Andor.cz - Dračí doupě online

Nikdy není pozdě. Vždy se dá najít řešení, ať už je sebešílenější, pomyslela jsem si. Můj život býval dokonalý. Byla jsem z rodiny vzdělaných lidí, tatínek byl profesor na univerzitě a maminka právnička. Já jsem žila sen každé dívky a nic mi nechybělo. Měla jsem rodinu a přátele. Všichni mě měli rádi. Ale jen do té doby, než přišel Vincent Marvan a uvrhl Británii do temnoty.

Na ten den si pamatuji naprosto přesně, jako kdyby to bylo včera. Tenkrát mi bylo pět let. Spala jsem jako každý den ve svém pokoji ve velkém, krásném domě. Najednou mě probudil křik a zoufalé prosby o pomoc. Pomalu jsem vyšla ze svého pokoje a po špičkách sešla ze schodů. Ústa jako kdyby mi zacpal hlínou, která mě pomalu dusila. V obýváku byla maminka s tatínkem a tři marvanisté. Oba měli pouta. Nechápala jsem co se stalo. Mí rodiče přece nebyli zločinci, nic neudělali. Tak proč tedy měli ta pouta? Bez rozmyslu jsem sešla až k nim.
„Mami, proč máte s tatínkem ta pouta?" Zeptala jsem se dětským hláskem. Maminka se na mě usmála, ale přesto jsem viděla, jak jí po tváři stéká slza. Podívala se na tatínka, který také plakal. Pořád jsem nic nechápala. Můj dětský mozek nebyl připraven na takovéto věci. Děti mají cítít radost, štěstí a lásku. Ne tohle.
„Nevím, miláčku," řekla maminka plačtivým hlasem, plným smutku z odloučení, které již brzy nastane. Ve skelných očích se jí zračil smutek, strach a vztek. Ne strach o sebe, ale o mě, o tu malou holčičku, která se o sebe bude muset postarat sama.
„Nechte být aspoň to dítě! Naší dceru!" zakřičel znenadání tatínek. Maminka se na něj polekaně podívala.
„Gregory, ne. Nedělej to," prosila ho. Jeden z marvanistů se pobaveně usmál, očividně potěšen tím utrpením. Nabil si pistoli a namířil s ní na otce.
„Miluji tě," řekla s pláčem maminka. Ozvala se jen dunivá rána a tatínek se svalil mrtev k zemi. Zůstal ležet na boku a z rány na hrudi se mu valila purpurová krev, která barvila koberec do ruda. Rozplakala jsem se.
„A takhle dopadne každý, kdo se zmůže na odpor," zakřičel marvanista, zastrkujíc si pistoli za pas. Potom pokynul dvoum zbývajícím a ti se chopili maminky a začali jí táhnout ven z domu.
„Bertie! Bertičko!" Volala na mě hystericky, hlasem plným děsu. Jeden z marvanistů, kteří jí táhli, se dunivě rozesmál a vrazil jí facku. Už jsem slyšela jen její vzlyky a pak prásknutí dveří od aut.
„A co ty, holčičko? Zůstaneš tu s tatínkem, nebo se vydáš za ním?" řekl posměšně marvanista, který zůstal se mnou a mírně pokynul hlavou ke stropu. Pochopila jsem. Tatínek je mrtev a ten muž si teď vybere, jestli mě nechá žít nebo ne.
„Já nevím, pane," zašeptala jsem. Kdybych byla aspoň trochu normální, neřekla bych ani slovo. Jenže já byla jen pětileté dítě.
„Ale já to vím. Půjdeš ven. A už se o tebe nebudu starat. Nebudu tě zabíjet, byla by tě v budoucnu škoda. Bude z tebe skvělá dělnice." S těmito slovy mě popadl v podpaždí a vyvlekl mě ven, do chladné, deštivé noci. Před brankou mě hrubě upustil na zem.
„Dobrou noc," řekl a odjel. Ale já už jsem to neslyšela. Tupá rána hlavou o chodník mě ponořila do říše snů.

Teď už si snad dokážete představit, jak se vlastně cítím. Nenávidím marvanisty a celý tenhle režim. Není to nic jiného, než ovládání lidí a rozvracení harmonických rodin. Dělníci, nádeníci a cikáni byli jmenování do postů ředitelů, předsedů a ministrů. Všechny velké firmy zbankrotovaly. Všichni museli pracovat. A nebylo moc z čeho vybírat. Mohli jste pracovat na stavbě mostů, opravovat koleje metra nebo stavět vládní budovy. To patřilo ještě k těm lepším pracím. Protože ti lidé, kteří se marvanistům obzvlášť zprotivili, nemohli buď pracovat vůbec, nebo pracovali v dolech, kde těžili uran a železo. V těchto dolech byly často otřesné podmínky, lidé tam často umírali na nemoce a hladem. Bohužel, do této skupiny jsem patřila i já. Ale měla jsem to štěstí, že jsem nemohla pracovat vůbec. Místo toho jsem žila na ulici mezi ostatními „ztroskotanci." Ti takzvaní ztroskotanci, nebo také užvici, jak nám říkali marvanisté, byli samí vzdělaní lidé. Profesoři byli vyhozeni z vysokých škol, středních škol a univerzit. Na ulici tu se mnou spávalo i mnoho právníků, vědců a lékařů. Bylo to tak strašné, až se mi z toho chtělo zvracet. Mým snem bylo dostat se z Británie, někam do východní Evropy, kde byla demokracie a všeobecně vyspělé státy.
„Bertie, nechceš taky?" oslovil mě jeden z mých kamarádů. Jmenoval se Luke a byl to právník. Bylo mu třicet tři let, ale tady na ulici to nikoho nezajímalo. Nikomu nevadilo, že se přátelil s osmnáctiletou. Zavrtěla jsem hlavou a zachumlala se víc do špinavé, otrhané deky. Dnes byla obzvlášť velká zima. Pršelo a já s Lukem jsme se zabydleli v podchodu. Něco mě zastudilo na krku. Nedalo se říct, že jsem neměla žádný majetek. Měla jsem zlatý řetízek po mamince. Kdybych se chovala jako ostatní bezdomovci, už bych ho dávno prodala. Jenže já jsem si ho nechávala na časy, kdy bude hůř. Ale to si myslím, že už ani nebude.
„Ale prosím tě, Bertie. Vždyť to nic není. Aspoň na chvilku na všechno zapomeneš," zahuhňal Luke a vtáhl do sebe úzkou, bílou cestičku z kokainu.
„Ne, Luku, ty to pořád nechápeš. Už takhle si žiju dost špatně. Zaprvé, kde bych brala peníze na další dávky, když teď nemám ani na pořádné jídlo? A zadruhé, nehodlám si zanášet tělo těma sračkama," vykřikla jsem. Luke se zamračil.
„Víš co? Jdu se porozhlédnout po něčem k jídlu. Aspoň na chvíli vypadnu. Protože se mi z tebe dělá špatně," zasyčela jsem na Luka, který do sebe vpravoval další dávku. Ani se na mě nepodíval. Viděla jsem jen jeho zarudlé oči, které mrkaly, když jeho nos vstřebal zrníčka kokainu. Nedokážu si ten pocit představit a ani nechci. Zavinula jsem se do deky a její horní cíp jsem si přetáhla přes hlavu. Vypadala jsem jako nějaká pochybná existence s kápí na hlavě. Vydala jsem se do deště, do útrob šedivého a pošmourného Londýna. Spoustu jsem toho nevěděla, ale jedno jsem věděla s jistotou. Zlo nezná hranic.