Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Imaginárium malé Abigail - Výjev I.Oblíbit

2198478_f2606732.jpg

Autor: hereticbeast

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 14. července 2013 13:56

Průměrné hodnocení: 7.8, hodnotilo 4 uživatelů [detaily]

 
Bizarní hororové fantasy s náboženským podtextem na pokračování.
 
Daleko, předaleko je svět fantazie. Daleko je její celistvost a daleko je její plnost. Dál než je zdrávo se nachází, blíž a blíž k šílenství. Fantazie je nebezpečné místo, o to víc, když se stane vaším domovem. Když si jí zamilujete, nepřekonatelně, více než skutečnost, tu trpkou a hořkou skutečnost. Pak se k vám dostane, sežere vás zevnitř, nepozorovaně a rychle. A potom vás nenechá se s ní rozloučit. Raději vás zabije. Ve své vrcholovitosti, imagináriu, je nepřátelská, nenávidějící a strach nahánějící. Vyvarujte se do ní vstupovat, aspoň ne moc často, jinak je vše ztraceno, život přestane mít smysl.


V Abigailiných velkých černých očích se zračila čirá hrůza. Bylo to malé sedmileté děvčátko s dlouhými černými vlasy a dětsky zaoblenou, ovšem nezvykle bledou tváří. Měla na sobě barevné letní šatičky, které ovšem nenáviděla. Sama měla mnohem radši tmavé, hlavně černé věci, ovšem ve svém věku si oblečení moc vybírat nemohla. Mířila zrovna ze školy domů a prohlížela si výsledek testu ze zeměpisu, o kterém až dosud ani nevěděla, že ho psala. 5. Taková na něm byla známka. Možná si říkáte, jak je možné, že tak malé dítě dostane tak špatnou známku, ovšem u Abigail to moc udivující nebylo. Když před ní jejich třídní učitelka, kterou na zeměpis měli, položila list papíru z otázkami, Abigail na něj první půlhodinu ze třičtvrtě ani nepohlédla. Místo toho zamyšleně hleděla skrz zeď a nic kolem nevnímala. To se jí stávalo docela často. Na posledních patnáct minut si ale přeci jen vzala tužku, jenže místo odpovědí začala po okraji papíru kreslit podivné symboly připomínající zlomený kříž uprostřed kola. Jednoduchý, ovšem na křesťanské škole dosti nevhodný symbol pobouřil učitelku, která se mimochodem jmenovala Urshula, natolik, že okamžitě po skončení času na dopsání testu na něj napsala rozmáchlou červenou pětku. Také pak zavolala její mámě, co se stalo.
A teď šla Abigail plná strachu ve svých barevných letních šatičkách domů, kde na ní už nejspíš čekala řádně naštvaná máma. Cesta jí ubíhala rychle, přeci jen bydlela pouhých pět minut od školy, ovšem někdy si přála bydlet někde hodně daleko, protože teď se domů vyloženě netěšila. Radši si ani nepředstavovala, co všechno se doma bude dít a co všechno jí máma zakáže.
Z přemýšlení jí najednou vytrhlo kvílení brzd a urputné troubení nějakého auta. Aniž by si to uvědomila vešla na přechod. Podívala se směrem k tomu autu. Z okýnka se zrovna vyklonil řidič a dost rozzuřeně na ní zahulákal, jak si to představuje a že jí mohl klidně zajet. Abigail však podobné věci vůbec nezajímali a šla dál.

Přišla před vchodové dveře malého domku na rohu ulice, kde žila se svojí mámou a chtěla odemknout, pak si ale uvědomila, že si klíče zapomněla ráno na stole. Srdce pokleslo. Teď bude máma vědět, že přišla. Kdyby měla klíče mohla by se třeba nenápadně proplížit do svého pokoje a oddálit tak o něco mámin hněv. Takhle ale...Zazvonila a uvnitř domu se ozvala kvílivá hnusná melodie, kterou mám vybrala jako zvonění i přes veškeré Abigailiny protesty. Chvíli se nic nedělo, pak se ale na chodbě ozvali kroky a klika se pohla.
Ven vyšla vyšší žena s blonďatými vlasy staženými vzadu gumičkou do krátkého culíku, které mohlo být tak 29, určitě ne méně, možná více. Na krku se jí houpal řetízek s velkým přívěškem Ježíše na kříži, což dávalo tušit, že je nejspíše křesťanka. Byla to Ewanna, Abigailina máma a teď si svou dceru měřila nasupeným pohledem.
,,Co tu tak stojíš, pojď dovnitř." Řekla naštvaným tónem a ustoupila, aby mohla Abigail projít. Ta tak učinila, ikdyž dost nerada. Jak prošla, okamžitě dostala zezadu pohlavek, nikterak bolestivý, přesto ale nepříjemný.
,,Běž do svého pokoje." Obořila se na svou dceru. Abigail si tedy rychle zula boty a vešla do prvních dveří napravo. Odhodila svou aktovku do kouta a napůl si sedla, napůl lehla do postele. Z kuchyně cítila nádhernou vůni, ovšem na ono jídlo si bude asi muset nechat zajít chuť.
Přelétla svůj pokoj ne zrovna nadšeným pohledem. Všude na žlutých zdech viseli obrázky z náboženskou tématikou, nejčastěji výjevy z bible. Ne že by se Abigail líbili, ale její máma byla skoro fanatička ohledně náboženství. Museli se modlit prakticky před vším, co měli dělat. Ačkoliv Abigail ještě nepřemýšlela zda bůh skutečně je či není, štvalo jí to neustálé míchání ho do všeho. Říkala si, že až bude velká nebude mít ve svém domě ani jeden takový obrázek. Ewanna ještě něco dělala v kuchyni, ráda nechávala dceru čekat v napětí, co nejdelší dobu, aby na ní mohla udeřit, a bude pořádně vystresovaná. To Abigail ale nehrozilo. Teď si vůbec nelámala hlavu, co se bude za chvíli dít. Ležela na své posteli a vnímala své okolí asi jako Ježíš na jednom z mnoha obrázků v pokoji. Oči měla protočené v sloup, takže byli vidět jen bělma. Ruce držela nepřirozeně zkoprnělé před sebou.

°°°



Všude kolem byly samé závoje. Ty nejjemnější sametové závoje, jaké si dokážete představit. A zpod nich se něco snažilo vyhrabat. To něco nebylo příliš velkého vzrůstu, mohlo to být malé dítě a taky že bylo. Abigail se z námahou vyhrabala zpod vší té látky a zvědavě se rozhlédla kolem. Nacházela se v jakési poušti, ovšem, což bylo velice zvláštní, nebylo zde teplo, ale spíše zima. Ne víc než patnáct stupňů. Přesto to byla stále poušť.
Abigail se znovu pořádně rozhlédla, ale neviděla víc než plno písku a sem tam nějaký seschlý keř. Jak se může dostat odsud pryč? To byla opravdu vhodná otázka, ovšem v dohledu se nenacházel nikdo, kdo by se nad ní mohl vůbec zamyslet, natož na ní smysluplně odpovědět. V tom jí něco zašimralo na noze. Podívala se dolů, aby zjistila původce té výtržnosti a úžasem div nevykřikla. Pohled jí totiž opětovala malá lidská tvářička. Na tom by samo o sobě nebylo nic zvláštního, jenže ta malá lidská tvářička patřila k velkému krysímu tělu. To už poněkud zvláštní bylo. Oba na sebe chvíli zíraly a čekaly, až ten druhý něco řekne. K tomu se ale nikdo neměl, takže to zírání na sebe se začínalo trochu protahovat. Pak se ale konečně Abigail vzpamatovala a promluvila.
,,Co jsi zač, Krysočlověku?" Když to dořekla trochu se zahihňala a zvědavě si prohlížela každou část toho tvora.
,,Ano, ano, Krysočlověk...To je velice výstižné. Každopádně mé jméno je Luciferius a měl bych být vaším průvodcem." Luciferius přehupkal Abigail mezi nohama a pak zase nazpátek na své původní místo.
,,Jaký průvodce? Kde to vlastně jsem? A co tu dělám?" Byla hrozně zvědavá, někdy to lidem až lezlo na nervy, jenže tohle přeci není člověk. Mělo to možná lidskou tvář, ale zbytek byl krysa a to dost velká. Jak se tam ten obličej vlastně dostal se radši ani nezeptala.
,,Ale, ale, zadržte, všechno má svůj čas. Takže pěkně popořadě. Budu vás provázet po této překrásné a úžasné, ovšem někdy i nebezpečné zemi zvané Imaginárium. Uvidíte tu mnoho a mnoho zvláštních věcí a potkáte neuvěřitelno samo. Nemusíte se ale bát, dokud budu s vámi nic se vám nestane. A co tu děláte? To samozřejmě nemůžete vědět a tudíž se vám to pokusím objasnit. Jste tu proto, abyste tento svět zachránila, protože jistá zlá moc se ho pokouší zničit a to přece nikdo nechce. Nebo snad ano?" Poslední otázku doplní o malinko výhružný pohled směrem k Abigail. Ta si ho však nevšimne, protože je příliš zabraná do okolí. Na ruce jí zrovna přistál velký motýl, jehož křídla byly zbarveny nádhernými barvami, které se měnili při každém pohybu. Ke všemu ještě potichu zpíval, ne jako ptáci, nýbrž skoro jako když si člověk pobrukuje. Tedy když si žena pobrukuje.
,,Já vás ale nemůžu zachránit. Je mi teprv sedm a nic neumím. A máma by se na mně zlobila." Řekla trochu zkormouceně. Motýl jí odletěl z ruky někam do výšin a ona se za ním posmutněle dívala.
,,Nic neumíte? Vážně? To byste se sem ovšem nikdy nedostala. Vy máte dar a to ne jen tak ledajaký. Dokážete si představovat. Myslíte, že tu byl každý člověk? To opravdu ne, jste tu první a myslím, že i poslední. Zkuste zavřít oči a myslete na něco, co hodně chcete." Vyzývavě na ní hleděl.
,,Ale já, nevím..."Řekla nerozhodně.
,,No tak, rychle, rychle. Nemáme na to celý den, to zvládnete."
,,Tak já to zkusím." Pevně zavřela oči a začala se soustředit na první věc, která jí napadla.
,,Výborně a teď udělejte šest kroků vpřed." Poslechla ho a udělala oněch šest kroků. Při posledním kroku jí zalil pocit, jakoby prošla studenou sprchou a trochu se otřásla.
,,Teď můžete zase otevřít oči." Když otevřela oči usela nevěřícně otevřít pusu. Luciferius měl skutečně pravdu, protože vše, co si představila tu bylo. Čokoládová řeka, země z marcipánu v níž byly všude zapíchané různé sladkosti. Mandlová zvířata i víly z ledové tříště různých příchutí. Nadšeně se rozběhla, aby to tu prozkoumala, brala si při tom sladkosti a Luciferius běžel hned vedle ní, co mu jeho krátké krysí nohy dovolili.
,,Je to to, co jste si představovala?" Zeptal se jí, když zrovna probíhaly kolem želatinové hory.
,,Ano, ano, to je přesně ono." A se zavýsknutím skočila do obrovské kupy šlehačky, která měla představovat zřejmě sníh.

Po mnoha a mnoha hodinách, možná i dnech se Abigail konečně úplně unavená svalila na marcipánovou zem a rychle oddychovala. Luciferius ležel vedle ní, evidentně ne tak nadšený, jako Abigail. Po chvíli promluvil.
,,Vidíte, představila jste si zemi ze sladkostí a ona se skutečně objevila propracovaná do nejmenších detailů. To myslím mluví za vše. Máte opravdu neskutečný dar." Na chvíli se odmlčel a pozoroval nebe. ,,Ovšem teď musíme jít, čeká nás, hlavně tedy vás, práce."
,,A nemohli bychom tu ještě zůstat? Já nechci pryč." Řekla s pohledem upřeným na koně koupajícího se v řece.
,,Ne to bychom opravdu nemohli. Záchrana světa je mnohem důležitější než nějaká vaše cukrovinková země." Řekl dost škaredým způsobem, kterého si ovšem Abigail nevšimla. Postavila se na nohy a podívala se na Luciferiuse.
,,A co mám dělat teď?" Zeptala se.
,,Vy jen zavřete oči a vezměte mně do rukou, ale opatrně. Zbytek obstarám já." Udělala, co po ní chtěl. Pak se k ní do temnoty zavřených očí vloudil podivný zvuk a ozval se hlas krysočlověka. ,,Udělejte šest kroků dozadu," počkal až tak Abigail udělá. ,,Teď šest doprava a pak šest doleva." Jakmile vykonala všechny příkazy, celou jí zalil nejdříve pocit, že vlezla pod horkou sprchu pak pod studenou a nakonec znovu pod horkou. ,,A teď můžete otevřít oči."

Byli na hodně zvláštním místě. Nesvítilo zde žádné slunce, přesto bylo všude světlo. Sice matné a tmavé, ale pořád to bylo světlo. Stáli na malém kopci, který byl celý černý a uprostřed se vyjímal jediný velký seschlý strom. Takových bylo pod kopcem mnoho, ovšem žádný nebyl takto veliký. Dále tu byla také řeka v níž teklo něco červeného a klenul se přes ní černý kamenný most. Za mostem se nacházel vrchol všeho. Obrovský temný zámek, jenž byl vystavěn z něčeho, co se dalo jen těžko identifikovat a u jehož brány stálo něco velkého.
,,Proč to tu vypadá takhle? Nelíbí se mi tu." Zeptala se Abigail.
,,Protože zlá moc, která nás ohrožuje, zničila mnoho a mnoho krásných věcí, které jsme vytvořili. Zbylo nám toho opravdu málo. A teď už pojďme." Vyrazil rychle z kopce dolů směrem k zámku, div mu Abigail stačila. Probíhali kolem stromů a po černé zemi. Za celou dobu nepotkali nic živého, což se Abigail opravdu nelíbilo.
Po několika minutách se dostali až k zámku. Tam Abigail zjistila, co je to velké, stojící u brány. Byl to obr. Byl shrbený, přes rameno měl přehozený kyj z černého dřeva a měl na sobě jen bederní roušku. A, což Abigail dost vylekalo, v břiše měl velkou díru, v níž plandali přetrhané vnitřnosti. Bylo kupodivu, že ještě žil.
Obr jim otevřel a oni vešli dovnitř. Octli se na začátku obrovské, rozlehlé a dlouhé chodby. Ve zdech po stranách byly všude dveře a občas i nějaké tmavé schodiště vedoucí do horních pater. Ze stropu, který byl několik metrů nad jejich hlavami, vysely lustry, které vše ozařovali zvláštním matným světlem. Mezi každými dveřmi byly na víc pochodně hořící plamenem vydávajícím totéž zvláštní světlo. A ty pochodně drželi usekané lidské ruce, které z nějakého nevysvětlitelného důvodu drželi na zdech. Po tomto zjištění se tu Abigail začínalo líbit stále méně a méně.
Prošli touto chodbou, či vstupní halou, chcete-li a octli se v obrovské místnosti plné dveří. Ovšem dveře nebyly jen dole u země, ale nacházeli se všude od zdola až po nejhořejší část. Luciferius se přesunul před Abigail, aby jí mohl vést a vybral ty největší dveře úplně na konci. Ty byly nejpompéznější a nejvíce vyzdobené. Po celém obvodu měli nakreslené zlomené kříže v kruzích.
Vešli dovnitř a...všechno najednou zčernalo. Nikde nebylo nic. Nebo všude bylo nic, jak chcete.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Inoue - 23. srpna 2013 10:50
ikon3784.jpg
Kdybych měl říci názor na příběh, tak mi to samozřejmě celkem připomíná Alenku, ale rozhodně je v tom dávka originality a jde vidět, že to nepsal ukvapený hlupák.
Ze stránky gramatiky už to je horší, ale furt se tam udržela ta kvalita.
Problémy máš hlavně v koncovkách sloves. Pak jsem si ještě všiml menšího problému s mě a mně.
To je ale vše, celkově se mi to líbí a to dokazuje i to, že mne to v průběhu nepřestalo bavit číst. Dávám 9. ;)
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.066445827484131 sekund

na začátek stránky