Andor.cz - Dračí doupě online

Pomalu, ale jistě se čtyři jezdci blížili k zámku v pozadí. Byli potichu, jednak neměli o čem mluvit, jednak ticho kolem mělo svoje kouzlo. Krajina byla plochá, bezbarvá a monotónní. Tedy až na zámek v pozadí, ten sice též postrádal jakoukoli barvu, ale alespoň ubíral krajině na monotónnosti, i přes jeho, možná až děsivou, symetričnost.

Jezdec na bílém koni, s lukem přes záda začal popotahovat nosem. Celá jeho vizáž přímo vyzařovala nemoc, ať už kvůli hnisavým bolákům na obličeji či hnisavé ráně na předloktí. Když konečně kýchl, odporné kapky tmavě zeleného hlenu přistály na, doteď stříbrném, brnění dalšího jezdce. Nebo spíše jezdkyně. Ta se zhrozeně obrátila k nemocnému jezdci. Na rozdíl od předešlého z ní, i jejího ohnivě hnědého koně, z jehož nozder občas vyšlehl plamen, vyzařovala vitalita a chuť k životu. S tím souvisela i jistá agresivita. „Do háje More, dávej si bacha kam kýcháš. Od čeho máš sakra ruce, co?“ Okřikla předešlého jezdce, nyní označeného jako Mor. Ten smutně, omluvně svěsil hlavu. „Omlouvám se.“ Řekl chvějícím se hlasem. Třetí jezdec, kost a kůže, který jel na černém koni a měl u jeho boku uvázané váhy, nesouhlasně zamlaskal. „Válko, no tak. Na rozdíl od nás tří má poslední dobou málo co dělat. Penicilin nadělal paseku v jeho práci.“ Povzbudivě popleskal Mora po rameni a ten div nespadl ze svého koně. „Ale tohle je za tu dobu co spolu jedeme už popátý! Z toho brnění to skoro nejde! Navíc nevím, proč bys vedle něj tedy neměl jet ty, když máš tak chytrý řeči, Hlade!“ Ohradila se Válka, div nevytáhla meč s pochvy.

„Mohli byste už konečně všichni zmlknout?“ Ozval se poslední jezdec hlasem pevným a dosti silným. Všichni tři okamžitě zmlkli. Tento čtvrtý jezdec, na sinavém koni měl přes záda zavěšenou kosu. A to nebylo to nejvíc zřejmé na jeho postavě. Případného přihlížejícího by uchvátil hlavně ten fakt, že tento jezdec na sobě neměl ani kůži, ani maso. Jeho černý kabát s kápí ukrýval jeho tělo, ale jeho lebka byla viditelná. Šklebila se, jak bylo u lebek zvykem. Jen v jejích očních důlcích svítily dva modré plameny. To byl asi jediný znak života na tomto jezdci. „Už jsme tady.“ Oznámil stručně a všichni seskočili, v případě Moru spadli, z koní.

„To by mě zajímalo, co chce tentokrát.“ Zamumlala Válka, zatímco Hlad pomáhal Moru na nohy. „Však ty to víš.“ Ozval se a poté se všichni vydali přes padací most do zámku. Koně nechaly neuvázané. Neutečou, to věděli všichni.
V samotné hale zámku svítilo lehce namodralé světlo. Jeho zdroj jim nebyl znám. Uprostřed haly stál šachový stoleček a u něj seděl muž v nejlepších letech, s pěkně zastřiženým knírkem a krátkými černými vlasy. Snad jediné, co ho odlišovalo od člověka byl fakt prázdných očních důlků. Kdo se do nich podíval, mohl spatřit celé univerzum. Onen muž se mírně usmál. „Vítejte, vítejte. Nechce si někdo z vás se mnou zahrát šachy? Když tu celá staletí žijete samotní, začne vás přepadat nuda.“ Nabídl a u druhé strany stolečku se z podlahy vynořila židle. „Všichni víme, že hrát s vámi šachy se nevyplatí. Vždycky víte co udělám před tím, než to vím já.“ Zabrblala Válka. „A stejně tak všichni víme, že tu sám rozhodně nejste.“ Ozval se Smrt. Muž se tiše zasmál a zvedl se. Lehké pokynutí jeho ruky a obě židle i stoleček zmizeli. On se poté podíval na skupinku čtyř jezdců. „Asi všichni tušíte, proč jsem vás sem zavolal, že?“ Smrt, Hlad, Válka a posléze i Mor přikývli. „Dochází vám čas. Všem.“ Smrt znova přikývl. Ve svém příbytku si to ještě stihl zkontrolovat. „Navíc začala nová éra. Všichni víte, co dělat…“ Válku to zjevně přestalo bavit. „Ano víme. Ty bláboly o učednících jsme slyšeli tisíckrát. Nemusíte nám je vykládat po tisíce první.“ „Válko…“ Ozval se mírně výhružně Smrt, ale muž zvedl ruku. „Nech ji být. Má pravdu. Asi nemá cenu vám to říkat znova. Ale všichni víte, že teď je nejvyšší čas, že?“ Všichni pochmurně přikývli.

Všem se najednou před očima objevili složky. Pro každého jedna. „V těch složkách je jeden člověk. Pro každého z vás. Snažil jsem se vybírat tak, aby vám byli co nejlepšími učedníky a posléze vás i důstojně nahradili. Teď můžete jít.“ Všichni opatrně vzali do rukou složky, uklonili se a vyrazili ven.
U svých koní každý otevřel svou složku. „Wow, New York. Vždycky jsem se tam chtěla podívat.“ Pousmála se Válka. „Co vy ostatní?“ Vyskočila na koně a rozhlédla se. „Oslo.“ Odpověděl Hlad, pomáhající Moru na koně. Tedy spíše ho tam vysazujíc. Poté nasedl na svého. „Já mám... hepčí... Londýn.“ Mor si utřel nos do rukávu a vzal otěž koně do nejistých rukou. Všichni se otočili na Smrt. Ten si ještě trošičku zmateně prohlížel svou složku. „Lhasa v Tibetu...“ Řekl, trošku nejistým hlasem. Nato pokrčil kostěnými rameny a vyskočil na koně. „No, tak příště.“ Zamávala jim Válka a rozeběhla se s koněm pryč. Další vyjeli Hlad a Mor. „Máme zaplať pán bůh společnou cestu.“ Mor roztřeseně přikývl a znova kýchl. Na to mávli rukama na Smrtě a vyjeli, udržujíc trochu pomalejší tempo, aby se Mor udržel v sedle. Smrt zůstal chvíli stát na místě a zamyšleně se obrátil zpět na zámek. „Ty jsi zajímavý člověk... Osude.“ Řekl tiše, načež pokrčil rameny, pobídl koně a vyjel.