. Tomu menšímu vlkodlakovi se po další ráně přes břicho podlomily kolena. Místo chlupatého zvířete však v kaluži krve seděla dívka v potrhaných, zakrvácených šatech s mnoha ránami na těle. Ten druhý se chystal boj ukončit. Nemohl jsem jen tak stát a přihlížet, nevím, proč jsem to udělal, ale stalo se tak. Rozběhl jsem se a těsně před dopadem ostrých drápů na dívku sem sekl vlkodlakovi ruku. Otočil jsem se k němu čelem a jak jsem vracel meč, otevřel jsem mu jedním sekem jeho břicho. I z něj se teď valil proud krve, avšak to pořád nestačilo k tomu, aby padl. Uskočil jsem dozadu po tom, co se ohnal svou rukou a znovu, jak se jeho pohyb vracel. Využil jsem to k tomu, abych se mečem dostal k jeho nechráněnému hrudníku. Můj meč projel jeho hrudníkem a kolem se ozval bolestivý řev, trefil jsem srdce. To už zvíře nevydrželo a skácelo se. Začala se pod ním tvořit kaluž krve, která se vsakovala do země. Vrátil jsem meč na své místo a podíval se po té dívce, která teď nehybně ležela. Došel jsem k ní a odkryl jí vlasy z tváře, musím uznat, že bylo docela hezká. Chvíli jsem u ní seděl a přemýšlel, jestli ji nemám zabít, přece jen je to taky vlkodlak. Stoupl jsme si nad ní a už vytahoval svůj meč, v polovině jsme se však zasekl a meč dal zpátky. Dívku jsem vzal do náruče a pak se uličkami proplétal zpátky k lesu, ke svému domku, kde jsem ji ošetřil a uložil do postele. Rány měla hluboké a ztratila dost krve, ale život nebyl v ohrožení. Když jsem si byl jist, že jí tam můžu nechat, odešel jsem zpátky do města, postarat se o ty tři, jak bylo v plánu.
Našel jsem je na jihu u pochodu, jak mi bylo řečeno. Jeden z nich byl dost vyhublý a slabý, asi se mezi vlkodlaky začíná šířit nějaká nemoc, avšak ti dva byli pořádná kopa svalů. Nenechal jsem se rozhodit a protočil mečem v ruce. Zde sem nechal útočit první je. Rozběhli se na mě dva, jeden byl v předu. Je to jako korida, on je býk a já toreador. Protočil jsem mečem a počkal jsem, až bude blíž, ale to, co udělal, jsem nečekal. Odrazil se a vyskočil přímo na mě, ten druhý stále běžel. "Sakra." A já musel nějak zareagovat. Nastavil jsem tedy meč k hrudníku vlkodlaka, co na mě ležel a jeho dopad mě povalil na zem, avšak pro něj tohle byl smrtelný krok. Z jeho hrudníku se valila krev a já cítil, jak teplá, rudá tekutina kape na mé tělo. Svalil jsem ze sebe mrtvé tělo a pomalu si stoupal, když mi vlkodlak podrazil nohy a s otevřenou tlamou se mi chystal rozdrtit hlavu. Bleskově jsem vytáhl svou dýku připevněnou u pasu a ta mu prošla horním patrem až do mozku. Rukama jsem mu chytl pevně čelisti a škubl s nimi, s každou na jinou stranu. Bylo slyšet jen tupé křupnutí. Vytáhl jsem z jeho úst dýku a upevnil si ji opět za opasek. Tělo vlkodlaka teď jen bezvládně leželo vedle svého parťáka a z obou se valila krev. Sebral jsem se ze země, stejně jako svůj meč ležící opodál a rozhlédl se kolem. Byli tři... blesklo mi hlavou a rozhlížel jsme se kolem. Chyběl tu ten hubenější. Nikde jsem neviděl známku aktivity, zřejmě zrdhnul. Uložil jsem tedy meč na své místo a vracel se na základnu. O těla vlkodlaků se postarají uklízeči.
V hlavní místnosti se to již mísilo lovci, jako jsem já. Přišli odevzdat hlášení. Šel jsem rovnou za šéfem a předběhl tři své kolegy se slovy: "Je to naléhavé." Nakonec jsem stál před šéfem, opět jsem před ním lehce sklonil hlavu. "Dva jsou zneškodněni, třetí utekl. Byl hubenější a dost slabý. Vypadal nemocně. Specializoval bych se spíše na odchyt."
"Hubenější a slabší? Jsi dnes třetí, kdo to říká, vypadá to na nějakou epidemii. Každopádně děkuji, dobrá práce," a podal mi obálku s dnešním výdělkem. Poděkoval jsem, opět se lehce uklonil a pak už mizel lesní cestou zpět ke své chatce.
Dívka ještě spala, nechal jsem ji tedy a šel se rovnou umýt od krve a převléknout se. Když jsem se pak vrátil do obývacího pokoje, který pro mě byl současně i ložnicí, dívka se akorát probouzela. Stál jsem tam ve dveřích mezi kuchyní a zmiňovanou místností, kousek od ní. "Dobré ráno..." řekl jsem s úsměvem na rtech. Dívka se trochu lekla, sedla si a chytila se za hlavu. "Kde... kde to... jsem?" bylo první, na co se zeptala svým medovým hlasem, který byl doslova ráj pro uši. Můj úsměv se ještě více rozšířil. "V bezpečí," uklidnil jsem ji a dál pokračoval ve výzvědách a zůstával na stejném místě, "máš hlad?" a já už se otáčel směrem do kuchyně, avšak dívka mě zarazila. "Né.... ani né, děkuju" a i ona mě obdařila svým úsměvem. Seděla tam na posteli jako hromádka neštěstí. Přešel jsem blíže k ní a sedl jsem si do křesla. "O co tam předtím šlo?" snažil jsem se položit otázku, jak nejopatrněji umím. Dívky pohled skončil u mě a pak u okna vedle ní. "Prý jsme lovila v jeho teritoriu."
To ve mně trochu pohnulo. "Lovila? Co jsi lovila?" a dívka se opět podívala na mě. "Ryby v řece." Odpověděla mi prostě s pokrčením ramen.
"Takže ty se neživíš lidským masem?" zněla moje dnes poslední otázka, protože dívka už se pomalu zvedala a chystala na odchod, tu rychlou regeneraci jim závidím. "Ne, je tuhé a bez chuti. Odmalička jsem na zvířatech." Věděl jsem, že je na ní něco zvláštního, ale to, že je bude "vegetarián" jsem rozhodně nečekal. Dívka přešla ke dveřím a já vyskočil na nohy. "Počkej!" řekl jsem a odmlčel se, "uvidíme se ještě?" zeptal jsem se nervózně. Nechtěl jsem ji pustit, nejraději bych ji měl pořád na očích. Byla tak krásná a ještě k tomu nejedla lidské maso. Kývla mi a pak zmizela za dveřmi. Chvíli jsme tak stál a jen je pozoroval. Poté jsem si osmahl steak, zacvičil, osprchoval se a šel spát.
Druhý den jsem měl volno, ale něco mě stáhlo do města. Oblékl jsem se do civilního a vyrazil tam. S rukama v kapsách jsem procházel náměstí, když jsem ji uviděl. Svou rychlochůzí jsem zamířil za dívkou z včerejška. "Ahoj," šeptl jsem ji zezadu do ucha. Lekla se, až úplně nadskočila a s hrůzou v očích se otočila, kdo že ji to vlastně pozdravil. Musel jsem se zasmát. "Neboj se, já tě nesežeru." A sledoval jsem tu nádheru před sebou. "Ach, ahoj," a usmála se i ona na mě. "Nepůjdem se projít?" nabídl jsem jí a už stál vedle ní. Ona mi jen přikývla a já zamířil k nedalekému parku. Cestou jsem se dozvěděl, že miluje dlouhé procházky, ryby, ráda relaxuje a že máme spoustu společných zájmů, jako je třeba čtení a dobré jídlo. Své jméno mi prozradila, teprve když jsme se loučili. "Yumi," řekla, dala mi letmý polibek na tvář a s mávnutím zmizela. Byli jsme domluvení, že se zítra potkáme u lesa. Natešený jak malé dítě jsem se vrátil do svého baráčku a nechal jsem si zdát ten nejsladší sen, co jsem mohl, o Yumi.
Další den mě ale čekala práce. Dnes ráno mě nic nezdrželo, takže jsem přišel včas. I tak měl šéf dnes pochmurnou náladu, a to víc než dřív. Nechal si mě zavolat do své soukromé kanceláře. Co se asi tak děje? Promítalo se mi hlavou cestou k němu. Zaklepal jsem, počkal až mě vyzve a vešel.
"Volal jste mě, pane?" zeptal jsme se a stál před jeho stolem.
"Ach ano." A vzduchem ke mně letěla fotka. Chytil jsem ji ladně mezi prsty a div to semnou neseklo. Byla to fotka Yumi.
"Znáš ji?" byla poměrně tvrdě položena otázka od šéfa. S polknutím jsem mu přikývl. "Ano, pane," a dále ho sledoval, on si jen stoupl a přešel k onu. Stál zády ke mně. "Takže moji lovci se zaplétají s hledanými vlkodlaky?" řekl ještě tvrději než předtím. "Co prosím? Hledanými?" nechápal jsem a sledoval svého šéfa, ten se na mě otočil. "Ano, Yumi Hirohata je čtvrtá v seznamu nejnebezpečnějších hledaných vlkodlaků v našem okolí a můj nejlepší lovec se s ní bratříčkuje!" tohle bylo poprvé, co na mě šéf křikl. "Ale pane, to musí být omyl. Yumi loví zvířata, ne lidi." Odpověděl jsem na její obranu.
"Ach, tak tohle vám napovídala. Minule to byla srna, co to bylo teď, zajíc?" zeptal se mě s pobavením v hlase.
"Ryby," odpověděl jsem poníženě, "ale ona taková opravu není, musel byste ji poznat." Řekl jsem docela zoufale. To šéfa naštvalo ještě víc a celý zrudl. "Teď poslouchej, ty jsi momentálně jediný, kdo ví, kde je, kdo se k ní může dostat. Takže ji zabiješ ty, nebo to půjdu udělat osobně!" couvl jsem dozadu, jakmile jsem zaslechl jeho poslední slova. Zabiješ? Opakoval jsem si v hlavě a nemohl to pochopit. Viděl jsem jen šéfovy hýbající se rty a pak jsem uslyšel tupou ránu, jak práskl rukama do stolu. "Rozuměl jsi, nebo mám jít brousit svůj meč?!" Zahleděl jsem se mu do očí, kde žhnul oheň. "Ne pane, udělám to." Sklonil jsem se před ním a pak odešel. Zabít ji? Ji?! Když je... ne, šéf má pravdu. Je to vlkodlak, je to moje práce. Řekl jsem se zdviženou hlavou a mířil ven, k lesu, kde jsme se dnes s Yumi měli sejít.
Už tam čekala. Seděla na starém pařezu a jakmile mě zahlédla, zářivě se usmála. Došel jsem k ní a obejmul ji. "Promiň," šeptl jsem jí do ucha a pak od ní odstoupil. Sáhl jsem si na záda pro meč.
"Co to děláš?" zeptala se mě vyděšeně.
"Plním rozkazy," odpověděl jsem jí bez emocí v hlase a snažil se na sobě nedát znát smutek z toho, co dělám.
"Proč?" její tón zněl nechápavě, stála tam a čekala, co se bude dít.
"Jsi vlkodlak, já lovec. Zabíjet vás je moje povinost." Odpověděl jsem prostě a protočil mečem v ruce, jak jsem měl zvykem. Yumi pouze rozpažila ruce a čekala. Rozběhl jsem se na ni, ale špička meče se jejího hrudníku jen dotkla, zastavil jsem se. Nebyl jsem schopný to udělat. Nemohl jsem zabít někoho, do koho jsem se zamiloval, byla pro mě důležitá.
Co přišlo pak, mě nadosmrti změnilo. Yumi mě obejmula. Obejmula mě s tím, že jejím hrudníkem projela čepel mého meče. Pevně se ke mně přitiskla a po mé ruce se valila její teplá krev. Slepě jsem zíral do lesa před sebou a zaslechl její poslední slova. "Změnila jsem se." A ona mi věnovala poslední pohled, pohled plný bolesti a utrpení. "Miluji tě..."