Andor.cz - Dračí doupě online

Mapování sama sebe
Každý v určitém věku ve svém určitém stádiu si položí otázku na kterou není tak lehké najít odpověď „Kdo jsem a co tu dělám?“ a v tu chvíli začne jeho věčná cesta za poznáním sebe sama. Jak už to bývá každý jde jinou cestou a někomu trvají určité věci déle než ostatním. Někteří lidé dokonce nechtějí poznat sebe už jenom proto, že se nechtějí zděsit co tam naleznou. Jiní jsou zase příliš důkladní a každý nový objev dokáží rozpitvat do nejmenších detailů, jakmile naleznou špatnou vlastnost hluboce to s nimi otřese a je pro ně těžší pokračovat v cestě dál. Je jasně vidět kdo řídí dnešní svět, řídí ho valná většina lidí a to jsou extroverti, ale je to dobře? Když řeknu že jsem rád že jsem introvert pravděpodobně mi nikdo neuvěří, ale mě to nevadí jsem sám se sebou spokojen a začínám si věřit. S úsměvem jsem sledoval jak dokázali ti samí lidé dělat jednu a tu samou chybu dělat pořád do kola a to protože prostě nezastavili a nepopřemýšleli sami nad sebou. Těžko říci pro koho to teď píši, spíš pro sebe, musím si ujasnit myšlenky. Dospěl jsem k názoru, že dospívání je zajímavá věc. Člověk cítí že žije a že umírá, ale v jednom velkém kruhu ze kterého neví jak utéci. V tohle období bychom měli dospívat a poznávat sama sebe, ale některým jedincům se nechce, chtějí být navždy děti a věčně se bavit a já je po pravdě opravdu chápu, je to krásná myšlenka, ale nerealizovatelná a příliš sobecká. Musíme nechat dětství za sebou a pokračovat v našem životě dál. Kde je náš cíl? Těžko říci, naším cílem je naše smrt a té se spousta lidí bojí. Bojí se však smrti nebo bolesti při ní? Či se bojí že toho dokázali příliš málo a že na ně ostatní zapomenou? Těžko říci, ale celou dobu tu mluvím o strachu. Když si položíme otázku co to strach je a proč ho máme dojdeme k prostému vysvětlení. Strach máme pro to aby člověk přežil. Strach je pud který nás má chránit a pomáhat nám přežít naše ztráty a těžké rány které nám život přinese. Tak proč ztuhnu když se na mě řítí auto? Proč mi tedy nepomůže když to byl jeho účel? Je to prosté, v dnešní době na nás média ze všech stran chrlí katastrofy a pohromy, snaží se nás vyděsit a daří se jim to dost úspěšně. Je to jako se vším na světě, už staré báby nám říkali „všeho moc škodí“ a je to fakt který je vidět opravdu naprosto všude. Je to prosté v dnešní době je už strachu prostě příliš, strach se stává u mnohých z nás pevnou součástí naších charakterů a my musíme strachy přemáhat i když je to pro mnohé z nás dosti těžké. Ale jak se s ním vypořádat? Je to prosté, berte to jako výzvu, není nic chvályhodnějšího než ránu přijmout a ustát jí. Samotný strach nás nutí nedělat to co chceme a brání nám v samotném životu. Strachy vyvolávají na celém světě konflikty a tak vznikají války. Ze strachu, prospěchářství, touhy po moci a podobných čistě lidských vlastností. Všem je nám hluboce jasné, že pokud budou tyto sobecké vlastnosti v lidech přetrvávat, tak brzy tenhle svět prostě padne a naše „moderní doba“ se může vrátit do středověku. V tomto ohledu je lidské chování stejné, jen je více ukryté. To co dříve bylo všude viditelné je dnes ukryté za oponou intrik a sobeckých myšlenek. Jeden člověk kritizuje druhého a vidíme většinou chyby toho druhého místo toho abychom dokázali uznat své selhání. Pojďte se na chvilku zastavit a zamyslet sami nad sebou, copak vás to příliš zdrží? Kdybychom každý objevili část sebe a potlačili i ty horší části charakteru svět by byl lepší, já se o to snažím a myslím, že každý rozumný člověk též. Je až s podivem kdo se drží nahoře. Ze zvířecích instinktů vyplývá, že stádo poslechne toho sebevědomějšího, toho který je nejsilnější. Ale tenhle pud se u lidí dost zkroutil. U vrchu jsou ti co netouží po poznání sama sebe, protože cítí, že by sami se sebou žít nemohli. Jsou až chorobně sebevědomý, případně až arogantní a to protože v sobě vidí jenom to dobré. Ale takové lidi bych nazval sobeckými hlupáky, kteří nejsou schopní se posunout na své cestě dál. Hlupáky, kteří stále touží být dětmi přitom jim samotná dospělost klepe na dveře. Takové lidi nezbývá než ignorovat a doufat, že jednou budou schopni sami se sebou žít. Nebo se snad pletu?