Andor.cz - Dračí doupě online

Sněží. Ty vlezlé kousky zmrzlé vody dělají všechno proto, aby se viditelnost přehoupla z kolonky "špatná" až někam k vydatným sprostým slovům. Nohy zakuté ve zbroji se do toho všeho boří a vůbec celý tenhle svět vyvíjí značnou snahu, aby se nám, adeptus astartes, pokusil vzdorovat.Kdysi bych se možná pozastavil nad tím, jak moc mi může tahle planeta připomínat můj vlastní zmrzlý domov, který jsem zanechal před mnoha lety za sebou. Možná bych i dumal o tom, co mohlo přivést na scestí pomýlené nepřátele, co jim mohlo dát víc než je císařovo světlo?

Teď se místo toho celou bytostí upínám na nedalekou stavbu, dost možná továrnu, která se jako černý stín nejasně rýsuje v té vánici. To vše s vědomím, že nesmím ztratit svého rychlejšího bratra před sebou z očí a z mysli jednoduchou pravdu o tom, že nenávist je největší dar Císaře, jež nám byl dán. Jen tak lze čelit čemukoliv beze strachu, bojovat bez lítosti a zabíjet bez soucitu jak se čeká od mé kapituly. Doufám, že této cti dostojím o to víc, že tohle je teprve můj druhý boj od doby, co již nejsem jen zasvěcencem, ale úplným andělem smrti.

Minimálně s lítostí jsem se nyní již střetl, když zbloudilá rána těžkého bolteru poslala nenávratně k zemi bratra Nirada. Věřím, že to byl střet vítězný, protože jeho skon jen posílil mé odhodlání a dodal sprintu skutečná křídla. Oko za oko, zub za zub a za jeho život, alespoň stovku nepřátel! Lepší mstu by si nemohl přát, ani on ani žádný jiný bratr. Co na tom, že jich mám ve vesmíru stovky, možná tisíce se stejným křížem na nárameníku? Každý je část jednoho celku, stejně důležitý.

Takže pro dnešek mi zbývají už jen dva osobní soci. Soucit, který prokázat nehodlám a strach. Pravda, nemůžeme jej cítit tak jako obyčejní lidé, jejichž odlišnost od nás si plně uvědomuji. Nejen proto, že když jsem se snažil postavit člena PDF s průstřelem nohy, tak mi omdlel bolestí. Moc tomu nerozumím, vždyť měl jen jedno čisté zranění, já dvě a pořád jsem mohl alespoň kulhat. No nyní definitivně chápu, že tam odlišnost zkrátka je. Prostě i přesto, že různé pocity i emoce máme utlumené, cítím na sobě jisté znepokojení, jež nedovedu popsat. Snad jako obavu z toho, že zklamu, že nestihnu za svůj život toho vykonat pro Impérium dost.


"Granát!"

Dosáhli jsme svého cíle, těžkých vrat vedoucích do nitra budovy. Komunikační zařízení zbroje nám dávají znát, že na některých místech jsou už bratři uvnitř. Kdyby ne ty, tak některé výbuchy dovedou být stejně výmluvné jako slova. Bez váhání jej Athaniovi podám, načež na dveře připevním nálož. Být tohle trénink, bojová simulace, musel bych se smát. Nikdy jich nemá dost. Kdysi mi řek něco tom, že hladce dovede zahodit jakékoliv starosti. Nevyznám se v tom. Spíše to vypadá, že si ze mě prostě utahuje, když říká takové matoucí věci.

Odjistí pojistku, já s prosbou k strojovému duchu na rtech aktivuji destrukční zařízení. Rána, zvířený sníh a oblaka dýmu pocházející z momentů, kdy se nálož protavila dveřmi činíc z nich jen zbytečný kus kovu otevřený dokořán. Dřív, než snad stihnu mrknout, už letí dovnitř malý smrtonoš, jež po dalším menším zadunění rozprostře svou náruč plnou střepin po všem, co mohlo být uvnitř.

Vteřinu na to, ve chvíli kdy by nepřítel měl být ohromený, už stojíme uvnitř se zbraněmi připravenými. Zbytečně. Kromě několika těl a spousty krve nás tu nikdo nevítá. Hlasové spojení se znovu ozývá nesouce tentokrát informace o postupu. Zdá se, že než jsme se dorazili, ostatní byli o dost rychlejší a bitva je prozatím vyhraná.

"Vidíš něco?" Jeho hlas je zastřený bojechtivostí.

"Pusto a prázdno." Mé oči marně bloumají prostorem. Zastaví se až u jednoho zmrzačeného těla. "Utrhlo mu to ruku." Exploze musela být velmi blízko, aby něco takového mohla udělat.

"Taky to byl ruční granát, Lorene!"

Odpoví hbitě tónem, který by příslušel mluvě s hlupákem. Nevím, co mě vytáčí víc, jestli fakt, že má na tohle zrovna teď myšlenky, nebo na ten styl mluvy jak s malomyslným. Nebo to, že mě takhle bere za slovo často? Možná proto je navzdory svým nesporným zkušenostem stále jen bojovým bratrem. Ostatně seržant má své názory. Jak říkali prý kdysi lidé, přes které nejede vlak. Nevím, co je to vlak, ale jestli to má vystihnout postoj seržanta Skorpea, tak je to asi nějaký druh tanku. Vybavený radlicí. Z úvah mne vytrhne znovu vysílačka.

"Tady Arwec, střed zajištěn."
"Ahtanius, sever čistý."

Je to k vzteku. Ať už kacíře zabila nálož nebo ten frag granát, beztak to znamená jen to, že jsme přišli o zadostiučinění dostat je vlastnoručně. Snad proto dílem frustrace zkusím to, co Athanius dělá pořád - chytit ho za slovíčko. "Máš zvláštní představu o pořádku." Moc mi to nepomáhá, pro příště určitě dám přednost boji.

"To mám příště říct, že jsme tu udělali svinčík?"
"Ne, to ne-" Vymyká se mi to tak nějak z rukou.
"Máš to mít a pochlubím se, že to byl tvůj nápad."

Přátelsky mě ťukne do nárameníku. Já bych se stejnou přátelskostí nejraději propadl do země. Pokud možno, ať to neříká Arwecovi. Tenhle veterán naší jednotky umí být stejně umíněný jako velitel, ostatně hledá v poslední době záminku, na kom by si spravil náladu, protože ho Skorpeus ostře pokáral. S Athaniem totiž jeden snadno ztratí sebekázeň a tak v dobrém rozmaru prohlásil, že svět, kde nemají nudle, nestojí za záchranu. Asi ho seržantovo výtka dost ranila, když je teď tak zapšklý. Přitom nudle, když jsem po tom pátral, jsou jen nějaký druh pokrmu. K čemu to, když máme sice relativně bezchutnou, ale výživnou pastu?

Kráčíme bezútěšnou chodbou zmalovanou ohavnými hesly a symboly. Jako by snad nestačilo rouhání, co mají v srdci a musí ho ještě svěřit všemu kolem. Tohle místo bychom měli zbourat, do základů vypálit a pak možná začít znova. Po mnoha krocích chodba končí a pár opatrných nakouknutí snadno prozradí, že ani zde nás nečeká nepřítel. Naopak, jakmile naší pozornost vydráždí klapot těžkých bot, objeví se stejně obezřetně číhající bratr Arwec, Turuo s jedním zasvěcencem v závěsu. Vsadil bych se, kdybych měl o co, že stejně zklamaní jako my.

Arwec: "Máte něco?"
Athanius: "Jen špatnou náladu, bratře."

Není se čemu divit. Nám vyhovují otevřené střety, boj tváří v tvář, ne honička v rozbořeništi.
Chvilku na to ožijí hlasy v mé helmě, jak jedna skupina po druhé opakuje totéž - nikdo živý, nikdo, kdo by se stavěl na odpor. Celé to zakončí hlas seržanta, udělující jasné rozkazy. Zaujmout a držet pozice, vyčkávat na nepřítele.

Turuo: "Skvěle, takže se tu necháme obklíčit."
Athanius: "Chybí ti kuráž?"
Turuo: "Nepřijde mi to takticky výhodné."
Athanius: "Když potřebujeme získat čas konvoji, tak mi to taktické přijde dost."
Turuo: "Pro zbytečné civilisty. Měli by jim rozdat zbraně a dát možnost pro Císaře taky něco udělat."
Arwec: "Tu možnost by měl dostat každý." Kývne souhlasně hlavou.
Athanius: "Nejsou jako my."
Turuo: "A v tom je ta potíž."
Athanius: "Co myslíš ty, Lorene?"

Co myslím já? Po pravdě jsem o těchto věcech nikdy nepřemýšlel. Je to strašně složité. Nejsem možná členem kapituly tak dlouho jako jiní, přesto jsem už mnohem víc let svého života prožil tréninkem, přípravou, zvykáním si na své požehnané tělo a bojováním. Dá mi docela práci si vybavit chvíle, kdy jsem byl jiný. Co se týče civilistů, které vídám teď, tak je příliš neřeším. Pokud se náhodou připletou poblíž, což je řídký jev, tak se jen snažím dávat pozor na to, aby se mi nepletli v boji. Na druhou stranu, tak jako tehdy ten voják PDF, jsou opravdu jiní. Nejspíš z vůle Císaře, takže je asi všechno v pořádku.

Athanius: "No?"

"Někdo nám musí vyrábět náboje a posílat zásoby. To je jejich způsob boje."

Tohle je jediné, co mě napadlo. Taky se dá říct, že tato slova pronáším víc kvůli Athaniovi. Kdo by přece nechtěl umřít za císaře? Bojovat za jeho ideál, sjednocení vesmíru a ochranu lidstva? To je pro mě stejnou záhadou jako fakt, že imperiální garda na tyhle věci potřebuje komisaře. Asi se na to nějakého příslušníka zeptám, jestli někdy dostanu možnost.

Turuo: "No snad za to stojí."
Athanius: "Určitě, bratře, navíc obklíčení má i světlé stránky."
Arwec: "Třeba?"

"Že můžeme pálit a sekat do všech směrů?"

Arwec: "Máš na něj špatný vliv."
Athanius: "Já? Jen ten nejlepší, bratře, ten nejlepší!"


Chtě nechtě, jeho smích je nakažlivý a tak se brzy smějeme spolu s ním, ať už máme názory jakékoliv. Jsme přeci jen bratři spojení krví a genetickými zázraky Císaře skrze našeho primarchu. V těchto chvílích, to cítím více než dřív a paradoxně čím bliže se zdá být smrt, tím intenzivnější je ten pocit. O to horší je bolest chvíle, kdy se to všechno rozpadne, roztaje jak sníh po kontaktu s plamenometem a prostě vypaří.

Uplynula hodina, možná dvě? Jen jsme se rozešli na své pozice, jak si seržant přál. Já jsem z horních pater pálil bolterem do kacířů, zatímco jsem mezi zuby drtil nadávky i litanie, nebo se snažil dostat z hlavy závist, závist že ostatní jsou dole v líté řeži, v centru dění. Je to snad pár minut od doby, co jsem vystřílel poslední bolt a vydal se konečně k nim. A je to pár vteřin, co koukám, jak tělo Turua kleslo k zemi, zatímco bratr Arek tahá z jeho zad svůj meč.

Nevěřím tomu. Nechci tomu věřit. Je jedno, jaký mám výcvik, co jsem všechno prožil. Má mysl to prostě nezvládá vstřebat ještě několik dlouhých úderů mých obou srdcí. Jak by mohl zradit někdo jako on? Kacíři mu na tomto světě pobili většinu jeho jednotky, musí je přece nenávidět. Dokonce i seržant mu naslouchá!

"Tady Arek..."

Jeho hlas zní tak klidně, zatímco já stova lapám po dechu. Ten pocit je tak divný, tak cizí, i když jsem o těchto věcech slyšel, nevěřil bych, že se to může stát mě, nám, nikomu z těch, co znám.

"...Loren zradil!"

"ZABIL TURUA!"


Řvu a řval bych do oněmění, kdybych na to měl čas. On nemešká a tak sotva vytáhne meč, nakročí ke mě. Ještě má tu drzost a tvrdí, že jsem ho napadl. Hlas seržanta Skorpea, Athania, Arweca a některých dalších, co si mohou vteřinku zmatku dovolit, hovoří ve stejné nevěřícné nechápavosti, jakou jsem teď zakusil já. Co hůř, kdo ví, komu uvěří?

Císař mě asi trestá za mou pýchu, že zrovna v jeden okamžik budu jak čelit soucitu s tím, kdo býval mým bratrem, tak strachu. Ten pocit, co vnímám, určitě musí být strach, nebo jeho obdoba. Ta trýzeň při pomyšlení, že teď zemřu a jemu to projde, zatímco mé jméno se bude proklínat - ta je nesnesitelná.

"Zrádná svině!"

Nikdy jsem neuměl moc nadávat a tohle je asi poprvé, co se snažím takhle ventilovat hněv. Učili mě, že je to zbytečné a nejlepší forma pohrdání nepřítelem je jeho usmrcení.Automaticky natáhnu bolter před sebe. Zpevním paže, připravím se na palbu. Vzdálenost je malá a tak se v hledáčku rychle objeví jeho helma.

Jeden úder srdce potřebuji k tomu, abych si připomněl jeho činy a mohl stisknout spoušť. Druhý pak postačí, aby mi došlo, že nemám náboje. Dalo by se říct, že to uvědomění prorazilo příkrov mého rozrušení ještě dřív než zbraň stihla naprázdno cvaknout. Mám štěstí v neštěstí, protože mi chybí čas na to, abych si stihl nadávat.

Tak tak uhýbám jeho výpadu. Už z jeho pohybu mám pocit, že i kdybych měl v ruce meč, čelil bych mnohem lepšímu bojovníkovi. Couvám s vědomím, že brzy nebude kam. Každý okamžik mi přijde nekonečný, jako by trval celou věčnost. Možná mám zkusit hrát o čas? Ptát se? Ne, nemá to smysl. Kdybych byl zrádce, taky bych nemarnil čas vysvětlováním proč. Musím něco udělat, pokud možno rychle.

Seržant říkával, že pokud se nemůžeš s protivníkem měřit, prostě ho zabij. Vybavuji si, jak mi tuhle radu dával ještě jako zasvěcenci. Pokud to chápu správně, tak teď musím změnit průběh boje. Jako tonoucí chytající se stébla hodím po něm prázdný bolter. Doufám, že budu mít čas trávit hodiny rozjímáním o tom, jak ošklivě jsem se k duchu své zbraně zachoval. Nemůže ho to sice ohrozit, ale dává mi to alespoň vteřinku.

Blížím se. On máchne. Má paže rázem cítí, jak se hladová čepel krví lačně sytí. Syknu a pokračuji dál. Rána se zvětší, bolest vnímaná spíše z povzdálí se dere víc do popředí. S břinkotem do něj vrazím. Náraz jej donutí udělat pár kroků. Stačí mi k tomu, abych do něj začal bušit jak smyslů zbavený.

"Dělejte!"
"Chcípni!"

Pár úderů ho sráží k zemi. Kopnutí jej pak zbavuje meče. O hlavu mi zazvoní jeho pěst. Vzhledem k tomu, jak ve mě vše vře, to příliš nevnímám. Za to si všímám, že se mu daří vytáhnout nůž. Chytnu ho zápěstí. Chvíli se přetlačujeme. Možná je lepší šermíř ale hrubou sílu mám evidentně o něco větší.

"Lorene, nedělej to, můžeš-"

Nutnost mu asi rozvázala jazyk. Nezajímá mě, cokoliv, co by mohl nabídnout nebo říct. Jakýkoliv motiv nestojí za mrtvého bratra. Během příštích vteřin jsem to já, kdo drží nůž a jsem to já, kdo pro něj nachází nejlepší umístění v krku nepřítele. Při tom všem jen letmo vnímám, že mě někdo pozoruje. Athanius?

"On..." Sotva lapám po dechu. Čelit astartovi takhle mě stálo víc sil než všechny předchozí dny. Neohrabaně vstávám. "To-" Dodal bych "můžu vysvětlit", ale nemám k tomu moc možností. Athania, zkoprnělého snad hledáním pravdy o tom, co se tu stalo, odstrčí seržant. Než stíhám cokoliv dalšího říct, hledím přímo na hlaveň boltpistole. Zavírám oči, ozve se rána.

Možná na jejím pozadí bylo něco jako "Loren by nezradil" a "To Arek taky ne!". To už s jistotou nevím a asi nikdy vědět nebudu. Je to zvláštní, to pomyšlení, jak se mi nejspíš splnil sen. Přál jsem si padnout za císaře. Jen takhle jsem si to zrovna nepředstavoval.