Andor.cz - Dračí doupě online

Když jsem přijela do toho obrovského města, neuvítalo mě zrovna vstřícně. Povalující se opilci na nádraží, zamračené počasí, zápach ze záchodků... Ale i přesto. Kdo by se na to město mohl zlobit, když mělo být místem mého úniku a jen ono mi mohlo poskytnout dostatek zákoutí a uliček pro úkryt. A ještě ke všemu – a to bylo to nejlepší – bylo tu tolik lidí, že bylo velice snadné skrýt se v davu a předstírat, že ona se mě netýká.
Začalo to nevinně. Chtěla jsem město trochu poznat. Trochu se s ním sblížit a získat si jeho důvěru. Zpočátku to nebylo snadné. Každý můj krok znamenal výdaj – ať energie, nebo peněz. „Chceš tu být? Tak plať. Nic není zadarmo, děvenko.“ Město neustále zkoušelo mou pozornost a duchapřítomnost. Tu a tam mi do cesty nastrčilo otevřený kanál, nebo nefunkční semafory. Nicméně nenachytalo mě. Byla jsem neustále ve střehu. Nikoliv však před rozmary města, ale před ní. Nervózně jsem se ohlížela snad každou minutu. Cítila jsem se jako štvaná zvěř a ona se kdykoliv mohla objevit a udeřit tak tvrdě, že by to už asi byl můj konec. Vše bylo velice křehké a stačila jedna chyba. Jedno špatné slovo, nebo pouhá špatná myšlenka a opět mě měla v svých spárech. Abych odsunula tyhle myšlenky a zlepšila své rozpoložení, rozhodla jsem se pořídit si nějaké pěkné nové šaty a pár dalších nezbytností pro svůj nový život.
Ten večer příjezdu mi přichystal setkání. Setkání s mužem, který snad bude tím novým startem. Tou možností něco změnit a přestat být tou štvanou zvěří. Měl to být můj rytíř v lesklé zbroji, který mě vysvobodí ze spárů nestvůry. A já se skutečně těšila a náležitě se na setkání připravovala. Po několikahodinové přípravě jsem vstoupila do velice elegantního a luxusního podniku. Můj rytíř byl již přítomen a spolu s ním velké množství lidí. Byla jsem šťastná. Tady nemá vůbec žádnou šanci. Dnes večer to bude poprvé po tak dlouhé době, kdy se jí zbavím. A skutečně. Bavila jsem se. Mluvila jsem s mnoha velice důležitými lidmi a můj doprovod na mně mohl oči nechat. Byla jsem centrem pozornosti, královnou večera a dokonalou dámou. „Naser si, ty děvko. Jsem vítězem, tady na mě nemůžeš!“
Avšak najednou jsem pocítila ten známý pohled a věci kolem mě se začaly pozvolna měnit. Lidé, se kterými jsem si prve tak úžasně rozuměla, se stočili do roviny hovoru, která mi byla naprosto cizí. I můj zprvu tak úžasný rytíř se pozvolna měnil v nudného a prázdného patrona a začala jsem panikařit. Snažila jsem se znovu stočit téma hovoru na svou stranu, ale nikdo nereagoval. Hlouček kolem mě se zmenšoval a nedařilo se mi s nikým navázat kontakt. Začalo to být vážné, protože ačkoliv tu bylo tolik lidí, tak jsem si s nimi prostě neměla co říct. „Ale mě nedostaneš!“ Rozhodla jsem se jednat a zvolit únikový manévr, který to jistě napraví. Přitulila jsem se ke svému partnerovi a začala jsem mu dost jasně dávat najevo svojí náklonnost. Tenhle způsob se mu jistě zamlouval a po chvíli mi zašeptal „Nepůjdeme někam, kde je trochu víc soukromí?“ Já jsem líbezně přikývla a odebrali jsme se spolu na hotelový pokoj. Strhali jsme ze sebe šaty a vrhli jsme se do divokého kolotoče rozkoše. Tiskla jsem ho k sobě, mluvila jsem s ním a snažila jsem se ho vnímat všemi smysly. A přes to - jako by tam ani nebyl. Bylo v tom tolik prázdna a bezduchosti. Jen pud, bez jakékoliv lásky. Čím delší to bylo, tím to bylo horší a jen jsem se modlila – tak dělej.
Když konečně skončil a únavou se ze mě svalil, tak jsem ucítila její pohled. „To, že něco nechceš vidět, neznamená, že to tak není. Klidně si odejdi na konec světa já Tě tam mileráda doprovodím. Kdykoliv to bude možné – ráda se Ti připomenu. Mně neunikneš.“