Andor.cz - Dračí doupě online

Den první ... Zážitky přicházejí

Můj život byl nudný a pomalý. Jsem synem statkáře, který nezná jinou aktivitu nežli práci na poli a obstarávání hospodářství. Toto mi nikdy nepřirostlo k srdci a já místo toho utíkal pryč. Celé ty dny jsem se toulal po svém rodném kraji a poznal lid v něm žijící. Brouzdal jsem se po lesích, kopcích, šplhal po úbočí skal, procházel se mezi vysokými lány polí. A stále, krok za krokem, jsem se vydával dál a dál.
Tento den byl však něčím výjimečný...

Ráno bylo překrásné. Rosa se v odrazu slunečních doteků blyštěla na zelenkavé trávě, ptáci zpívali svou překrásnou píseň o tajemných dálavách a hříbata pobíhala radostně v ohradě. To vše mně přidalo chu» k další výpravě, která však tentokráte neměla trvat pouze jeden či dva dny, nýbrž celý můj život...

Pomalu jsem se vyplížil z mého malého pokoje. Rodina ještě spala, a já měl vynikající příležitost nepozorovaně zmizet. Vzal jsem si svůj batoh, do kterého jsem dal potřebné vybavení na svou malou výpravu, a vyběhl do stájí. Zde stál již připravený vraník, který mne na mých cestách vždy provázel. Pohladil jsem jej po tváři a tiše vyvedl ze stájí. Konečně!
zaradovala se má mysl, když jsem se na něj vyhoupl a pohlédl do dáli na žluté lány obilí.
Kamenná cesta přede mnou se zaleskla ve třpytu rosy a já pobídl koně do cvalu. Od té chvíle ze mne všechno spadlo. Nemyslel jsem na nic. Ani na lásku, kterou jsem nedávno ztratil, ani na rodiče, kteří mi po mém návratu přichystají množství práce, kterou za trest budu muset vykonat, ani na nebezpečí tohoto světa. Má mysl se dokonale pročistila a já vnímal pouze vánek jemně šumící v mých uších, hladící mne po tváři.

Jel jsem dlouho. Slunce se za tu dobu pomalu vyšplhalo na oblohu a již získalo plný přehled nad širým okolím. Rolníci pomalu vykračovali do polí, ženy přicházely k potokům, kde během praní prádla štěbetaly mezi sebou a sdělovaly si ty "nejtajnější" záležitosti, a děti si š»astně hrály v hloučcích na loukách.
Konečně jsem dorazil k prvnímu opěrnému bodu mé cesty. Byl jím most přes řeku, tvořící hranici našeho kraje. Prožil jsem zde mnoho překrásných chvil a rád se sem vždy vracel, abych se mohl vrhnout do hřejivé náruče mé jediné lásky. Dnes jsem však přes most přecválal, jak nejrychleji to šlo, a uháněl se sklopenou hlavou a s tváří náhle plnou smutku dál...

Dalším bodem mé cesty byla vesnice Cutter. Zde žilo mnoho dobrých lidí a já zde zůstával na pozdní snídani, spojenou s obědem. Vždy mne zde přivítali s otevřenou náručí, jelikož jsem pokaždé přinášel mnoho novinek a příběhů z mého kraje. Pomalu jsem vedl koně k lavičce, ustavené poblíž malého domku na kraji vesnice. Na ní seděl stařík, shrbený, kostnatý, s tváří pokrytou bílým vousem. Jeho oči na mne s klidem pohlédly a jemně se v nich zatřpytilo.

"Zdravím tě! Opět na cestách? Copak se stalo nového u vás na západě, povíš mi?" vychrlil na mne a poukázal na volné místo na lavičce. Usedl jsem tedy vedle něj, protáhl nohy a nechal se pohltit chladným stínem, tvořeným domem.
"Rád tě opět vidím, můj příteli. Dlouho jsem již nevyjel na cesty. Je tomu snad již měsíc, co jsem necítil tu volnost ve své mysli," promluvil jsem nazpět ke starci, a pak se dal do vyprávění o událostech předešlých. Muž mi naslouchal a vážně pokyvoval hlavou. Někdy se jeho tvář zachmuřila nad řečenými slovy a on jen smutně pokyvoval hlavou. Někdy má slova jeho obličej rozjasnila a on mi ukázal svůj blažený úsměv. Mluvil jsem dlouho a mezi řečí jsem ujídal z pokrmu, jenž mi byl nabídnut rodinou starce.
Slova plynula a plynula a slunce se pomalu vyšplhalo až na nejvyšší bod na své cestě po obloze. Zvon vesnické kaple započal svolávat všechny obyvatele k obědu a já si uvědomil, že je načase pokračovat v cestě dál. Ukončil jsem proto své vyprávění a rozloučil se s mužem.
"Teď již musím jít, příteli. Tentokráte se chci vydat dále než kdy jindy. Stavím se za tebou, až se budu vracet zpět. Zatím buď sbohem," řekl jsem ještě a vyhoupl se na odpočatého vraníka, který z radosti, že opět vyjíždíme, ladně pohodil svou temnou hřívou.
"Hodně štěstí a dávej na sebe pozor, budu tebe i tvé novinky netrpělivě očekávat!" řekl ještě stařec a jeho hlas se pomalu ztrácel se zvětšující se vzdáleností mezi námi.

Hnal jsem svého koně stále vpřed a bez přestávek jsme se řítili krajinou. Konečně jsme se dostali k poslednímu bodu mé cesty. Byl to starý jehličnatý les. Jeho rozloha je kolosální, a snad i větší než celý kraj, odkud pocházím. Tady jsem se dostal naposledy. Nikdy ještě dále. Cesta sem mi zabrala celý den, a já se již tento den dál neodvážil. Vyhledal jsem proto přístřešek, který by mi mohl nabídnout případnou ochranu jak proti dešti, tak proti divoké zvěři, která se v okolí zajisté potuluje. Na okraji lesa jsem pak ještě sesbíral suché dříví, ze kterého jsem vytvořil malé ohniště, mým potřebám zcela dostačující. Vraníka jsem uvázal k nedalekému stromu a sám si lehl k ohni. Pohlédl jsem na oblohu, která se začala plnit překrásnými smaragdy, blikajícími po celé její šíři. Měsíc se blížil úplňku a jeho záře osvětlovala celý spící kraj okolo. V dáli bylo vidět několik nepatrných světélek, která však nakonec zmizela a nechala stín jeho vládě.
Sám jsem pomalu žvýkal chleba a bloudil ve svých zmatených myšlenkách.Všude bylo tak nádherné ticho. Cvrčci se oddávali svým symfonickým vystoupením a večerní rosa mi smáčela vlasy. A z takovéto pohody se začínají rodit sny...

Dlouho jsem bloudil krajinou snů, složenou z věcí převážně skutečných a daných. Prožil jsem několik příběhů a zažil znovu několik úseků mého života. Něco mne však náhle přinutilo toto snění přerušit. Po dlouhém přemáhání jsem nakonec otevřel oči. Pomalu jsem se posadil a rozespale se protáhl. V reálném světě ještě stále vládla noc a podle měsíce se dalo usoudit, že je teprve za svou polovinou. To mou mysl však netížilo tolik jako fakt, co mne přimělo opustit snění a vstát. Tiše jsem naslouchal okolním zvukům a pozoroval prostor kolem sebe. Nic! Že by jen hloupý sen ve snu? pomyslel jsem si.

Náhle však můj sluch zachytil podivný zvuk. Bylo to, jako by po obloze přelétl obrovský pták, jen místo zašumění se z jeho křídel ozval kožený svist. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli je má myšlenka správná, ale žádného ptáka jsem nezahlédl. Místo něj se nad lesem objevil obrovský stín, provázen dotyčným zvukem. V životě jsem neviděl nic tak obrovského a majestátního. Když to přeletělo nade mnou, zasáhla mne obrovská tlaková vlna, způsobená silou křídel. Neudržel jsem rovnováhu a svalil se na zem. Má hlava padla do trávy a já ji zaklonil ještě více dozadu a pozoroval letícího tvora. Neměl jsem potuchy, co to může být a kde se to vzalo. Jediné, na co jsem myslel a po čem jsem toužil, bylo vidět jej zblízka a za světla. Ohniště již vyhaslo, a tvor si mne tak nemusel všimnout. Několikrát se proletěl nad plání před lesem, a pak zamířil zpět, odkud přišel.

Tu noc jsem již neusnul. Čekal jsem, že se tvor snad ještě vrátí a já si jej budu moci alespoň ve svitu hvězd prohlédnout, ale místo něj přišlo pouze ráno, překrásnější snad než to minulé, a to mne také podpořilo v úmyslu vydati se dále a pokusit se tajemného tvora nalézt...