Andor.cz - Dračí doupě online

Pátek 22.32 – Ivan

Letíme vpřed. Sekvenční převodovka řadí nahoru jak zběsilá. Jízdu si užívám... Proč taky ne, když už po startu mám před ostatními rezervu kolem pěti metrů. V zrcátku sleduji tvrdý souboj. Tak to jsem zvědav, kdo to bude... pomyslím si a hraji si s plynem, tak abych byl pořád stejně daleko. Dodge nakonec zůstává pozadu. Ostatní pořád zrychlují...

Blížíme se ke dvoustovce. Medvěd to ani necítí, ale já už nemám tolik času se koukat vzad. Mírné letištní oblouky beru po ideální stopě. V předposlední zatáčce okruhu objede Lancer Toyotu zvenku. Ovšem jen já vím, jak tahle trasa vypadá. Peter ji na moji žádost trochu poupravil. Z poslední zatáčky vyjedeme na rovinku. V půli je přes asfalt natažená páska...

Plné brzdy. Podřazení s plynem. Letím k otevřené bráně areálu. Tohle je ta reálnější trať. Podle zvuků za sebou poznávám, že se mě drží už jen jedno auto. Které? napadne mě, ale momentálně se dozadu opravdu nemůžu podívat. Sportovní podvozek se sotva drží cesty. Kola na kamenech odskakují a zadek auta tancuje ze strany na stranu. Za autem se mi zvedá velikánský oblak prachu z cesty. Chudák ten za mnou, asi moc nevidí. Snad se nevybourá. Jednu vláčnou zatáčku nakonec beru řízeným smykem. Z polní cesty se malým skokánkem dostáváme na širší asfaltovou cestu.

Zpomaluji a čekám, jestli se někdo objeví. Někdo jede, prozradí mi sluch. Pak se zvedne oblak prachu, ze kterého vyletí Mitsubishi. Tak to ona je za mnou? Popravdě, nedával jsem jí moc šancí. Očekával jsem, že to bude Supra, kdo bude na druhém místě. Prošlápnu plyn k podlaze. Velký předek Mercedesu se lehce nadzvedne a prudce vyrazí vpřed.

Cíl je zase v areálu na okruhu, tam vjedeme pod starou dřevěnou tribunou. Několik esíček kolem holých trámů a jsme uvnitř. S plným plynem se řítím ke vzdálené řadě upravených aut. Červenou pásku vidím z dálky. Plná brzda. Auto se zapře na předek. Zpomaluji na dvacet kilometrů za hodinu a projíždím páskou. Jsem první...

K davu mávnu rukou nad hlavou, kvůli nim jsem sem letos nepřijel. Lancer projel kolem a zastavil na druhé straně. První vyřeším ostatní, pak ji. Otáčím se k přijíždějící Toyotě. Zastaví až u mě a podá mi z okénka ruku. Potřesu mu s ní, byl to dobrý závod. „Na, tady máš něco na palivo...“ řeknu a vrazím mu sto euro. Přijíždí Dodge. Jdu k němu a opakuji předešlé, jen s rozdílem, že místo stovky je to padesát. Vždyť taky odpadl hned na začátku. Zbývá už jen jedno auto, zbývá pravý vítěz.

Dojdu k ní a skloním se k okénku. Poprvé si ji z blízka prohlížím. „Ahoj, jsem James...“ odmlčím se. „Gratuluji ti,“ podám jí ruku.


Pátek 22.40 – Monika „Moni“

K čemu mi gratuluje? Vždyť vyhrál on... nechápu to. „No jo, já tobě taky. Ten tvůj medvěd se nezdá.“ Sevřu nabízenou ruku. „Jsem Monika, pro kamarády Moni,“ dodám, když si vzpomenu, že se představil. „Monika, hezké jméno...“ poznamená. Snad mě nechce pozvat na rande... leknu se. Nejsem zrovna společenský typ. „Měl bych tu pro tebe jistou nabídku,“ začne pomalu. „Ehh, mohli bychom to probrat u mě v autě?“ zeptá se nečekaně. U něho? Proč? Co ho vyrušilo? rozhlédnu se a spatřím důvod jeho nervozity. Celý zástup se na nás dívá...

Tohle je trapas. To je absurdní, nemůžou jít pryč? nadávám na ně. Na kraji očima naleznu Petera. Vystoupím, zamknu auto a jemu podám klíče. „Pohlídáš mi ho, prosím tě?“ zeptám se, když odcházím. On by nikomu neodmítl hlídat auto, bere to jako důkaz důvěry. Zvědavě si prohlížím limuzínu, nenacházím však nic zajímavého. Vypadá jako „obyčejné“ AMG, podivím se. Snad mi časem otevře kapotu a ukáže mi, proč to jezdí jako raketa.

Sedám si na koženou sedačku spolujezdce, je krásně tvarovaná. Zapadnu do ní a cítím se, jako bych byla součástí auta. Úžasné... Nenápadně se na něho podívám. Ne, nebojím se ho, kdyby byl nebezpečný, nebo kdyby ho Peter neznal, nedostal by se sem a už vůbec by nemohl závodit. Uvolním se a zeptám se: „Tak o čem chceš mluvit?“

Pátek 22.45 – Ivan

Je zajímavé, s jakým klidem mi nastoupila do auta. Neváhala, snad ani nepomyslela na to, že bych ji mohl unést. Nebo snad tak důvěřuje Peterovi? proběhne mi hlavou myšlenka. Očima ho vyhledám. To bude ono, ti dva se určitě dobře znají... „Počkej chvilku a řeknu ti víc.“ Lehce stisknu pedál plynu a předvedu plynulý, klidný rozjezd. Mířím zpět ke starým tribunám, tam budeme mít klid na pracovní záležitosti.