Andor.cz - Dračí doupě online

Na horské pláni zasypané panenským sněhem se zvedl vítr, zvláštním způsobem rozvířil sněhový poprašek tvořící jakýsi ovál. Zvláštní pohled, určitě by si pomyslel kdokoli kdo by to viděl, jenže, tady už stovky let lidská noha nebyla. Ze sněhového oválu se, jako sluneční paprsky, vydrala záře a vytvořila magický průchod odkudsi. V tu chvíli jako by vše utichlo, vítr, ozvěny skal, sníh... jeden by ani nepomyslel kolik zvuků uslyší na takto pustém místě, ale když i tyto zvuky ticha zmlkly, dostaví se pocit úzkosti. Toto dunivé, do uší bijící ticho přerušilo zakřupání sněhu. Z portálu vykoukla noha a za ní hned celé tělo.
Profesor Taim se rozhodne vydal na místo, o kterém bezpečně věděl že splní jeho cíl. Sníh chvíli křupal ve směru jeho cesty, až do doby kdy se ozvalo zadupání. Duté dupání do sněhu, bez výsledné. Ještě jednou zakřupal sníh pod náporem dalšího kroku a pak to přišlo. Jedno duté dupnutí následované stejně dutým a nebezpečně znějícím zakřupáním. Jako když se láme lavina, nebo ledovec. Tu se z ničeho nic profesor propadl, kamsi do neznáma. Nechápatelné, díra do které spadl mohla mít na hloubku šest, možná sedm metrů, nejen že profesor dopadl bez úhony, ale jak se u všech bohů může dostat zpět nahoru?
Útroby jeskyně byli přímo fascinující, stovky, možná tisíce let tu led na vyhlazené skále vytvořil obrazce, hodné označení umělecké dílo. Bylo to přinejmenším fascinující, ovšem profesor o tuto ledovou krásu nezavadil byť jen koutkem oka. Stejně rozhodně jak kráčel na povrchu se nyní, beze slov, vydal hloub do jeskynního doupěte, evidentně hrozivého tvora. Čím hlouběji byl tím mrazivého umění ubývalo a nahrazovala ho skála oholená obrovskými plameny, hrozivý pohled na toto místo umocňovalo namodralé světlo jež procházelo skrz ledovec nad profesorovou hlavou.
Každému znalému bylo jasné kam se to profesor Taim žene, v dračí jeskyni už ale spoustu let nikdo nežil. nebyl tu prach, jak by kdo čekal, na podobných místech se nepráší, ale když profesor dorazil na samotný konec komplexu složité jeskyně, ležela v rohu namáčknutá, jako by se bála umrznutí, kostra draka. Profesor se zastavil pár metrů od lebky draka a zvedl obě ruce, v pravici jedlovou hůlku. Doupětem se rozneslo oranžové světlo a kolem dračí kostry se objevil jakási aura. Kostra se sama postavila na všechny nohy, jako by byla na nějaká předváděcí akci, narovnala páteř, složila křídla podél boků a natáhla ocas, pak oranžové světlo zmizelo. Nahradilo ho světlo jiné, stejné jako u portálu, ovšem toto světlo když objímalo dračí kostru, tak pod ním kostra mizela. S tichým "puf" kostra zmizela a s ní i profesor, zanechávajíc dračí doupě ještě více opuštěné.