Bylo, nebylo, jak už to v pohádkách začíná, i ty naše pohádky začnou tak.
Tak tedy… Bylo, nebylo, za sedmero horami, tam v dáli za trpasličí říší a pak za zemí vodního lidu, za sedmero řekami a ještě za hvozdem temným, kde hojnosti se pyšnili elfové, tam byl malý hrádek. Ani ne hrádek, jako vetší kamenný dům. Dům byl obehnán hradbou slívek a trochy zahradního kvítí. V tom domě, v posledním patře, v největším pokoji, za dobovým stolem, pod velkým oknem… no, zkraťme to, ve své pracovně seděl muž. I ten muž byl velký přítel se smrtí a ta jej často navštěvovala, zrovna jako dnes.
„Příteli, nastal i tvůj čas, brzy se spolu budeme vídat častěji.“ Muž s jiskrou v oku pohlédl smrti do tváře, nebyla to kostra v kápi, jak se mnozí domnívají, byla to krásná dáma, dle vzhledu sotva dvacet jar. I usmál se muž na smrt, svou dobrou přítelkyni, a pravil, jak už mnohokrát.
„Vím, kdy skončí můj čas v tomto těle, vím, kdy skončí ta muka a kdy konečně budu moci povstat po tvém boku.“
„Stále jsi neuvěřil proroctví? Ty nevidíš, že tebe, jen tebe poctila moc, tak silná jako je smrt, citem? Že ty jediný ze smrtelníků propadneš věčnému bytí?“

A tento den by se mohl zapsat jako den, kdy po světě chodila smrt a v jejím závěsu smrťák, ale nebyl, kdo by zapsal tento den.