Andor.cz - Dračí doupě online

„A jak je to vlastně daleko?“ zeptala se zvědavě a upírala přitom pár malých hnědých očí na nášivku, která se mu v jednom místě začínala nesnesitelně párat. Natáhla tím směrem ruku, ale nemohla k němu dosáhnout.

Cesta pod koly se nepříjemně vlekla a na sedadlo spolujezdce začaly dopadat oslepující oranžové paprsky zapadajícího slunce.

„Jako do Colorada, strýčku?“ Nedala se odbýt.

Sotva znatelně zavrtěl hlavou. Sytě zelený kšilt mu vrhal do obličeje stále se prodlužující stín a ve sklech slunečních brýlích se odrážel zářící, zapadající, ohnivý kotouč.

Zavrtěla se na sedadle a podařilo se jí trochu si uvolnit bezpečnostní pás. Naklonila se blíž k němu. Dost na to, aby už se konečně mohla konečky prstů dotknout těch znaků.

S – G – C

Přejela po nich špičkami dvou prstů, a pak je zase odtáhla, jako by jim záměrně odpírala možnost spočinou na nich déle než několik vteřin.

„Jako do Pensylvánie? Je to jako k babičce až do Pensylvánie?“ navázala po chvilce obzvláště naléhavým hláskem.

„Víš přece, že o tom nesmím mluvit Katy. Maminka by si to určitě taky nepřála…“ pohled mu na chvíli sklouzl k medailonku, který se pohupoval v pravidelném rytmu udávaném drobnými silničními výmoly.

Usmívala se tam na něj mladá ženská tvář s tmavými, kaštanovými vlasy a párem krásných, hnědých očí. Stejných očí, které na něj upírala Katy ze sedadla spolujezdce.

„Je to dál, než na Měsíc?“ odvážila se ještě naposledy zeptat.

V obličeji se mu objevily drobné známky vnitřního boje. Přísahala by, že když se podíval na medailonek s její maminkou, zahlédla za tmavými skly brýlí lesknoucí se stříbřitou stužku.

„Ty pláčeš, strýčku?“ rozhodla se, že otázek už pro dnešek bylo dost. Sama dobře věděla, jak dokáže být neodbytná, ale nedovedla pochopit, proč by to někoho mělo rozplakat.

„Je to mnohem, mnohem dál…“ odpověděl nakonec a na tváři se mu objevil slabý úsměv.

„Někdy bych se na ni ráda podívala. Zajímalo by mě, proč se cítí tak sama…“

Když jí o Destiny vyprávěl, bylo to vždycky tajně – před spaním. V příbězích to byla vždycky Ona, ta tajemná, ta opuštěná.

Nikdy se nedokázal smířit s tím, že ho před léty nevybrali do projektu, který ho na ni měl dostat. Tenkrát samozřejmě ještě nevěděl, že je to loď, ale tušil, že někde tam na druhé straně, se za horizontem událostí skrývá něco, co by mohlo navždy změnit jeho život.

Doslova hltal hlášení z misí, které členové týmu pravidelně podávali pomocí komunikačních kamenů.

Několikrát se pokoušel stát se tím, kdo bude kameny hlídat zrovna ve chvíli, kdy se někdo z lodi pokusí se základnou v Cheyennské hoře spojit. Nikdy mu to nevyšlo. Přesto zažíval intenzivní pocit, jako by on a loď byli nějak propojeni.

„Protože je zase sama. Byla na samotu zvyklá, než se objevili lidé. Jako by jí do žil po stovkách let vlili nový život. Cítila, se… potřebná…“ odpověděl po chvíli.

Katy už ho dál nesledovala. Pohupovala malýma nožkama na předním sedadle a pevně pozorovala maminčin úsměv v medailonu.

„Kdyby věděla, že za ní přijdeš, určitě by byla moc šťastná.“

Když se na ní otočil, usmívala se od ucha k uchu. Vůbec už jí nevadila ta odchlipující se strýčkova nášivka, zaprášená palubní deska, ani slábnoucí ohnivé paprsky pableskující v úzké lince nad obzorem.

Hlavou mu probleskly v krátkém sestřihu události posledních týdnů.

Dokončení práce na projektu PPS otevírá možnost nové výpravy na Destiny.

Tentokrát se mu podařilo dostat do týmu. Tentokrát už mu ta šance neproklouzne mezi prsty.

„Tentokrát…“

Silný náraz a skřípění plechů ho vytrhlo ze zamyšlení. Skleněná výplň dveřního okýnka explodovala v jasně se třpytící spršku střepů a jejich auto se v jediném okamžiku ocitlo na okraji srázu ubíhajícího hluboko pod silniční komunikací. Svodidla povolila a se skřípěním uvolnila cestu prolétajícímu vozidlu.

Na krátký okamžik měl pocit, jako by se ocitl ve stavu beztíže. Sledoval, jak se před ním otevírá hladový jícen dlouhého, prudkého klesání a než se karoserie auta stihla při dopadu pokřivit k nepoznání, jeho poslední myšlenky patřily Jí.

Té tiché dámě, potomku Antiků, proplouvajímu poklidně chladným vesmírným prostorem.

*****

Kontrola potvrdila, že hladina energie v zásobních článcích se lehce dotýká maximálních hodnot. Tak jako obvykle dokončila sérii nezbytných úkonů, a když na velkém displayi v místnosti s bránou dobíhaly poslední minuty odpočtu, nebyl tu nikdo, kdo jej s ní mohl sledovat.

Těžký kovový prstenec brány posetý sérií třiceti šesti symbolů tiše přihlížel.

Odpočet doběhl a zastavil se na nule. Display krátce zablikal a pohasl právě v okamžiku, kdy Destiny provedla svůj plánovaný skok do hyperprostoru.

Většina lodních systému byla odpojena, v chodu zůstala pouze páteřní příkazová linie.

Bez emocí, beze strachu a bez prázdných gest poslušně plnila přesně to, k čemu ji před dávnými časy navrhli.

Vždycky byla poutnicí, osamělým svědkem vesmírných krás…