Andor.cz - Dračí doupě online

Prázdniny mi utekly velmi rychle a v mé paměti zůstaly jen jako matná šmouha na jinak čistém okně. Když se to dalo, trávil jsem čas venku, ať už bezcílným bloumáním a blouděním nebo kreslením, které jsem nadevše zbožňoval. Většině lidí se mé obrazy nezamlouvaly, ačkoliv předstírali opak, v domnění, že jsou velmi přesvědčivý. Já ale vždycky poznám, když mi někdo lže. Možná by i pro mně bylo lepší, kdyby tomu tak nebylo, protože mně to vždy zarmoutí a někdy i naštve. Navenek jsem ale nikdy nedal nic znát.
Jedna událost ale přezíravě a z velké výšky hleděla na ty jinak bezvýrazné dva měsíce. Stalo se to tuším někdy ke konci července. Seděl jsem zrovna pod stromem na naší zahradě a kreslil si. O obrazu vám neprozradím nic, ale o stromu můžu něco povědět. Byl na naší zahradě osamocený a znuděný, protože ačkoliv se můj otec pokoušel vysadit i další, nikdy žádné nevyrostly. Po čase to vzdal a já byl vlastně rád, že tak udělal. K tomu sirotkovi jsem si totiž vytvořil jistý vztah, který se nedá dobře popsat. Kdyby to byla živá bytost, což ovšem nepopírám, určitě by to byl můj nejlepší přítel. Vždy, když jsem měl problémy nebo se stalo cokoliv, co se mně nějak negativně dotklo, našel jsem u něj podporu, kterou bych u svých rodičů hledal jen těžko. Někdy jsem se mu dokonce ve své mysli svěřoval a ačkoliv jsem věděl, že mi nikdy neodpoví, pomáhalo mi to. Byl velký a rozvětvený. Nevím, co to bylo za druh, nijak zvlášť jsem se v tom neorientoval a vlastně mně to ani nezajímalo. Vždy, když zafoukal vítr, tak jsem měl pocit, že tomu klidnému šumění mohu říci cokoliv, aniž bych se za to měl stydět a to mi stačilo. Také se mi zde kreslilo nejlépe ze všech míst, co jsem kdy navštívil.
Jak už jsem říkal, zrovna jsem pracoval na takové menší dekadentní kresbě, když tu jsem zaslechl kroky chvátající po trávníku směrem ke mně. Byla to má matka, rozzuřená tak jako nikdy. Popadla mně za ruku, přičemž mi moje dílo spadlo na zem a prakticky mně odtáhla k sousedům přes ulici. Při tom říkala něco o jejich psovi, kterého jsem neměl příliš v oblibě. Před pár lety mně totiž pokousal, jenže sousedka tvrdila mým rodičům, že jsem ho vyprovokoval. A oni věřili radši jí než mně.
Když jsme přišli na místo, okamžitě k nám přišla i sousedka, starší paní, která byla vcelku sympatická, ale to bylo jen pozlátko. Měla zarudlé oči od pláče. Prohodila s mámou několik slov ubrečeným hlasem, co říkaly si už nepamatuji. Pak jsme všichni tři šli přes zahradu k jednomu z malých a zakrslých stromků, které tu rostly. Někdy mám pocit, jakoby stromy vypovídaly o charakteru člověka. Ještě než jsme k němu došli jsem na něm spatřil něco, co tam rozhodně být nemělo. Nebyl jsem si úplně jist, zda vidím to, co vidím, vlastně jsem tomu ani nechtěl věřit. V slabém vánku se na jedné z větví houpal oběšený pes. Nevím jaká rasa to byla, ale vůbec se mi nelíbil. Ani živý. Takový hnusný zakrslík. Když jsme došli až k němu, naše sousedka se opět hlasitě rozeštkala. Vůbec nechápu, jak mohla nad něčím tak odporným strádat, ale to jsem raději neřekl nahlas. Už takhle mi nikdo nebude věřit, že jsem to neudělal já. Ale proč bych zrovna já něco takového měl zapotřebí? Samozřejmě, pokousal mně, kdysi. Ale proč bych se mu měl mstít po tolika letech? A proč se obhajuji ve své hlavě?

Jak jinak, nikdo mi nevěřil a já dostal zarach až dokonce prázdnin. Venku jsem mohl být, jen když tam byl jeden z rodičů, jakoby si mysleli, že snad uteču. Bože. Byl jsem ale rád, že jsem venku aspoň někdy, protože nevím jak bych snesl odloučení od mého jediného zdroje jistoty. Naštěstí jsem to nemusel okusit.
Nějak jsem tedy přežil prázdniny až do konce a pak přišel další školní rok. Můj poslední na místní základce. Vlastně jsem se těšil až konečně vypadnu. Sice jsem se zde bavil s pár lidmi, ale musel jsem se k tomu dost přemáhat.
První školní den proběhl tak jako vždycky. Všechny třídy se sešly na školní zahradě a po pár zbytečnostech jsme se zase rozešli všichni domů. Dalších pár dnů probíhalo podobně, jen jsme trávili čas ve třídě. Většinou jsme se učili jen dopoledne a pak jsme mohli odejít. Hrozně mně to nudilo. Když už jsme se začali učit na plný úvazek, tak to bylo ještě horší. Čas trávený ve škole byl pro mně utrpením. Neměl jsem rád svoje spolužáky, tu budovu a všechnu probíranou látku jsem uměl. Poslední zazvonění pro mně bylo jako procitnutí medvěda ze zimního spánku, při kterém se mu zdály samé noční můry.

Pozvolna a nenápadně se připlížil podzim, stromy shazovaly svoje listí, slunce se čím dál častěji úspěšně schovávalo, vzduch se ochladil a vše pokryla šeď rozptýlená jen oranžově, rudě a žlutě zbarveným listím na zemi, které ale po nějaké době začalo hnít a ztratilo svou krásu. V tomto čase se blížily i mé narozeniny. 15 let. S každým rokem, kterým stárnu, si myslím, že se něco změní, že ostatní ke mně budou přistupovat jinak, jenže ono tomu tak vůbec není. Když už znáte můj věk, možná bych se mohl i představit. Rodiče mi dali jméno Jacob, mně se ale vůbec nelíbí. Nevím, co je vedlo k tomu dát mi podobné jméno, biblické, jako bychom byli věřící.
Rodiče se rozhodli, že mé narozeniny oslavíme v restauraci s bowlingem, ačkoliv já jsem o tuhle hru nikdy zájem neprojevil. Už jsem si ale zvykl, že rodiče za mně rozhodují a na můj názor se nikdy nezeptají. K tomu mně furt nutili, abych tam pozval své kamarády, jenže já žádné opravdové kamarády nemám. Všechno je to jenom přetvářka, kvůli nim. Nakonec jsem se z toho vykroutil, protože můj nejlepší kamarád je prý nemocný a nikoho jiného tu nechci. Je pravda, že podzim by se opravdu nemocí dal nazvat, stromy opadávaly a chřadly a v zimě následně umíraly. Proto jsem zimu nenáviděl, kvůli její aroganci, myslela si, že si může jen tak přijít, všechno zničit a zabrat. Pak ale přišlo jaro a stromy opět obživly.

Vešli jsme do zakouřené místnosti, byla rozdělena na dvě části. Jedna sloužila ke stravování a druhou si zabíraly čtyři bowlingové dráhy. Jednu z nich jsme měli rezervovanou, takže jsme si vzali boty a objednali si. Já jsem nechtěl nic, ale abych zase nenaštval rodiče, vzal jsem si pizzu. Ani nevím jakou, ale následně jsem svého výběru litoval.
Dráhu jsme měli rezervovanou na dvě hodiny, z nichž jedna už uplynula. Pomalu, hrozně pomalu. Kdybych si aspoň jednu tu kouli mohl prohodit oknem, hned bych byl šťastnější, ale to asi nehrozilo. Měl jsem jít házet. Vzal jsem si tedy kouli a s líným rozeběhem jsem jí hodil. Jela prostředkem, ale čím blíž byly kuželky, tím víc se stáčela napravo. Jela poměrně rychle a nakonec shodila čtyři, ne, pět kuželek. Rodiče jen na oko zklamaně povzdechli. Vypili už několik skleniček vína a zřejmě se dobře bavili. Něco jiného ale v následující chvíli upoutalo mou pozornost. Ačkoliv zde byla většina věcí moderních a jdoucích s časem, kuželky visely na provázcích a ty, co jsem shodil se do sebe zamotaly. Trochu se otáčely a kývaly. Nemohl jsem se od toho odvrátit, slyšel jsem, jak do sebe narážejí, ačkoliv přes ten hluk to bylo prakticky nemožné. Ťuk, ťuk, ťuk. Pak vyjely nahoru, ale po třech vteřinách, možná hodinách, zase sjely dolů. A takhle pořád dokola, měl jsem dojem, že to sleduji celou věčnost. Čas kolem mně neexistoval. Kuželky vyjížděly nahoru a zase sjížděly, rytmicky do sebe narážely, otáčely se. Nepřestávaly. Nic jiného, kromě mne a jich nebylo. Nic. Ale něco přeci. Začalo to jako zafunění do ucha, neotáčel jsem se. Pak jsem před sebou kromě kuželek spatřil něco dalšího. Mělo to kulatý tvar, i když ne dokonale. Byla to lidská hlava a teď přilétala vzduchem ke mně. A pořád se zvětšovala a zvětšovala. Nakonec byla přímo přede mnou. Měla delší tmavě hnědé vlasy, které jí splývaly do míst, kde by byly normálně ramena. Zdála se mi podobná jako já, ačkoliv já měl blonďaté a krátké vlasy. Jenomže ta podobnost byla spíše psychická, vnitřní a ne patrná pouhým okem. Jakoby to bylo nějaké mé dvojče. Pak se ta tvář zašklebila. Byl to odporný a zvrácený škleb a najednou tvář vyrazila přímo proti mně. Chtěl jsem uhnout, ale nešlo to a stejně bych to asi nestihl. Proletělo to mnou nebo zůstalo uvnitř? Nevím, na přemýšlení jsem neměl příliš času, protože všechno přede mnou začalo tmavnout až nakonec zčernalo úplně. Už jsem cítil jen jak padám dozadu, do něčeho jsem narazil hlavou a pak dopadl na zem.