Andor.cz - Dračí doupě online

Zemí Dalarinu zněla smutná píseň trub. Táhlé troubení rozechvívalo ztichlou podzimní krajinu nedozirných planin a skalnatých pahorků. Jen ledový vítr tiše hvízdal mezi stromy a tmavá mračna se stahovala nad ztuhlými lesy.

Každý z obyvatel této země věděl co se děje. Odevzdané zástupy lidí podel polí a lesních cest upírají pohledy k jediném bodu. K cestě vystavěné z mramoru, po které proudily zástupy pyšných armád, aby zatočily s nepřítelem na západě. V mnoha myslích zůstaly vzpomínky na mašírující pluky a nablýskané stroje, které se hrozivě ježily zbraněmi. Na odhodlané tváře mladých mužů. Synů, kteří šli bránit svou zem a statečně tak dokázat že lid Dalarinský nebyl nikým, kdo by se nechal od svých sousedů ponižovat a utlačovat.

Od té doby uplynulo šest předlouhých let. Silnice již dávno ztratila svůj lesk. Nespočet pluků se vracelo domů. Zranění, zmrzačení muži. Z mladíků a výkvětu království zbyly jen trosky neschopny žít.Tuny a tuny lesku, jenž kdysi kráčel za hromového hřmotu vůči nepříteli každým dnem dováželi zpět, z hrozivé fronty. Těla obrovských pozemních lodí byla roztrhána a rozervána na kusy od výstřelů zbraní a ohromných výbuchů. Tu a tam šly vidět stopy temné zaschlé krve, která zde ulpěla po zraněných vojácích. Pokroucené kanóny se marně vzpínaly k nebesům jako polámané ruce v prosebném gestu. A teskná melodie toho všeho dávala znát že lepší časy jen tak nepříjdou.

Nad hranicemi se stahovaly mračna a tu a tam se zablesklo světlo výbuchu, některé z mechanických zbraní.
Toho dne se pomalu rozpršelo. Tichý šelest deště rozhazoval listí a vybubnovával tesknou melodii. Tého dne zahrály hlásné trouby naposledy v křečovitém zatroubení. Od hranic kráčela tenká linka a kterak se přibližovala bylo znát že se jedná o Dalarinské vojsko.
Roztřílené insignie osmnáctého pluku se míchaly s čistě bílými, krví a prachem zašpiněnými vlajkami a znaky 1. královského pluku. Spocené a prachem ušpiněné tváře vojáků byly jiné než dříve. Byly zlomené. Zoufalství, které je hrubě vytrhlo z reality bylo hmatatelné. Tiše se sunuli krajinou po cestě. Šli dále jako smyslů zbavení, mnoho jich padlo při zoufalém pochodu a zůstalo ležet u cesty. Matné zbroje a důstojnické uniformy, roztrhané, ledabyle přehozené, prostřílené, jen špinavý a smutný zlomek slávy, jenž kdysi kráčela vstříc nepříteli.
Mezi muži kráčelo čtvero gardistů, dalších pět šlo se sklopenými hlavami za nimi. Na zakrvavené vlajce kdysi hrdého království leželo tělo. Krví zbrocená bledá tvář s plnovousem, generálské prýmky a královská hvězda... Oči byly zavřené, ovšem tvář byla ohnuta v bolestném šklebu, rukou si i po té době co krajinou vojsko pochodovalo, držela ocelovou tyč, která ji proklála břicho.
A za nimi, jako velký chrobák třesavě a křečovitě kráčel bitevní stroj. Ostrý trup, kdysi hrdě se pnoucí k nebi nyní trčel jako zlámená ráhna do větru. Za sebou táhl rozstřelenou nohu, jejíž mamutí váha rozrývala zašlý mramor jako nůž krájí máslo. Prostřílený trup, vypadal jako řešeto a motory jasně řvaly z posledního a dokonce i on nedošel svého cíle. S každičkým krokem se více a více vzdaloval od pnoucí se legie až se zabůracením proťal ztichlou tesknou krajinu hromový výbuch a světlo osvětlilo okolní lesy. Obrovská otočná věž, která nesla jedno z kdysi hrdých děl vylétla do vzduch a se zaburácením dopadla kamsi do lesa, kde tiše dohořela v rozrytém kráteru, mezi jako sirky polámanými stromy. Mohutné tělo kolosu se líně sneslo z náspu cesty a převratílo se do jednoho z políček, kde tiše zapraskalo a rozhořelo se jasným plamenem. Nikdo se neotočil, ve svém útrapném konci šli vojáci dál.
Krajinou teskně zněly hlasy lidu. Král padl! Prohráli jsme!

V hlavním městu Dalarinu, Archandělsku, tiše dohrával valčík. Královna netančila. Tesknou atmoféru bálu v hradním sále najednou proťal křik. Služebnictvo se nahrnulo dovnitř doprovázeno vojenským doprovodem v jehož čele stál místo-generál. Jeho bledá tvář, neoholená a strhaná únavou se leskla a vypadala naprosto groteskně v kontrastu s přelíčenými tvářemi šlechty. Hudba utichla a sálem zazněl šepot. Šelest kroků tanečníků, kteří se v mžiku rozutekli z parketu ke krajům zdobené místnosti utichly. A mrtvolnou minutku rozťala tichá slova místo-generála. Jeho rty se pohly.
Omlouváme se královno. 1. pluk padl, Valeran se nepodařilo obsadit. A váš... Odmlčel se a a pak tiše pokračoval. Král. Položil život. Máme měsíc na to, aby jsme se připravili na poslední vzdor. Více času už není.
Jeho slova měly váhu tříštících se skal. Několik paniček omdlelo, sálem se ozval šelest. Ovšem místo-generál se nemohl dívat na tu maškarádu. Ani na smutnou tvář vlastní královny. Trhaně se uklonil a vyšel ze dveří. Po tváři královny stekla slza a tiše dopadla do poháru vína. Ozval se výstřel a křik... Z chodby vyběhla služebná, dveře dokořán odhalily chladnoucí tělo muže jenž před chvíli sdělil sálu tíživou novinu. Prýmky zalévala červená krev a rána na hlavě již jasně říkala, že je mrtev...

Netrvalo to ani měsíc a nad Archandělskem vybuchly první granáty. Město kapitulovalo samo. Třesoucí se zbytky toho co zbývalo z kdysi pyšného Dalarinu, nyní pozorovaly to co se dělo. Samotný císař Frejldské říše si přišel prohlédnout ulice Archandělsku. Projížděl se na svém koni, zatímco celé to království klečelo na kolenou.
Téhož dne byla popravena královna Dalarinského království. Byla vyvedena ze svých komnat a před zraky svého lidu i zbytku armády byla chladnokrevně zastřelena a s ní i jejich šest dětí. Mezi nimi i princ Frederik, poslední naděje zkomírajicího trůnu. Jejich těla tiše chladla na kočičích hlavách ulice, před zrakem davu. Lidu, kterým vládli a který jim v osledních chvílích svobody bezmezně důvěřoval. V dálce se zahřmělo a na město padl usedavý déšť. Téhož dne byla vyhlášena stínová monarchie a v celé zemi bylo popraveno na 287 příslušníků šlechty.

Uběhlo šest předlouhých let. Za zdmi Archandělského paláce se ozýval valčík. Siluety tanečníků se míhaly za skly paláce a někdo z venčí v dešti je pozoroval.
Kdesi v ulicích Archandělsku se cosi dělo. Bylo to citelné a všechny pohledy podivných individuií městského podsvětí se stahovaly k jediným dveřím. V zapadlé hospůdce na rohu Hraniční ulice se otevřely dveře. Zábleskl a pruh světla odhalil mokré dlaždice uzoučké uličky a stojící postavu. Tichý, hrubý hlas jenž se ozval z poza dveří, něco promluvil k siluetě stojící v dešti. To něco bylo... Pojď dál, zbývá nám ještě osm hodin.