Andor.cz - Dračí doupě online

Part 1.

Nero vyrůstal ve sirotčinci sám, bez rodičů, nicméně nějak mu to nebránilo v to, aby našel kamarádku v jedné holčičce, kterou náhodně potkal na ulici. Narozdíl od něj měla svou rodinu, svůj domov. Nicméně poté co jí pomohl, když spadla z kola, se tak nějak staly nejlepšími přáteli. V té době bylo oboum něco okolo 10-11 let.
O pár dní později zjistil, že navštěvují stejnou základní školu, sice každý v jiné třídě, ale i tak se to počítalo. Nebylo dne, který by oni dva nestrávili spolu. Ať už pršelo, nebo svítilo slunce, či padal sníh, ti dva byly prostě spolu.
Hrály společně hry jak venku, tak i uvnitř, u Leoniných rodičů. Leona, to bylo její jméno, ale on jí zkráceně říkal Leo.

Léta plynula a střední škola je částečně rozdělila. Leoniny rodiče chtěli, aby se z ní stala právnička, zatímco Nerova budoucnost byla jaksi jen na něm, ale on sám v ní neměl ještě nijak jasno. I když už školu nemohl navštěvovat společně, přesto se na pár hodin scházeli po ní. Ačkoliv co bylo vždycky na kratší a kratší čas až Lea jednou za Nerem nepřišla vůbec, protože jí její rodiče zakázali se s ním vídat úplně. Jenže to on nevěděl.

Když bylo Nerovy osmnáct, opustil sirotčinec a pokoušel se postavit na vlastní nohy. Do začátku měl jen takovou odpornou garzonku z druhé ruky a věci, které byly v ní měli taktéž nejlepší léta za sebou.
Nicméně našel si né příliš dobře placenou práci číšníka v jednom bufetu. Plat nebyl nic moc, šéf byl neskutečnej cholerik ale aspoň tu měl od kuchaře zadarmo jídlo.

Asi měsíc po tom co zde Nero začal pracovat, při jeho raní směně zaslechl jak se otevírají dveře, šlo o dalšího zákazníka. Zrovna se ale věnoval jinému. Když si objednal, otočil se do lokálu a uviděl, že u okna sedí nová zákaznice. Něco momentálně hledala v kabelce, takže jí nebylo vidět do obličeje.
Nahodil nucený úsměv a vydal se k ní.
"Zdravím... máte už vybráno, nebo mám ještě počkat?" řekl svou již naučenou a neustále opakující větu.
"Jo, moment.... potřebuju jenom najít svůj.... Aa, tady je!" řekne radostně a zvedne se od své kabelky, ze které vytáhne se šťastným výrazem mobilní telefon.
V tu chvíli se konečně otočí k Nerovy a v tom by se krve nedořezal. Stál tam, jako kdyby najednou zmrzl a jen na tu dívku zíral. Ona kupodivu dělala to samé.
"Leo?" vykoktal Nero.
"Nero?" zeptala se ta dívka.
"O můj bože, Nero!" skoro až zavíská radostí a vrhne se k němu aby ho objala. On jí obětí opětuje.
"Bože, kdes byl takovou dobu? Co se během těch let dělal? Musíš mi říct všechno!" rozpovídala se Lea.
"Povím ti to všechno, jen potřebuju objednat ty nový lidi, ale slibuju, že to bude rychlovka... jo a co si vůbec dáš?"
"Mléčněj koktejl a palačinky s ovocem." řekne a usměje se na něj.
Zanedlouho na stole voněli čerstvé palačinky, které postupně mizeli mezi slovy konverzace, kterou mezi sebou vedli. Nero průběžně odbíhal obsluhovat zákazníky, ale s blížícím se večerem jich už moc nepřibívalo...