Andor.cz - Dračí doupě online

Nadskočila na židli.
„Nezdál se mi tak vysoko postavený, aby mohl dosáhnout až na vévodu – a to bez podezření… je to divné… určitě to někdo narafičil.“ Zoufale se usmála, strážník se během jejích zoufalých slov přemístil zpět za židli naproti ní. Vstala a dala si ruce v bok.
„Potřebujete snad ode mne ještě něco?“
Strážník polkl a zadíval se nad její hlavu do okna. Je dosti znejistěn nastalou situací, nejraději by po té půvabné ženě okamžitě skočil, ale jeho povinnost mu to zakazovala.
„Odejít můžete, ale musíte nám dát adresu k zastižení.“
Musela se začít smát, až jí skoro ukanula slzička po tváři. Strážníkovi nevědomky ujel úsměv také.
„Trvalé bydliště? Proč si myslíte, že s sebou nosím zbraně... nikde nebydlím. Jsem poutník, dobrodruh - nebo jak se tomu nadává.“
Obličej jí při tom proslovu trochu ujel, zjevil se jakýsi téměř ďábelský úšklebek, strážník se doširoka usmál a mimoděk polkl.
„Bývám často v tomto…. Sakra.“
Na chvíli se odmlčela a vzpomínala, jak se ten zpropadený hostinec jmenoval. Nakonec nadšeně vyhrkla.
„Špinavý korbel!“
Strážník nedůvěřivě kývl. Načež ona vstala a velice přátelsky ho objala, strážník zrudl, naštěstí to nikdo neviděl a než se vzpamatoval, žena již kráčela ke dveřím s úsměvem na tváři a se slovy:
„Děkuji, čestný muži, moc jste mi pomohl.“
Prošla dveřmi do vedlejší místnosti, kde shledala, že hromotlucký strážník si prohlíží její nože s až moc velkým zájmem, tak velkým, že jeden z nich skončil za jeho opaskem. Po krátké, bouřlivé, avšak nepříliš důležité scéně, nakonec Sangius výše uvedený nůž nechala strážníkovi a ladně odplula pryč. (doslova)
Hostinský uvnitř Vévodovy dýky si poklidně leštil sklenice, jako každé ráno. Okem přejížděl svůj zaplivaný lokál s pár stoly a převrácenými židlemi po noční pitce. Dělal si starosti s tím, zda se mu nesníží klientela, když se v uličce vedle jeho lokálu podřezali jeho zákazníci. Periférním viděním viděl skrz okno postavu, byla divná, těsně minula dveře a pokračovala až do posledního místa jeho zorného pole, tam se zastavila a chvíli se nejspíš rozhlížela. Pak zamířila zpět ke dveřím a vstoupila dovnitř. Hostinský spatřil velmi rozezlenou ženu, docela ho to překvapilo, ale nedal to na sobě zdát. Žena ho zhodnotila pohledem hodným měření dobytka a pak přistoupila k jeho pultu, dál leštil sklenici. Vyhoupla se na židli, přehodila nohu přes nohu, prsty si přejížděla přes rty a chvíli si ho zamyšleně prohlížela. On se dál věnoval své sklenici, už ji měl skoro vyleštěnou, vždyť ji leštil už tři roky, každé ráno.
„Je mi jasné, že mé otázky vám nebudou moc příjemné, ale potřebuju vědět pár informací o té vraždě, co se tu nedávno odehrála...“
Hostinský si povzdechl a velmi záhy přistálo na pultu několik zlatých mincí, žádná z nich na něj však nestihla dopadnout. Žena se na hostinského mile usmála.
„Vražda, říkáš? Myslíš to, co se tu stalo ráno?“
Hostinský změnil znuděnou masku svého obličeje za trochu pobavenou.
„Jo, tak to bylo panenku něco, chlápek s rozpáranym břichem…“
Rozpřáhl ruce do tří čtvrtek metru.
„Asi takhle, no nekecám….“
Hvízdl.
„Ten, co rozpáral toho chlapa, musel mít sílu jako bejk…“
Hostinský umlkl a začal prstem škrábat na stůl, naznačoval té ženě, že by rád ještě nějaké peníze. Vztekle zavrčela: „Nějak mi v tom fantastickém příběhu uniklo, kdo vlastně koho rozpáral!“
ale vytáhla z váčku ještě několik mincí, hostinský pokračoval.
„No….“
Jeho začátek monologu vyrušilo vrznutí dveří, ženě v reakci na to ruce instinktivně sjely ruce ke zbraním, jak si hostinský snadno povšiml, a na tváři si všiml děsivého úsměvu. Nicméně se velmi záhy zase uklidnila a otočila se na nově příchozí a zděšeně vyjekla.
„Bože! Jako byste viděli svoji vlastní smrt! Co se stalo?“
A tak podivně sebou ta žena trhla, když domluvila, hostinskému to vrtalo hlavou, ale stejně mluvil dál.
„…Byl tam ten mrtvej kapitán a pak tam vedle něj v louži krve ležel takovej chlápek. No, co bych ti o něm řek, sám sem ho neviděl. Ale prej byl docela mladej, vysokej, opálenej a zbitej jako pes.“
Hostinský domluvil a začal se zase věnovat své milované skleničce. Nevydrželo mu to dlouho, neboť nakonec na nově příchozí pohlédl a sklenička mu vypadla z ruky, roztříštila se do nastalého ticha.
„Takhle naposled vypadali lidi po požáru… někteří dokonce tvrdí, že za to mohli mutanti…“
Žena se zakuckala, další znepokojivý fakt – pomyslel si hostinský.
„Mutanti?“
Znělo to dost pobaveně a žena už si razila cestu ven, těsně před tím, než zuřivě rozrazila dveře, prohodila poslední slova k hostinskému.
„Děkuju za pomoc.“
Hostinský si oddechl a zděšení lidé se zhroutili k zemi. Hostinský si nevšiml, co měl jeden z nich vytetované na zápěstí a jeho žena na zátylku.

Sangius vyběhla z hostince a velice štědrým způsobem rozvázala jednomu dítěti jazyk. Byla tak roztržitá, že si té lůzy, skrz kterou se musela protlačit na scénu, skoro ani nevšimla, ale nakonec se s odporem prodrala až do „první řady“. Skrz záda strážníků pohlédla do očí sigmaritského kněze, který ji pohledem přímo propaloval. Příliš se jí to nezamlouvalo, a naneštěstí bylo toto ukončeno srdcem vděčného hromotluckého strážníka, který si toho celého všiml. Sangius shledala, že její vyvolený se v té obklíčené situaci na mostě nachází. Nevypadalo to pro ně příliš příznivě, k tuctu strážníků stáli čelem a druhý půltucet měli v zádech. Sangius netrpělivě kroutila hlavou a čekala na svou příležitost.
Nyní by asi bylo vhodné říci, jak se naši tři přátelé a jeden boxovací pytel dostali do té nezáviděníhodné situace.

Naši tři přátelé a ještě chvíli vyslýchali Galdera, nutno podotknout, hlavně ke Galderově radosti, že méně násilnou cestou. Nakonec si Galder vzpomněl, že byl v chudinské čtvrti a naši přátelé se rozhodli se tam vydat. Neopomněli samozřejmě vzít Galdera s sebou, kupodivu ho nechali se vykoupat a zcivilizovat. Kirill na odchodu neopomněl zaplatit, ostatně byl jediný, kdo měl nějaké peníze. Jejich kroky mířily samozřejmě do chudinské čtvrti, prodírali se rušnou ulicí. Byla ucpaná mnoha vozy, žebráky, stánkaři a pochopitelně všudypřítomnými spěchajícími lidmi. K jejich smůle neurazili ani půl bloku a na malém mostíku jejich postup zbrzdili strážnici, kteří kontrolovali trpaslíka. Rozčileného trpaslíka.
„Do orčí prdele! Tohle je neslýchané! To je! To je absurdní! Copak vypadam jako někdo, kdo se paktuje se špínou?!“
Strážníci zrovna zkoumali obsah jeho vozu, když si jeden z nich všiml našich smradlavých přátel.
„To jsou oni!“
Zakřičel strážník, pár dalších okolo stojících se samozřejmě otočilo na něj a následně tam, kam ukazoval, čili na naše tři, plus jedna, přátele. Po své pravici shledali vůz s plachtou, za sebou uzavírající se dav čumilů, samozřejmě z bezpečné vzdálenosti. Prozřetelnější se tlačili pryč, zvědaví prozměnu k mostíku. Po své levici měli pár lidí a pak mohli skočit do močůvkové „řeky“, za předpokladu, že by se prosmýkli mezi vozy jedoucími z protisměru. Jurn celou situaci odhadl dobře.
„Kurva.“
Shledal, že ukazováček namířený jeho směrem, skutečně ukazuje na něj, nikoli na boxovací pytel. Letmo se ohlédl na svého plešatého společníka, ujišťujíce se, že má jeho plnou podporu, a pak rázně vykročil vpřed.
„Uááááá!“
Plešoun, který viděl, že díky Jurnovi má plnou pozornost všech okolostojících, zdvihl ruku ve znamení kladiva a s jistotou mu náležící se tázal.
„Zdravím vás, bratři. Hledáte nás z nějakého konkrétního důvodu?“
Galder se již od začátku snažil stát neviditelným, a málem se mu to i povedlo, nebýt Kirillovy ruky na jeho rameni, nicméně alespoň viděl na scénu a mohl se obávat dopředu. Jeho vysoký společník se trochu nahrbil, narovnal a nakonec lehce uvolnil, avšak stále zůstával ve střehu, nelíbilo se mu tolik párů očí na jejich skupince. Nejspíše díky Jurnovu zastrašujícímu výkřiku se strážníci nechopili zbraní ihned, dva se vydrápali na vůz láteřícího trpaslíka a teprve potom tasili zbraně.
„Orčí prdele! Grobi zelený prdele u všech vousů! Slezte z mojeho vozejku rabiáni prdelatý!“
Strážníci „obklíčili“ naše přátele ze tří stran, z levé, z pravé a pochopitelně zepředu. Nezaútočili, neboť neměli rozkaz. S ním přišel až jejich seržant.
„Jste obviněni z vraždy a proto budete zatčeni a potrestáni.“