Andor.cz - Dračí doupě online

Pátek 22.00 – Ivan

Je černá noc bez měsíce. Reflektory mého Mercedesu osvětlují širokou německou okresku. Za uplynulou hodinu jsem potkal pouze tři auta, ale tam, kam jedu, jich bude spousta. Mrknu na hodiny. Deset. To stihnu s přehledem. Mám ještě hodinu k dobru, ale přesto jsem nervózní. Přišlápnu pedál plynu a vypnu tím nastavený tempomat. Ručička tachometru míjí během chvilky stočtyřicet. Motor si i přesto jen tiše ševelí. Taky aby ne, klapky ve výfuku jsou zatím v kolmé poloze a motor netočí víc než tři tisíce otáček. To kdyby byly vyšší, tak kolem čtyř až pěti tisíc, to by byla jiná.

Ještě dvacet kilometrů... pomyslím si, když mi začne na palubce blikat červená kontrolka. „Sakra!“ ulevím si. Přišlápnu pedál brzdy. Auto zpomaluje na devadesát a já cítím, jak se moje tělo setrvační silou opírá do pásu. Pak je zahlédnu. Za mírnou levotočivou zatáčkou. Stříbrné BMW trojkové řady. Jeho bok zdobí zelený polep s jedním nápisem „POLIZEI“. „To byste chtěli, co...“ usměji se. Teď bych je zrovna za sebou nepotřeboval. Projíždím velice ohleduplně kolem nich. Mám chuť jim zamávat, ale to by asi vzali jako provokaci.

Jakmile přestane kontrolka blikat, sešlápnu pedál na půl cesty k podlaze. Pádlem pod volantem řadím za pět a po chvilce i za šest. Deset kilometrů. Překonám horizont a v údolí už vidím hromady světel. Tak jsem tady. Po dvou letech zase na tomhle místě... Pravou rukou překlopím spínač na tunelu. Zezadu zaslechnu zabzučení elektromotoru následované hlubokým hukotem. Tak teď to zní líp! Podřazuji, aby vzrostly otáčky až někam k čtyřem tisícům za minutu. Hukot výfuků se změní v hlasitý hřmot. Auto se během chvilky přeměnilo v rozzuřeného Grizzlyho.

S vytočeným motorem přijíždím k bráně na letiště. Bliknu dálkovými, aby mi otevřeli. Jsem tu známý, nebo spíše je tu známé moje auto, na lidi nemají ti zdejší dobrou paměť. Já sem vždy po několika letech dojedu. Mám tu přátelé ve vedení. Hledám tu lidi pro svoji „společnost“, hledám tu své řidiče...

Pátek 22.20 – Zach

Proč na mě zase vyšla hlídka na bráně?! tuhle pozici nenávidím. Tady je slyšet jen hluk těch motorů. To hlídky uvnitř areálu to mají lepší. Tam je živo. Tam jsou nádherný auta a hlavně tam jsou hromady krásných holek. Sakra!

Z mých myšlenek mne vyruší až bliknutí dálkových světel. Další auto. Těch tu už dnes projelo víc než dvěstě. Ach jo, to zas musím ven... uvědomím si. Zvednu se od počítače a protáhnu se. Cestou ke dveřím beru ze stolku křídový fix a peněženku. Vstupné je dvacet euro a platí se za auto nikoliv za osobu. Zabouchnu za sebou dveře. Ještě blok! vzpomenu si. Otáčím se, otevřu dveře a beru si ještě blok VIP hostů. Je to seznam jmen, které mají volný vstup.

Dojdu ke kovové bráně, projdu hubenou brankou k autu. Vzhled auta mě překvapí. Tohle sem nepatří! říka mi mozek. Auto totiž vypadá úplně normálně. Žádné křídlo, žádné úpravy, tohle totiž patří do vyšší společnosti. Bílý Mercedes. Sedan v perleti. Nedá mi to a prohlédnu si ho pořádněji. Vždyť je to obyčejná limuzína... vše mne o tom přesvědčuje. Pak to však uvidím. Stříbrná písmena na boku. Tak tohle nebude úplně obyčejný Mercedes! Nápis 6,3 AMG, jenž je napsán na blatníku, pozvedne auto mnohem výš. Tak jo... rozhodnu se a zaťukám na okénko, které se v okamžiku stáhne.

Pátek 22.23 – Ivan

Proč mi neotevírá? To sem zas poslali nějakého nováčka? zhluboka se nadechnu, tohle bude chvíli trvat. Samozřejmě, mohl bych mu dát ty prachy a neštvat se tu s ním, ale tady jde o princip. Stahuji okénko: „Tak co bude?“ řeknu naštvaným hlasem a snažím se znít jako někdo, komu se neodmítá. Celkem ho můj tón překvapí, dokonce zacouvá trochu dál. „Dobrý den. Vaše jméno?“ ptá se mne mnohem slušněji, než to plánoval. Ovšem svou otázkou mě naštve ještě víc. To ho do háje nikdo nenaučil, že někteří lidi svá jména neříkají? Na chvíli se zamyslím. „Co třeba James, James Bond. Bude ti to vyhovovat?“ řeknu mu s úsměvem. Jsem zvědav, jak na to zareaguje...

Nakonec se zdá, že přijdu o veškerou zábavu. Protože tenhle člověk postupuje přesně podle předpisů. Z opasku vytahuje vysílačku a já jen slyším, jak si na mě stěžuje. Jen počkej až šéf uvidí, koho tam nechceš pustit. Doslova mu to přeji. A abych dal aspoň trochu šéfovi na vědomost kdo tu je, tak protočím motor na neutrál. Auto doslova zařve. Hlídač se lekne a už se ke mě neotáčí zády. Během chvilky se z vnitřní strany brány přiřítí upravená Mazda. Otevřu dveře a vylezu. Nově příchozí taky.

„Ahoj, Jamesi!“ zdraví mě na dálku. Nechápavý výraz se usadí na tváři vrátného. Usměji se na starého známého. „Ten tvůj super agent mě nechce pustit dál...“ postěžuji si Patrickovi. Ten jen mávne a neschopný hlídač se hned vrhne k bráně. Patrick se nahne ke svému řidiči, který mu něco říká. Ještě se rychle otáčí mým směrem a povídá „Pak za mnou přijď, teď mám nějak moc práce.“ Sedne si a ještě dodá se širokým úsměvem: „Předem tě prosím, nepřidělávej mi tu další problémy.“