Andor.cz - Dračí doupě online

Bubny. Do mysli se jí vkrádaly jen ty bubny. Neslyšela hlas vojáka před sebou, čtoucího vyhlášku. Neslyšela vyděšené výkřiky lidí. Neslyšela z toho nic. Vnímala jen ten pravidelný rytmus bubnování.

Nesnášela ten zvuk, zvuk bubnu. Připomínal jí až moc špatných věcí. Až moc špatných věcí… Ale hlavně válku. Válku, které byla nucena se zúčastnit. Válku, kvůli které má brzy zemřít.


Tehdy, když nastoupila do armády, musela se smrtí počítat dennodenně. Probodnutí buď na bojišti, nebo za nekázeň. Později, když byly konečně vzaty v potaz její schopnosti, poté, co byla povýšena, musela stále se smrtí počítat každý den. Čím vyšší hodnost vlastnila, čím většího uznání se jí dostávalo, tím více bylo možností smrti. Ale aspoň by to byla smrt jí hodna. Padnout na bojišti. Padnout při ochraně nevinných lidí. Ano, tyhle všechny způsoby smrti by brala. Ale takovouhle, takovouhle smrt si nepředstavovala ani ve svých nejhorších nočních můrách.


Její ucho propustilo jedno slovo, které voják, pověřený vyhlášením této události, řekl: „Zabita.“

A zase zvuk bubnů. Těch otravných bubnů.

„Lady Laia Karina Annaleen Elke von Usopek, bude zabita.“

Pamatovala doby, kdy to bylo jen prosté „Laia Hvězdná“. Pamatovala doby, kdy nemusela mít oblečenou uniformu. Kdy nemusela mít meč připásaný u pasu. Pamatovala doby, kdy krev vídávala jen při chystání kuřete na oběd.

Teď to bylo jinak. Teď to byl masakr lidí, ne kuřat. Vodili je do války jako vepře na porážku. Někdo se proti tomu musel postavit. Někdo se musel postavit proti té nekončící krvavé řežbě. Někdo musel říct: „STOP!“

Měla peníze, měla moc. Měla postavení v armádě, zemi i celém světě. Všichni moc dobře znali Lady von Usopek. Všichni moc dobře znali ten titul, který jí byl přiřčen proroctvím – Vyslankyně Hvězd.


„Dle rozkazu našeho nejvyššího, všemocného pána, je tímto Laia Hvězdná, dříve známá jako Lady Laia Karina Annaleen Elke von Usopek, odsouzena k odebrání obou šlechtických titulů, velitelství sedmnáctého oddílu, všech panství i pozemků a jména spolu se ctí. Laia Hvězdná je tímto odsouzena k trestu smrti upálením!“


Upálení. Tenhle text slyšela už tolikrát. Vždyť ji provláčeli celým městem a všemi přilehlými vískami, jen aby mohl ten tlustý páprda přednést svoji řeč. Jen, aby lidé viděli, jak dopadla ta, která se je pokoušela chránit, která se je pokoušela bránit, až do poslední vteřiny.


„Ne! Hvězdičku ne! NE!!!“

„Uklidni se, prosím. Teddy, klid. Prosím, prosím!“

„Mami, to s tím nic neuděláme?! Chtějí zabít hvězdičku! Já jim to nedovolím! Nedovolím!!!“


Laia smutně vzhlédla a podívala se na lid okolo. Pamatovala si toho kluka. Kdysi, když tuto vesnici napadl sousední národ, tak ho vlastníma rukama vytáhla zpod sutin domu.

Podařilo se jí zachytit jeho pohled.

„Teddy… Musíš ochránit maminku i s celou vesnicí.“ Usmála se, když viděla Teddyho překvapený výraz. „Já vím, že to dokážeš. Prosím, uděláš to pro mě?“ Tiše vyčkávala kloučkovu odpověď. Ale dřív, než mohla ona slova přijít, se jí dostalo prudkého kopance do břicha.

„Ticho, mrcho! Zrádkyně národa jsi, nic víc! Jak si to dovoluješ, klamat i tyhle lidi?!“

Nezmohla se na víc, než jen na bolestný úsměv. I když byli všichni vysoce postavení proti ní, lid jí stále věřil. A oni, oni všichni, ti všichni vysoce postavení, pojídající kaviár a popíjející šampaňské, to moc dobře věděli. Věděli, že pro lid je Laia von Usopek hrdinkou. A nic s tím nadělat nemohli. Snad jen kromě…


Díval se, díval se na to všechno. Díval se a, bohužel, také viděl. Ta hranice, stojící na náměstí, bude jejím hrobem. Žádná urna nebude krýt její popel, žádný pomník nezakryje zbytky těla.

„Mohl jsem tomu zabránit…“ Skryl si hlavu do dlaní. Skrz natažené prsty proklouzla jedna jediná, čiře stříbřitá slza. Ta, kterou miloval… Ta, která ho zradila.

„Nezradila tebe a ty to víš! Nezradila nikoho! Právě naopak!“

Ano, věděl to. Věděl to až moc dobře. Vždyť on Laiu znal. Znal ji lépe, než kdokoliv jiný. A i přes to všechno hlasoval pro její zlikvidování. Bylo to půl napůl, to jeho hlas rozhodl. Musel to udělat, pro svou zemi...


Na hranici bylo připevněno poslední polínko. Lidé se seskupili v kruhu kolem celé stavby. Zůstala volná jen jedna, jediná cestička. Jen jedna cestička, po které vojáci vlekli ji. Laiu von Usopek, Vyslankyni Hvězd.

Laia si přesně pamatovala, jak se do celé téhle šlamastiky vlastně dostala. Chtěla jen zachránit lidské pokolení. Chtěla jen zachránit lid, jejich životy a duše. Chtěla je uchránit před tou hroznou válkou, kterou představení chtěli rozpoutat.


„Hoří, hoří, oheň hoří. Osobo temná, vzplaneš.“ Zpěvavým, škodolibým tónem se věta nesla částí davu, kterou tvořili bohatí měšťané a všeobecně vyšší vrstvy. Laia na ně vrhla otrávený pohled. Tak nevkusné a neoriginální…

Naopak ze zadní části se nesl pláč a křik. To lidé vzlykali pro zmařený život své ochránkyně.


„Utište se!“ do volného prostoru vkročil pupkatý rada. Laia vzhlédla a ušklíbla se: „Zdravím.“ Muž jí nevěnoval nejmenší pozornost: „Laio Hvězdná, jste si vědoma svých obvinění?“ Nečekal na žádnou odpověď, „zrada národa, zrada našeho pána, zrada cti rytíře. Jste odsouzena za vlastizradu nebývale velkého rozměru.“ Laia upírala svůj pohled do země. Ano, tak tomu říkají ti náfukové ve zlacených křeslech. Prý „vlastizrada“. A ona přitom jen bránila lid.

Naposledy se rozhlédla po lidech okolo. Poznávala známé tváře, i ty, které jen na moment zahlédla ve městě. Tady kovář, támhle zase vysloužilý voják. A tadyhle… Gilbert.

Oči se jí stáhly do úzkých štěrbin. I když měla za pár okamžiků zemřít, počastovala toho muže nenávistným pohledem. To on, on za to všechno může. On jí sliboval hory i doly, nehynoucí lásku a stále kvetoucí city, moře polibků a řeky emocí. Chtěla ho nenávidět. Chtěla ho nenávidět celým svým srdcem… ale ne, nešlo to. Nemohla ho jen tak vytěsnit a přeřadit do složky „mamlasové na zlacených křeslech“.

Gilbert její pohled opětoval. Chtěl vyskočit a vběhnout tam. Chtěl vyrvat katovi sirku z ruky. Chtěl Laiu obejmout a šeptat jí do ucha tu sladko-hořkou pravdu. Pravdu o tom, jak moc ji miluje. Ale ne, nešlo to. Věděl, že nemůže. Musí v prvé řadě bránit svůj národ, svou zemi.

„Laio…“ šeptl do vzduchu.

Katova ruka se zapálenou sirkou klesla ke stéblu trávy, umístěnému mezi polínky… Brzy bylo dříví v plamenech. Dříví, i s tou krásnou, medovlasou dívkou, umístěnou ve středu.

Nemohl se na to dívat. Kapka za kapkou mu slzy stékaly po skráních. Vteřinu za vteřinou si konečně začal uvědomovat, že Laie je už konec. Že za malý okamžik zmizí v plamenech celá.

Nekřičela. Slíbila si, že nebude křičet. Za žádnou cenu. Slíbila si, přísahala si, že vydrží mlčky až do úplného konce.

Jeden z ohnivých jazýčků jí přeskočil na stehno. Do očí jí vytryskly slzy, ale zatnula zuby a zůstala potichu. „Prosím…“ myšlenka jí vyvstala v mysli úplně automaticky, „prosím, zabij mě rychle…“



„VY, MARNOTRATNÍ LIDÉ!“ Hlas se rozlehl po náměstí, jako by už nikdy neměl zakřičet více. Nikdo neviděl to, co ten zvuk vydávalo. Ta postava, oděná v roji jiskřiček, se objevila přímo nad hořící hranicí. Postava v roji jiskřiček, s jasně modrýma očima sevřenýma do nenávistných štěrbin. „Já vás varovala! Tolik vzkazů jste ode mne dostali! Tolik pohnutí jsem vám poslala! Ale ne, vy nic! Jste jak kameny v potoce, omývané ledovou vodou! Jak uschlé stromy v uskupení, kterému se kdysi dávno mohlo říkat les!“

Lid se na tu osobu díval jako na přízrak. Ale… on to byl přízrak. Mlhavě průhledná silueta, s dlouhými bílými vlasy.

Postava se až mateřsky usmála na Laiu v plamenech a pohladila její tvář štíhlou, elegantní dlaní s dlouhými prsty. Její ruka skrz oheň prošla, jako by tam vůbec nebyl. „Klid, dcero, neumřeš. Aspoň ne tady a teď.“

Úředník, který do sebe ještě před chvílí cpal nějaké exklusivní, sladké pečivo, jako by se díval na divadelní představení a ne na chladnokrevnou vraždu, nafoukl tváře a nevybíravě se na ženu rozeřval: „Co to má jako znamenat?! Co jsi zač a co tu, u všech svatých, děláš?! A proč té zrádkyni říkáš dcero?! Její rodiče už dávno leží pod sutinami kostela v té její milované vesničce Usopku!“ Laie se roztřásl spodní ret. Rodiče… Její milovaní rodiče… I přes to všechno, i přes žár plamenů, nesnesitelné horko ohnivých jazyků a její pomalu se pálící maso, se mírně usmála „Je to… Bylo to… město. Abys… věděl.“

Žena se na Laiu smutně podívala: „Dcero… Tohle se ti stalo jen proto, že jsem si tě vyvolila za svého posla.“


„Kdo jsi, ženo?“ Prozlátlé prameny vlasů mu spadly do zelených očí. Slzy mu smáčely tváře, pohled měl temný, jako by mu právě někdo urval kus srdce.

Přízrak přivřel oči do dvou úzkých skulin: „Já jsem ta, která stvořila oblohu, Paní Hvězd.“

„A ty…“ Vzlétla od hořící hranice s ubohou, tiše trpící, Laiou. „Ty jsi vinen…“

Muž sklopil pohled. Nezapíral. Věděl, že má ta přízračná žena pravdu. Věděl, že dívka, kterou miloval, dívka, které věnoval své srdce, nyní hoří kvůli němu. Kvůli jeho zvednuté ruce při hlasování o její smrti.


Laia tiskla víčka pevně k sobě. Mozek jí vypověděl činnost i poslušnost. Už pomalu nevnímala ani tu bolest. Umírala. Umírala jednou z nejbolestivějších smrtí, co může na tomto světě být. Umírala kvůli NĚMU!!! Ne, ještě nechtěla umřít. Chtěla žít. Chtěla běhat, chtěla se smát. Chtěla mrkat na ostatní hrabata a přitom sledovat svého žárlícího „milého“.

Věděla, že jsou to nesplnitelné touhy. Už nikdy neuvidí ty jeho zelené oči, už nikdy nebude mít možnost se mu vysmát do obličeje za naivitu. „Gilberte…“ špitla z posledních sil a oddala se tomu světlu, které ji k sobě lákalo jako bludičky pocestného.


Žena se ohlédla ke hranici „Umřela.“ Muž pevně sevřel dlaně, až se mu nehty zaryly do kůže: „No a? Byla to vlastizrádkyně.“ Žena zvedla ruku, ale očekávaný pohlavek nepřišel. Místo něj se kolem přízraku objevil světelný oblak.

„Gilberte Schwertsmithe, jsi vrah!“ Její hlas se rozlehl prostranstvím s tísnou ozvěnou.

„Nejsem!“ Ne, nevydržel to. Nevydržel ta obvinění, plynoucí ze rtů té přízračné ženy. „Dělal jsem to pro svou zemi! Kvůli své zemi jsem zaprodal Laiyn život!“ Výraz se mu zkřivil do nenávistného šklebu. „Nebudu tu poslouchat řeči nějaké divné, průhledné ženské!“

„Gilberte Schwertsmithe, slyš svůj soud…“ Světlo kolem ženy se rozjasnilo do smíšeniny stříbřitě fialové. „Kvůli své zemi jsi vzal život Vyslankyni Hvězd. Kvůli své zemi jsi vzal život dívce, která ti věnovala své srdce.“ Jiskřičky, které se oddělily od oblaku kolem ženy, se rozletěly ke Gilbertovi.

„M…moment!“ Gilberta se zmocnil děs, „já nechci zemřít!“ V panice se rozhlédl po okolí. Stačil jeden jediný pohled a bylo mu jasné, že mu nikdo, nikdo nepomůže. Lidé byli strnulí jako z kusu kamene. Ani jeden nemrkl, ani jeden se nepohnul. Ta žena je… začarovala.

Začínal se děsit, že opravdu nastala jeho poslední hodinka.

Žena se však jen pohrdavě usmála: „Ne, neumřeš.“ V okamžiku, kdy si muž úlevně oddechl, mu jiskřičky vlétly do očí, zapletly se mu do vlasů. Žena se povýšeně ušklíbla: „Tvůj trest bude horší než smrt.“


Hořel. Cítil plameny, cítil oheň. Ale když zamžikal a pootevřel oči, tak žádné vše pohlcující, ohnivé jazyky neviděl. Ano, nehořelo mu tělo. To hořela jeho duše.

„Laio…“ Její jméno nevolal nahlas, volal svou nejdražší ve své mysli. Volal ji, celým svým vědomím. „Laio… pomoz mi. Prosím, Laio…“


„Tse, proč bych ti jako měla pomáhat?“ Překvapeně vzhlédl. Byla tu. Opravdu tu stála. Stála tady, s posměšným výrazem ve tváři, s odsuzujícími světýlky v očích.

„Laio…“

„No žádné ‚Laio‘. Proč bych ti měla pomáhat?“

„No… protože…“

„Ty jsi mi taky nepomohl, právě naopak.“

„Ale no tak, Laio.“

„Ticho, drahoušku.“ Vyplázla na něj jazyk. „Ale jestli mě chceš…“ usmála se úsměvem, kterým se dokázala usmát snad jen ona, „jestli mě chceš, tak si mě chyť!“ Zachechtala se, otočila se na podpatku a odběhla do plamenů.

„Laio, počkej! Já tě… Já tě…“



„Jasná hvězda, v říši pekla, uvržená v zatmění.

Jiné říši Měsíc vládne, beze snů a soužení.

Jasná hvězda, v dlani širé, muže s okem zeleným,

řekni, hvězdo, řekni muži, zda-li je tvým souzeným.

Jiskra temná, oheň plane, je to chvíle poslední,

to ty, muži, ty jsi vinen, za hvězdino skolení.“



Vysoký soprán a tklivá, teskná, klesavě stoupající melodie, se nesla vzduchem. Vnikla Gilbertovi do uší tak, aby ta slova nikdy, nikdy nezapomněl. A on si byl jist, že je opravdu nikdy, nikdy nezapomene.



Iluze, spolu se zpěvem, zmizela stejně rychle, jako se objevila. Gilbert klečel na prašné zemi, s dlaněmi přitisknutými na krví podlitých očích. Ona přízračná žena se stále vznášela nad ním. Stále se vznášela nad ním, s tím samým povýšeným výrazem.

„Co jsi to udělala, sakra?!“ Strhnul si ruce z obličeje a naštvaně přízrak propálil pohledem. Oči ho pálily víc, než kdy jindy.

„Gilberte Schwertsmithe, slyš svůj soud…“ zopakovala průsvitná žena. Smutně se podívala na již shořelou hranici. Vzápětí se pohledem vrátila ke Gilbertovi: „Když ti na té tvé zemi tak neúměrně záleží, když pro ni obětuješ svou lásku, když pro ni obětuješ Vyslankyni Hvězd, tak budeš živ, dokud ta tvá vlast nelehne popelem!“

Oči, které kdysi mohly být zelené, vyděšeně zamrkaly „Co… co to říkáš?“

„Říkám, že budeš žít, dokud bude žít tvoje země.“ Když přízrak viděl Gilbertův nadšenější a nadšenější výraz, vrhl po něm pohled tvrdší než skála: „Hvězda se vrátí.“

Ten okamžik ticha mu připadal, že se táhl téměř hodinu. Docházelo mu to pomalu. Velmi, velmi pomalu.

„To mi… jako chceš říct…“

„Ano. Laia von Usopek se vrátí. V jiném čase, na jiném místě. A ty…“ odmlčela se, „ty ji zabiješ.“

Gilbert pevně zatnul zuby: „Blbost!“ udělal rázný krok vpřed a výhružně na ženu ukázal, „proč bych ji měl zabíjet?!“

Žena se jen smutně pousmála: „V tom případě mi řekni, Gilberte Schwertsmithe, proč jsi ji zabil teď?“

Muž se kousl do rtu. Ano, ta žena má pravdu. Proč zabil Laiu teď? Jakou má jistotu, že ji nezabije i příště?

„Sbohem, vrahu.“ Gilbert rychle oči opět zvedl. Právě v čas, protože přízračná žena se pomalu ale jistě začala rozplývat. „Nos svůj cejch navždy, muži zrozený z války a krve. Nos ho navždy.“

Dřív, než mohl Gilbert nějak, jakkoli reagovat, byla žena pryč. Zůstaly po ní jen jiskřičky obklopující spálenou hranici a šílená bolest v Gilbertových očích.



„Kde je ta žena?! Stráže, chopte se jí!“ Jeho pohled sklouzl k lidem. Ano, už se zase probrali. Upřený pohled mu oplatil jeden z úředníků. Nedůvěřivě se na něj zadíval: „Vy, kdo jste? Proč nejste zařazený?“

Gilbert nadzvedl obočí: „Hm? Co blázníte. Vždyť se přece známe.“

„Nemožné. Nikdy dříve jsem vás neviděl,“ úředníkův pohled byl čím dál nedůvěřivější.

„Ale no tak, to není vtipné.“ Gilberta pomalu, ale jistě, začal ovládat strach. Co to ta ženská provedla?!

„Opakuji, že vás neznám, vy podivíne…“ Úředník se k němu naklonil blíž… a výraz mu v tu ránu zkameněl v němém úžasu: „Sire… sire Schwertsmithe. Jste… jste to vy?!“

„Ne asi, vy tlusťochu,“ odfrkl si. Naštěstí byla, zdá se, jeho domněnka mylná. Další úředníkova věta ho ale vystrašila snad ještě víc, než ta jeho domněnka.

„Co to s vámi ten duch udělal?!“

„…jak to myslíte?“

„Podívejte se sám!“

Úředník rychle vytáhl z náprsní kapsičky malé zrcátko a nervózně ho strčil Gilbertovi do ruky: „Podívejte se sám, pane.“

Gilbert, který nevěděl, jak přesně to má všechno chápat, uposlechl. Zvedl zrcátko do úrovně svých očí.

Jakmile tu zrůdnost uviděl, prsty se mu rozklepaly. Zrcátko mu málem vypadlo z dlaně. Ano, nos měl stále stejný. Ústa také. Ale to oko… To děsivé oko… Ta temně rudá duhovka, zírající na svůj odraz… Na prst si namotal neposlušný pramen vlasů, který mu spadl do čela. Bílý. Ten pramen je bílý. Bílý jako právě napadlý sníh. Bílý, jako list papíru, než se ho dotkne brk s inkoustem. Bílý jako lilie, květina, kterou Laia tolik milovala.

„Tak tohle jste myslela tím cejchem, Paní Hvězd…“ pronesl s porozuměním.


„Bílý vlas schovává zradu muže s okem zeleným,

jen ty, hvězdo, smíš rozsudek vznést nad jeho souzením.

Věčný život není pocta, je to trest vraha tvého,

navždy tě pronásledovat mimo vědomí svého.

Navždy vidět tvoje tělo v roji ohně, plamenů,

vždyť ty nevíš, že on je ten, kdo tu nese vinu.“


Ta píseň pro něj byla nárazovou vlnou. Chtělo se mu brečet. Chtělo se mu zhroutit se zde, u hrobu své milované. Ale neudělal to. Sám věděl, jak moc Laia nenáviděla, když muž ukazoval slabost. Muž měl být silný, měl být oporou své milé. A to on nebyl.

„Jsem ocejchovaný.“ Jeho hlas mu najednou zněl strašně cize. Ale bylo mu to jedno.

„Bílý vlas schovává zradu muže s okem zeleným…“ zopakoval po tajemných zpěvácích, „budiž, Paní Hvězd. Ale varuji tě,“ kašlal na to, že ani jeden z přítomných, ať už úředníků, nebo prostých lidí, neví, o čem to mluví, „až se Laia opět objeví, tak budu její ochránce, ne vrah.“ S úšklebkem si strčil ruce do kapes a prodral se do davu. Lidé před ním ustupovali. Jak by taky ne, když mezi nimi kráčela kreatura, která kdysi dávno mohla být oním zlatovlasým, zelenookým mužem. Která kdysi dávno mohla být sirem Gilbertem Schwertsmithem.