Andor.cz - Dračí doupě online

Satsuki

Sen. Ten zvláštní pocit, při kterém si neuvědomuji, zda něco jako realita vůbec existuje. Jenže… Je tohle vůbec sen? Okolí pohlcuje černočerná tma. Nemohu promluvit, mohu slyšet jedině své myšlenky, které nekontrolovatelně plynuly mojí hlavou. Ať se rozhlídnu kamkoliv, nevidím vůbec nic, až na jednu siluetu, která stojí proti mně. Co je to? Je to vůbec člověk? Obrys se začne vyjasňovat v dlouhovlasého muže s vlnitými vlasy, vlajícím pláštěm a brněním tmavým jako krev samotného démona. A sleduje právě mě.
Po pár vteřinách jsem pozvedl koutek svého úsměvu nahoru. Jaká ironie. Byl jsem to já. Nebo lépe řečeno, mé já před 525 lety. Ty rudé oči, jejichž zář prořezávala tmu jako ostrý nůž, byly oči bestie v lidské podobě. Přinášelo mi to jistou vzpomínku.
Široko daleko se táhlo velké, rozlehlé a vyprahlé bitevní pole. Najít na něm byť jen zlomek zeleně bylo nemožné, jelikož půda byla zadusaná a nasáklá krví. Ozýval se křik. Zoufalý křik, který utichl stejně rychle jako se ozval. Táhlo se to z nedaleké vesnice. Zubožení a vyděšení lidé se snažili marně spasit svůj život, jakmile byl ale slyšet dusot kopyt, naděje byla ztracená. Chladný hrot kopí projel jejich srdcem dříve, než se jim to povedlo a vynořil se na druhé straně jejich těla společně s kusem srdce, které zasáhl. Krev stříkala všude. Obloha byla nasáklá stejně zoufalým nářkem a její barva se podobala divokému ohni, který nenasytně pohlcoval malou vesnici a upaloval nebožtíky zaživa. Dalo se zaslechnout praskání lidského masa v plamenech společně s výkřiky, které zanedlouho utichly. Skřípání dvou kopí o sebe se neustále opakovalo. Skoro až trhalo uši, ale pro mne to působilo jako hudba. Tohle byla hudba války.
Stál jsem na skalce poblíž vesnice a pozoroval to peklo, které jsem rozpoutal. Barva kaluží krve, jež zahltila obrovské množství půdy, splývala s mýma očima. Nebyla v nich jediná špetka lítosti či soucitu. Smrt byla jediným vhodným trestem pro ty náboženské ubožáky. Bůh neposkytuje pomoc těm, kdo o ni prosí. Jejich bláhové modlitby nebyly nic víc než jen sprosté dovolávání se Boha, které nikdy nebude vyslyšeno…
Za několik dní se ohně utišily, stejně tak melodie války. Kam lidské oko dohlédlo, ležela mrtvá těla, jejichž maso hnilo, a proto se na něm usazovaly mouchy. V zemi se tyčila dlouhá kopí potřísněná krví, na nichž visela zabodaná těla mrtvých vojáků. Otázkou zůstávalo – zbyl někdo naživu? Ne.. Život už dávno vyprchal z každého, kdo se byť jen podíval na chaos panující v tomto mrtvém kraji.
Jediné, co na tomto bitevním poli zbylo, byl silný a seschlý strom, na jehož větvi viseli na oprátce kostry a několika denní čerství odsouzenci. Avšak právě teď nastávala chvíle, která by přeživším možná jen na chvíli vnukla naději - úsvit.
Byl jsem neopatrný. Nedokázal jsem si všimnout, že mí bývalí rádci prchli dříve, než je postihl stejný osud jako můj lid. Zkrátka, dalo se čekat, že se najde někdo, kdo mě nechá pykat za mé činy.
Bez oblečení, v potrhaných kalhotech, sepjatý v dřevěném pranýři nemoci jakéhokoliv pohybu. Zuboženého a poníženého mě za sebou nutili jít osobní stráže mých rádců. Táhli mě přímo k onu stromu, který sloužil jako popraviště. Zahalený a nedočkavý kat tam stál již s připravenou, mohutnou a naleštěnou sekerou. Mé oči lehce uhly do strany v naději spatřit východ slunce, který se pomalu ale jistě sápal nahoru. Až teď jsem viděl, jak je nádherný.
Zanedlouho, když mé kroky došly k cíli, jsem byl surově hozen na zem před kata. Nebylo už návratu ani útěku, proto jsem se trochu nadzvedl do kleknutí a hlavu položil na zem před kata. Pohaslým a lhostejným pohledem jsem sledoval kaluž krve kousek ode mě. I když jsem jim neviděl do tváře, moc dobře jsem věděl, jak mne sledují tím povýšeným a arogantním okem.
„Zabil jsi své nepřátele i své přátele, svůj lid, svoji zem a nakonec i sebe sama. Jsi opravdu nechutná zrůda hrabě!“
zaznělo mi v uších. Má smrt byla jen posledním dílem skládanky, tak ať. Ale i přesto.. jsem nespouštěl oči z kaluže krve přede mnou. Zatnul jsem zuby. Váhal jsem. Mezitím nelítostný kat se již napřahoval a jeho sekera se zaleskla ve zlomku slunečního paprsku. Ještě předtím, než se ostří setkalo s mým krkem, rozevřel jsem svá ústa a jazyk smočil v tmavé krvi. Ozvalo se křupnutí a má hlava se definitivně odkutálela pryč od mého těla.
Trochu jsem cukl svými víčky. Pootevřel jsem oči a rozhlédl se po tmavé místnosti bez oken. Byla to spíše živá vzpomínka než sen. Sklopil jsem pohled na svoji ruku. Zjevily se na ní kapičky krve, jež kapala z mého oka. Po krátké chvíli jsem se musel šibalsky pousmát. Jak jsem již řekl. Má smrt byla jen posledním dílkem skládanky a právě teď, v tuhle dobu, tu pořád jsem. Jejich poprava mne nemohla zastavit, jelikož existuji jako monstrum. Zrůda v lidské podobě, jež se nazývá upír..