Andor.cz - Dračí doupě online

V jednom z myriád paralelních vesmírů se tento příběh skutečně stal.

Zasedání generálního štábu Česko-Polsko-Litevské federativní republiky

Praha 5.ledna 1957

„Pánové, musíme si přiznat, že operace Roj nepřinesla takové výsledky, v jaké jsme doufali.“ Tato slova patřila generálplukovníkovi Lechu Wypychovi, veliteli leteckých sil Republiky.
„Proč, rovnou nepřiznáte, že to bylo fiasko?“ Pozvedl svá hustá obočí generálmajor Kovář, velitel jednotek nasazených v Maďarsku, toho času dočasně v Praze.
„Fiaskem bych to tedy nenazval, pane generále.“ Vzal si slovo zpátky Wypych. „Konec konců, díky úderu mých letadel se vaši muži konečně mohli pohnout z místa a celá situace v Maďarsku přestala připomínat rok 1916!“
„A že jsme se hnuli pánové! O celých 20 kilometrů! Jasně jsem vás varoval, abychom nepřistupovali k tak rozsáhlým útokům. Ale vy jste prostě neodolal. Navíc už tři dny před akcí jste se naparoval a přirovnával Roj k Soumraku, jako by jste si neuvědomoval, že se nyní nacházíme ve zcela jiné situaci než v roce 1938. Jediné, čeho jsme dosáhli, je, že Sověti teď proti nám nasadili už i MLA, čehož se do teď zdráhali kvůli nedůvěře v loajalitu mužstva. Podle zpráv ze Sofie chystá Bulharsko plnou mobilizaci, naše situace v Maďarsku se stává bezvýchodnou.“ Po svých slovech si generál Kovář upil kávy. Poté si vzal slovo náčelník generálního štábu Ludvík Svoboda.
„Bulharská mobilizace mi vrásky nedělá. Vy sám generále Kováři, jste přiznal, že tím, kdo nám působí skutečné potíže jsou Sověti. Bulharská armáda může být početná, ale má zastaralou techniku a nepředpokládám, že by pro naše jednotky v Maďarsku představovala problém. Horší je to ze stálím přísunem jednotek Rudé armády a jejich techniky. Naše námořní blokáda Rumunska a Bulharska je sice pěkná, ale Sověti mají očividně více než dost letadel, aby ji obcházeli a sestřelovat je nemůžeme. Souhlasím proto s generálem Kovářem, že situace v Maďarsku je z vojenského hlediska neřešitelná. Bohužel naše armáda v současné situaci nemůže operovat mimo území Maďarska, výměnou za to je nám bezpečí našeho vlastního území, ale zároveň nám to silně svazuje ruce. My tady nevedeme válku s Maďarskými komunisty, ale se Sověty a pokud nebudeme moci operovat na Sovětském území, pak tuhle válku nemůžeme vyhrát.“
„Dokážeme alespoň udržet co jsme získali?“ zeptal se konečně ministr obrany federální vlády republiky František Moravec.
„Udržet? Ano. Postoupit dál? Nepravděpodobné.“ Odpověděl mu stroze generál Kovář.
„Tak vám děkuji, pánové. Myslím, že co jsem potřeboval vědět už vím. Jak již jistě víte odlétám zítra společně s předsedou vlády a ministrem zahraničí do Stockholmu, abychom se tam setkali se Sovětskou delegací na neutrální půdě. Než tato jednání skončí, je domluven oboustranný klid zbraní. Do mého návratu, prosím připravte úplné stažení našich sil z Maďarska. Tahle válka je u konce, jen se zbývá dozvědět, kdo vlastně vyhrál. “ po těchto slovech se ministr obrany rozloučil a odešel.


Paluba vládního speciálu Aero A-400

Praha – Stockholm 6.ledna 1957

„Můžete mi nyní sdělit jaká je tedy přesně naše situace v Maďarsku, pane ministře?“ zeptal se předseda vlády Republiky Vladislav Holý ministra obrany Moravce.
„Jak jsem včera na zasedání štábu pochopil, náš další postup již není de-facto možný, pane premiére.“ Odpověděl ministr Moravec formálně. Na to se ozval ministr zahraničí Jan Masaryk:
„Tak to je jasné. Proto přece letíme do Stockholmu, abychom celou tu záležitost ukončili. Doufal jsem, že nám povíš něco nového Františku.“
„Již jsem vás žádal, pane Masaryku, aby jste mě neoslovoval jménem. S vaším panem otcem jsem si sice tykal, ale to byl úplně jiný člověk než vy.“ Odvětil chladně Moravec, protože dobře věděl, že Masaryk jej takto oslovil, jen aby jej popíchl. Averze obou mužů vůči sobě byla velmi silná a premiér často uvažoval, zda by nebylo dobré někoho z nich z vlády odvolat, nebo alespoň z této cesty.
Bohužel byli oba dva nezbytní. Masaryk se těšil rozsáhlým zahraničním stykům, z nichž řadu podědil po svém otci, mluvil plynně pěti jazyky a byl hlavou diplomacie, jeho přítomnost na jednání byla nezbytná, bez jeho podpisu nebyla žádná mezinárodní smlouva platná. Moravec byl bývalý voják, člen Černohradského štábu, šéf rozvědky, poslední z tzv. Černohradského mužů, zbytek padl spolu s generálem Černohradským při atentátu onoho osudného dne 9. Května 1946 v Drážďanech. I Moravec byl nezbytný. Bylo téměř jisté, že během jednání se budou Sověti ohánět armádou a různými vojenskými akcemi. Moravec je pak de-facto jediný člen vlády, který je sto tyto hrozby objektivně posoudit a vyhodnotit rizikovost situace pro Republiku. Museli tedy jet oba, bohužel.
Premiér se často zabýval myšlenkou, zda poskytnout Maďarsku vojenskou pomoc, proti Sovětské snaze zabránit Maďarské revoluci, bylo správné. Zahraniční tisk mluvil o ´Divné válce´, protože i když v ní po sobě navzájem stříleli vojáci Republiky na jedné straně a vojáci Vídeňského paktu na druhé, nebyla mezi těmito zeměmi vyhlášena válka a zástupci těchto zemí, včetně premiéra republiky, vehementně popírali, že zde nějaká válka je. Veškeré vojenské operace byly prováděny výhradně na území Maďarska. Území zasahujících států bylo nedotknutelné. New York Times napsali: „Maďarsko se změnilo v pískoviště, na kterém si nyní Češi a Rusové hrají na vojáčky.“ To byl asi ten nejpřesnější popis situace. Pravdou bylo, že od začátku ´války´ 25.října 1956 se fronta výrazně měnila jen jednou a to během počátečního náporu sil Republiky. Sověti prostě nebyly připraveni, že se jim do cesty postaví skutečná armáda. MLA byla odstavena a jediní, kdo se tak mohli postavit za Nagiho vládu byli prostí občané s tím co našli, nebo co jim vojáci MLA stačili vydat. Pak se ale Budapešť zaplnila českými paragány a posléze i tanky. Sověti byli nuceni ustoupit. Během první vlny se tak podařilo osvobodit na polovinu země, jenže posléze do toho Sověti zapletli další státy a postup se zastavil. Když pak před vánocemi tisk zveřejnil odhadované ztráty na životech, především civilního obyvatelstva, byl svět zděšen. Na Sověty i Republiku začal být vyvíjen nátlak, aby konflikt co nejrychleji ukončili. Jako neutrální půda se nabídlo Švédsko a oba státy svolili ke konání konference na jeho území. Maďarská krize se chýlila ke konci. Vstoupí do dějin jako jediný otevřený konflikt dvou stálých členů rady bezpečnosti OSN.



Sídlo Nagiho vlády

Budapešť, 8. Ledna 1957

„Pokud tomu dobře rozumím, pane velvyslanče. Vy zkrátka předpokládáte, že budeme automaticky souhlasit s čímkoliv, co jste Vy a Sověti ve Stockholmu upekli. Jednali jste o budoucnosti Maďarského národa, bez toho aniž by se kdokoliv z vás Maďarského národa zeptal, kam chce svou budoucnost směřovat. Považuji za neomluvitelné, že na jednání ve Stockholmu nebyl v puštěn ani Maďarský velvyslanec ve Švédsku, a to jak jsem se doslech, na žádost obou jednajících stran!“ rozohnil se premiér Nagi na velvyslance Republiky Stanislava Polocha.
„Při vší úctě pane premiére. Mohu se vám zaručit, že delegace Republiky v čele s předsedou vlády Holým, jednala v nejlepším zájmu Maďarska a jeho lidu. Prosím pochopte, že pokud bychom trvali na přítomnosti někoho z vaší vlády na tomto jednání, Sověti by stejně tak trvali na přítomnosti někoho z Rakosiho lidí a to by celé jednání jen blokovalo.“ Bránil se Poloch. Členy Maďarské vlády to ale evidentně neuklidnilo. Poloch si uvědomoval tíživost situace. Nicméně nebyla pravda, že o osudu Maďarska bylo rozhodnuto bez Maďarska. Ve skutečnosti, leží právě teď budoucnost Maďarského lidu v rukou premiéra Nagiho a jeho vlády. Stačí jen podepsat předložené dokumenty a Maďarsko se vydá cestou demokracie.
„Dobrá tedy. Na čem se Vaše a Sovětská vláda ve Stockholmu dohodli?“ zeptal se premiér. Poloch na sucho polkl. Tak nějak ve skrytu duše doufal, že by Nagi a jeho vláda mohli podepsat předložené dokumenty prostě jen na základě toho, že jim přinesou spásu, beztoho aby museli vědět co vlastně podepisují. Byla to velmi bláhová naděje a velvyslanec se za ni v duchu pokáral.
„Pokud podepíšete mnou předložené dokumenty, dojde k rozdělení Maďarska na východní a západní část. Hranici bude tvořit řeka Dunaj. V západní části země bude zřízena Maďarská lidově demokratická republika v čele s Rakosim a jeho lidmi. Východní část pak bude zcela svobodná.“ Svými slovy učinil Poloch poslední marný pokus celou situaci nějak pěkně zaobalit.
„Rozdělení země podle Dunaje vůbec neodpovídá současné situaci. Nyní je spíše země rozdělná na sever a jih, než východ a západ.“ Vložil se do toho ministr obrany. Velvyslanec přikývl a dodal: „Ano to je pravda, ale ani my ani Sověti jsme se nechtěli dopustit stejné chyby jako Američané v Korey a rozdělit tuto zem jen podle pravítka. Hledal se proto nějaký v hodný terénní jev podél nějž by bylo možné vést hranici. Volba padla na Dunaj.“
„To, ale není všechno, že?“ začal premiér Nagi a při svých slovech podržel předložené dokumenty nad hlavou. „Proč neřeknete mým ministrům, čím je podmíněna ona ´svoboda´, kterou nám tu nabízíte?“ Takže už to četl. Tak teď přijde ta těžší část.
„Já bych se k tomu dostal, kdyby mě pan ministr nepřerušil.“ Začal Poloch. „Tedy, smlouva, která vám leží na stole, je de-facto žádostí o přistoupení k Republice. Pokud ji podepíšete, stane se východní Maďarsko součástí ČPLFR…“ velvyslanec chtěl ještě pokračovat, ale již k tomu nedostal příležitost. Bomba už vybuchla.
„COŽE?!“ ozvali se Maďarští ministři sborem. Následně se na velvyslance snesla vlna ne právě vybraných slov.
„Uklidněte se!“ utišil své ministry Nagi. Pak pokračoval: „Smím se vás na něco zeptat pane velvyslanče?“
„Ale jistě, klidně se ptejte.“ Odvětil Poloch, lehce rozechvělým hlasem.
„Čí portrét visí ve vaší kanceláři vedle portrétu premiéra Holého?“ pokračoval Nagi. Poloch na sucho polkl. Věděl, kam tohle povede.
„Visí tam portrét armádního generála Alexandra Černohradského.“
„A v Praze v kanceláři federálního premiéra, visí tentýž portrét, že?“ děl dál Nagi.
„Ano, visí tam tentýž obraz.“
„Povězte, visí v Bonnu v kanceláři spolkového kancléře obraz Adolfa Hitlera?“ ptal se dál Nagi. To už se Poloch se neudržel : „Nemůžete přece přirovnávat Černohradského k Hitlerovi!“
„A proč ne?! Copak se nedopustil válečných zločinů? Což pak to nebyl on, kdo začal Druhou světovou válku? Nenařídil snad bombardování Budapeště v březnu 38? To bombardování při němž zahynulo na 12 000 Maďarů, včetně stovek žen a dětí?! Nikdy nedopustím, aby se zapomnělo na rok 38 ani vaše nynější pomoc, nemůže zastínit, co jste našemu národu udělali v minulosti. Vy nám nechcete pomoci, jediné o co se snažíte je vaše vlastní vykoupení. Dvě stě let jste se natahovali po Svatoštěpánské koruně a tohle je mých očích jen další pokus, jak ji získat. Nikdy nepřipustím, aby byla do srdcí Maďarů zaseta nenávist vůči svým bratrům, jen proto, že jedni žijí na východě a druzí na západě a nikdy nepřipustím, aby se naše děti učili, že generál Černohradský byl národní hrdina.“ Na jednací sál padlo ticho. To bylo prolomeno velvyslancem Polochem:
„Chápu, že jste proti rozdělení země, ale jsem nucen vás upozornit, že Republika neposkytne azyl ani vám, ani nikomu jinému s Maďarskou státní příslušností. Pokud nepodepíšete předložené dokumenty, pak budete zatčeni, souzeni a nejspíše i popraveni, již vás dále nemůžeme chránit. Naše vojska již započala vyklízet pozice na západním břehu Dunaje a pokud nepodepíšete, začnou tak činit i ve východní části země, 12. Ledna pak na území Maďarska nezbude jediný občan Česko-Polsko- Litevské federativní republiky.“
„Pak budeme bojovat sami.“ Nagiho slova potvrdili souhlasným zabručením či pokývnutím i zbytek ministrů.
„Budete poraženi! Zemřete!“
„Ale zemřeme jako Maďaři, ne jako Češi!“ s těmi slovy vzal Nagi předložené dokumenty a se slovy : „Alea iacta est.“ Je roztrhl.
„Pak, zde již nemám co dělat. Poroučím se pánové.“ S těmi slovy se velvyslanec Poloch zvedl od stolu a odešel. Ve dveřích se ještě otočil a koutkem oka pohlédl na Nagiho a jeho ministry. „Šílenci“ pomyslel si.