Andor.cz - Dračí doupě online

„Dávám sbohem všem břehům proklatým,
které v drápech má ďábel sám,
vracím se v matičku Zem,
k ženám, jež jsem miloval.

Jen tři kříže z bílého kamení,
někdo do písku poskládal,
slzy v očích měl a na rtech znavený,
smutný vzdech, jak on je miloval…

První kříž má pod sebou jen hřích,
samé pití a rvačky jen,
chřestot mečů, při kterém přejde smích,
srdce kámen a jméno Auroel.

Jen tři kříže z bílého kamení,
někdo do písku poskládal,
slzy v očích měl a na rtech znavený,
smutný vzdech, jak on je miloval…

Já, Salomé, mám tváře zjizvený,
štěkot psa zněl, když jsem se smála,
druhý kříž mám a ležím pod zemí,
že jsem tě kdy milovala!

Jen tři kříže z bílého kamení,
někdo do písku poskládal,
slzy v očích měl a na rtech znavený,
smutný vzdech, jak on je miloval…

Třetí kříž má pod sebou jen vztek,
Koniáš těm dvoum život zval,
Však svědomí měl a vedle nich si klek,
Snad se chtěl modlit:
„Vím, hřešit je lidské,
ale odpouštět božské,
tak mi odpusť, mami!“

Jen tři kříže z bílého kamení,
někdo do písku poskládal,
slzy v očích měl a na rtech znavený,
smutný vzdech, jak já je miloval…

Tak se to zpívá u nás…“ Starý muž přestane zpívat utahanou písničku a pohledem přejede sál, jakási žena s malým dítětem v náručí na něj podezřívavě pohlédne.
„To ti máme věřit?! Koniáš odjel do ciziny… Tady již nebyl celý rok,“ odplivne si na zem a vrhne na něj pobouřený pohled. Stařec jí ho oplatí, a pak se zahledí do očí tomu dítěti. To se na něj usměje a on pozná, že to je holčička.
„Ty, ty oči jsou mi velice povědomé…“ Znova pohlédne na tu ženu, „mohu-li se tázat, kdo je otec?!“
Žena se na něj zlostně podívá a otočí se k odchodu, muž za ní nechápavě zírá a krčí čelo do ještě hlubších vrásek. Žena vyjde z krčmy a stařec nechápavě zatřepe hlavou, pohledem přejede celé osazenstvo hospody, které na něj rovněž nechápavě hledí. Povzdechne si a znova se posadí na stůl.
„Vy asi chcete vědět, odkud tu píseň znám… A proč tam řekl to, co řekl… Nemám-li pravdu… Ale to je tajemství,“ zlehka se usměje, „čeká mne těžká cesta…“ povzdechne si, „víte, v mém věku již je každá cesta těžká… A ještě k tomu vyjít na Auřin vrch…“ Znova si povzdechne a upře své tmavé oči na všechny přítomné.
„Ale proč chceš jít na ten proklatý vrch?! Vždyť tam zemřeš, starče!“ Rozhořčeně promluví jeden z vojáků u nejbližšího stolu. Ze stínů se vynoří hostinský a podá starci korbel.
„Protože tam je pohřbena Auroel i Salome… Chci jít uctít jejich památku…“ Smutně se pousměje.
„Tak to ti nechci kazit iluze, starče… Ale Auroel se rozpadla v prach a Salome upálili a její popel rozeseli z vrchu na pole té ženy, co teď odešla…“ Podotkne další strážný, starcovy oči se poněkud rozšíří a lehce pootevře sta, jako by chtěl něco říct, ale hned si to zase rozmyslí. Voják na něj nechápavě hledí, ale on si jej nevšímá.
„Tak to by mnohé vysvětlovalo…“ Zašeptá.