Andor.cz - Dračí doupě online

K čemu je vlastně pohřeb?

Napadlo mě to jednou ve škole, kdy jsem prostě znuděně koukala na špatně smazanou školní tabuli. K čemu je vlastně pohřeb? K čemu? Člověk umře. Oblečou ho do krásných černých šatů nebo obleku, učesají ho, všechny ty věci, pak ho prostě dají do rakve, pronese se nějaká řeč, při které mají všichni brečet dojetím, jak to bylo krásné a pak se pohřbí někam hluboko pod zem v dřevěné schránce.. Po případě se spálí a jeho prach se někde rozfouká. K čemu?
V minulosti si Faraoni nechávali stavět obrovské hrobky, známé jako pyramidy, jen proto, aby do nich mohli být ''pohřbeni''. Tady se neoblékalo do krásných šatů ani obleků. Tady vám vytáhli mozek z hlavy drátem nosní dírkou a ten, spolu s dalšími orgány, dali do keramické nádoby s hlavou jednoho z bohů. Pak ho něčím namazali, zavřeli do sarkofágu a dali do pyramidy. Jistě, tady se to dělalo z náboženských důvodů. Většina pohřbů nebo čehokoliv podobného, co se dělo s tělem po smrti se dělalo z náboženských důvodů. Ale proč dnes?
Proč se lidé, kteří nevěří ani sami v sebe, natož v boha, nechávají dávat do rakve, aby nad nimi nějaký farář pronesl poslední slova a pak se nechají zakopat pod zem. Proč? K čemu?
Jistě, dokáži pochopit, když se někdo nechá prostě spálit a řekne ,,Rozprašte mě na Vysokých Tatrách." Protože ono co s tím popelem jinak ta rodina má dělat, že? Osobně bych si spálenou tetičku nevystavila někam do kredence a nepředstavovala já návštěvě se slovy: ,,Tak toto je moje tetička Táňa, jak vidíte, je ve velmi.. Prašném stavu."

Na pohřbu jsem byla jen jednou (Díky bohu za ty dary). Bylo mi asi 7 a umřela moje prababička, kterou jsem skoro neznala, ale i tak jsem s rodiči na pohřeb jela. Seděli jsme v kostele na hřbitově někde v zadnějších řadách a mě nebylo vůbec jasné, proč ta paní vepředu vykládá něco o tom, jak byla moje prababička úžasný člověk. Jediné, co jsem si pamatovala byl fakt, že dělala štrůdly, které se prakticky nedali jíst. Taky jsem hned po pár minutách přestala poslouchat.
Proč mít nějaký proslov? K čemu? Lidi, co onu zemřelou osobu znaly ví, jaká byla. Ti, co jí neznali, tak je to stejně nezajímá. Proč, proč, proč?! Nechci vypadat necitlivě, že si nevážím mrtvých lidí nebo něco podobného. Jistě, že vážím!
No, mezitím, co jsem přestala poslouchat co paní říkala, jsem se začala rozhlížet kolem. Moje maminka plakala, můj otec plakal. Upřímně, chtělo se mi strašně smát a já netušila proč. Úplně vepředu seděla moje sestřenka z nějakého stopadesátého kolena, která brečela tak hlasitě, že jsem to slyšela až dozadu, kde jsem seděla s rodiči.
Další věc co nechápu. Upřímně, kdybych chtěla truchlit nad někým, kdo byl pro mě drahý a umřel, udělám to někde tiše v okruhu své nejbližší rodiny. Rozhodně někomu nepřipomínám dusivě fakt, že ten člověk prostě umřel a už se nevrátí. Půl hodiny v kuse, poslouchat ''byla''. Furt dokola. Taky bych dostala hysterický pláč, kdyby mi někdo opakoval pořád dokola, jak umřel někdo, koho jsem měla ráda. Proč, proč, proč? Proč to těm lidem pořád připomínat. K čemu? Ještě před totálně narvaným kostelem. Jo, bylo tam lidu jak pojď na mě z boku.

Tohle jsou věci, které si pamatuji z pohřbu já. Ano, byl to jediný pohřeb, na kterém jsem byla, byla jsem malá, ale uvízlo mi to v hlavě jako věc, kterou už nechci nikdy zažít. Nikdy! Je to tak deprimující, skličující.. Podle mě zcela k ničemu a ještě za to musíte platit nehorázné prachy. Kdyby umřel mě někdo z blízké rodiny nebo já, budu chtít jediné: V tichosti mě spalte a rozprašte.. Někde. Kdekoliv. Někde, kde to má ten dotyčný rád. Ale k čemu všechno to divadlo? Nestojím o to, aby se na můj pohřeb přišli podívat desítky lidí, z toho polovina známá mých známých, kterou jsem viděla jednou v životě a ani to ne.

Smrt má být pro mě něco důstojného. Nevidím smysl v tom, aby někdo stál a mluvil o mé osobě, co vše jsem v životě dokázala a jak jsem byla úchvatná a nevím co všechno, jen proto, aby si lidé mysleli, že jsem takové byla. I když mě neznali. Popřípadě je to vlastně nebude ani zajímat. Lidé, co mě znali, mě znali. Z té dobré i z té zlé stránky. Proč by měl někdo někoho ''obhajovat''? Ano, tyhle pohřební proslovy mi přijdou vždy jako obhajoba onoho dotyčného. Nikdo nikdy neřekne: ,,Byl to vlastně zlý člověk, který vytuneloval firmu.''

Jednou stejně všichni umřeme. Je jedno jak a kdy. Jednou se to prostě stane. Jistě, v té chvíli nám stejně bude jedno, co dělají s naším tělem a proč nám ten pohřeb vlastně dělají. V polovině filmů a anime by k vám někdo přišel a dramaticky pronesl: ,,Ten člověk bude žít tady.. Navždy." A při tom vám položí ruku na hrudník. (PsychoP by měl v tomhle případě asi radost, že by mohl chytat kamzíky a při tom mít ještě pocit zadostiučinění, že onu dámu ''uklidnil'')
Jistě, zní to jako super kýč, ale ve své podstatě je to pravda. Na toho člověka budete vzpomínat tak, jak chcete vy. Ať už by pohřeb byl nebo nebyl.
Tudíž jediné, co vidím na dnešním typu evropských pohřbů jsou vyhozené peníze, proto, aby jsme si načechrali peří tím, že ,,Tenhle pohřeb, byl tak dojemný a krásný!" a při tom si nikdo na nějaký pohřeb za pár let ani nevzpomene. Rozhodně ne na to, jaká byla rakev, jaké měl onen mrtvý šaty, na onen proslov ani na to, jaké se poté podávalo jídlo. Bude zázrak, když si někdo vzpomene, kde je dotyčný pohřben.