Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

15. povídka - Druhové, 2. částOblíbit

silueta4882.jpg

Autor: Xero

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 31. ledna 2014 17:42

Průměrné hodnocení: 8, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
Druhá část mé povídky, doufám že s ní budete spokojeni, hezké čtení.
 
Krieg si pohazoval s mincí v ruce. Byl to jeho poslední zlaťák. Přestalo se mu dařit a to byl konec konců i důvod, proč nyní stál před podezřelou hospodou v zapadlém městečku na jihozápadě. Byla to poslední šance si něco vydělat. Dost tajemné instrukce, velká odměna, slušná záloha, to vše bylo podle informací zahrnuto.
Obezřetně vešel dovnitř. V hostinci bylo ticho. Zahlédl několik trpaslíků, jak pijí u baru. Ovšem ti byli dost opilí a vypadali, že to poslední co je zajímá byla rvačka. Jeden z nich měl na zádech povědomé dvě čepele. To byla nejspíš první věc, která Kriega znepokojovala.
Úplně zanedbal přítomnost vysoké elfky, která se dívala do své sklenice zpod své kápě. Jako nikdo jiný si nevšiml ani hobita ukrytého v trámech hostince.

,,Kapitáne!“
Kapitán Armster, rozložitý muž v ocelové zbroji, se ohlédl na mladého lukostřelce.
,,Ano, chlapče?“
,,Na obzoru jsou Stíny!“
Armster zvedl těžké kladivo s vyraženým kruhem na boku. Už tomu bylo přes sedm let co naposledy pozvedl tuto zbraň ve jménu bohů a proti slovu temnoty.
,,Dobrá. Připravte obranu.“
Vyšel ven. Byl o hlavu vyšší než ostatní lidé. Jeho krátké vlasy působily jako protiklad k jeho mohutnému kníru.
Na ulicích stáli vojáci. Toto byla první bašta toho záhadného obchodníka. Teď se ukáže, zda jeho vynálezy fungují.
Kapitán zvedl zrak a pohlédl na špičku hradní věže. Zářil na ní křišťál. Pomalu se začínal otáčet.
Z Armsterových úst vyšel jednoduchý rozkaz. Všichni se nahrnuli na hradby. Pak uvolnili místo dost velké i pro Ocelového Kapitána, jak mu říkali v armádě.
Armster se opřel o cimbuří.
Samozřejmě, že věděl co se děje. Háliver, Tirion, Maahlijské údolí, všechny padly za útok stínové armády nemrtvých. Ale tady, v Sifë věděli, co dělat. A Stíny netušili, že díky křišťálu je nejen uvidí, ale i dokáží porazit.
Před město postupovala armáda. Byly to nepřehledné davy mrtvých, neživých a neskutečných. Podle nich zahalení ve stínu noci.
Amster se nadechl.
,,První salva!“
Zpoza hradeb, od oddílu lukostřelcům vylétly stovky šípů. Jejich ocelové hroty se ve stínu měsíce měly lesknout stříbrně. Zlatý odraz byl ale daleko víc uklidňující.
Šípy dopadly do řad nepřátel. Teprve poté si nemrtví velitelé všimli, že je něco špatně. Na opravu ale už bylo pozdě.
Zlatý žár se šířil z každého zasaženého těla a měnil vše zvrácené temnou magií na prach. Hrozba byla zažehnána.

Stínovců zemřelo asi tři stovky. Obyčejných mrtvých přes tisíc. Pět řádových nekromantů. Třináct stínů třetí kasty.
V nepřeberné armádě Přízraka to byl stěží zlomek jen té vyvolané armády. Ale i to byl důvod k obavám.

Cizinec v černém se rozhlédl po hostinci. Některé si pozval jmenovitě, například Ingrimma, Sheela, Flamme a Kriega.
Zvedl ruku a výrazně luskl. Asi pět mužů se zvedlo a beze slova opustilo hostinec. Hostinský se otočil a zmizel v zadní části obchodu. Zbyli jen ti, kteří zbýt měli.
Poté se velmi teatrálně uklonil.
,,Vítám vás dámy a pánové. Pozval jsem vás kvůli, abych tak řekl, Pustinám.“
Všichni se po něm ohlédli. Jeden z těch pomaleji chápajících, hloupý a odporný člověk, se zachechtal a řekl.
,,Proč by nás to mělo zajímat? Nic tam není.“
Cizinec na něj vrhl prázdný pohled. Muž vstal a opatrně a obezřetně odešel.
,,Tak. Některé z vás znám. Ostatní tu jsou jen abychom měli nějakou převahu. Jak jsem řekl, cíl jsou Pustiny. Sbalte zbraně, dnes večer vyrážíme. Odměna je jistá, to vám zaručuji.“

Znovusetkání Sheela, Flamme, Kriega a Ingrimma bylo profesionální, chladné a zčásti nervózní. Ač by to ani jeden z nich nepřiznal otevřeně, ti ostatní v každém z nich vyvolávali, jako jediní lidé, lehké znepokojení.
Důsledně se drželi od sebe a každý se po chvíli obklopil lidmi kteří z jejich výpravy nejlépe seděli k jejich povaze. Krieg denně popíjel u ohně s dvěma muži, barbarem a trpaslíkem. Všichni to byli tvrdí a schopní válečníci.
Ingrimm se bavil s dvěma trpaslíky a kupodivu elfem. Vypadalo to, že mají cosi společného. Až po chvilce zkoumání by pozorovateli došlo to, že jsou to všichni vyhnanci.
Flamme se bavila s jedním málomluvným válečníkem. Říká se, že vlkodlak ucítí jiného na míle daleko.
Sheel se bavil s každým a s nikým, jako vždy. U někoho tak prospěchářského se nedalo říct, kdy je vlastně upřímný a kdy své přátelství hraje.
Cizinec je vedl, beze slov a příkazů, vždy několik metrů před skupinou. Ani nepromluvil dokud nedošlo k pátému dni jejich cesty.
Krieg zrovna dovyprávěl jeden z příběhů severu za bouřlivého smíchu. V nastalém tichu se jeden z mužů nevinně zeptal.
,,Co je zač ta Flamme? Zvěromág či co?“
Krieg se chystal odpovědět, ale potom nepatrně ztuhl. Muž který, se takto zeptal zjistil, že se zraky ostatních upírají někam za něj. Pomalu se zvedl a otočil. Flamme se na něj podíval jen se slabým znechucením v oku a s lehkým úsměvem na tváři.
,,Proč tě to zajímá?“
Muž se pokusil ustoupit, ale to by znamenalo svalit se do plamenů. Jen promluvil ke své obraně.
,,Chci vědět na čem jsme.“
Flamme se nadechovala k odpovědi, když jí zarazil Krieg.
,,Klídek Flamme. Nemyslel nic zlého.“
Koncentrovaná zlost a staré křivdy se přesunuly ke Kriegovi.
,,Ti tvoji hromotluci by se měli naučit úctě.“
Krieg zareagoval trochu naštvaněji než před tím. Byli to koneckonců jeho přátelé, ti hromotluci.
,,A ty by sis neměla všechno tak brát Flamme!“
Sheel, obratný a znalý v řeči, pohlédl na rostoucí napětí mezi Flamme a Kriegem. Pokusil se je trochu uklidnit.
,,No tak! Vždyť se nic neděje.“
Krieg na něj pohlédl s odporem.
,,To se divím, že vůbec něco říkáš. Pro tvojí kapsu by bylo lepší, kdybys mlčel na nechal nás se zardousit.“
Ozval se smích. Ingrimm vstal a došel k ostatním.
,,Jako za starých časů, už se zase hádáte o kompletních volovinách.“
Sheel byl pořád trochu zaskočený Kriegovou odpovědí a tak promluvila Flamme.
,,Pokud si dobře pamatuji, byls to ty, kdo vyvolával většinu hádek.“
Ingrimm se zašklebil.
,,Na tvou paměť bych moc nespoléhal, zvlášť když její třetina staví na psí hlavě.“
Flamme mu odpověděla podobnou urážkou.
,,Alespoň nemusím platit každé paměti, kterou potkám, aby na mě zapomněla.“
Hádka začala vířit mezi všemi lidmi z výpravy. Někteří se hádali o svých přátelích, jiní o osobních problémech, každý si něco našel.
Zrovna tento moment si cizinec vybral pro svůj příchod. Přišel s lehkým úsměvem na rtech, což bylo to jediné co bylo vidět zpod jeho kápě.
Pak na ně na všechny pohlédl.
,,Ano. To je na lidech ta zajímavá vlastnost. Sebedestrukce.“
Hádky hned ustaly.
Flamme na něj pohlédla s podezřením.
,,Co tím myslíte?“
Cizinec se pohnul. Ozvalo se zasvištění a těsně kolem žeber Flamme prolétl nůž. Ozvalo se přiškrcené sténání z křoví. Flamme k němu opatrně přistoupila. Nalezla hromadu prachu, ve které byl pohroužen stříbrný vrhací nůž.
Cizinec se usmál.
,,Stínovec. Pátá, šestá kasta. Poslali ho aby zabil mě, nebo co nejvíc z vás.“
Flamme zapomněla na všechny hádky, stejně jako ostatní. Ohrožení života bylo zajímavější.
,,Jsou tu další?“
Cizinec zavrtěl hlavou. Pak pokynul k ohni.
,,Posaďte se. Řeknu vám co je naším cílem.“

Cizinec začal vyprávět.
,,Na začátku stojí Řád Temných. Vysocí nekromanté, povolali Temné, aby připravili apokalypsu lidem. Jenže Temní se místo toho chopili Černého trůnu v pustinách. Tak získali moc nad nestvůrami v Kostěném lese v Pustinách. Poté povolali liche, nemrtvého nekromanta. Ten jim zajistil armádu nemrtvých. Po tolika bitvách, ve kterých se lidé snažili zkrotit Pustiny, zbylo dost mrtvol.
Potřebovali něco víc, aby dosáhli svého cíle, chtěli zničit lidstvo a celý náš svět. Potřebovali pomoc z astrálu, z ostatních dimenzí.
Nalákali jednoho z vysoce postavených nekromantů do Nachlumaharu, Hradu Černého trůnu. S pomocí liche ho zavraždili a spoutali jeho duši do krystalu. Mohli ovládat duši v astrálu. Díky tomu získali moc nad stínovci. Kouzla nekromantů jsou v astrálu silnější než zde a naopak kouzla stínovců mají více síly v našem světě.
Díky své síle, svázali jednoho z první kasty, nejvyššího kruhu stínovců. Přízrak, onen stínovec, jim musí sloužit do konce svých dní. První kasta je tou nejmocnější a nejmenší. Jsou to stínovci tak silní, že celý Řád je proti nim naprosto bezmocný. Jenže díky vazbě na Přízraka, nemohou stínovci ovlivňovat Řád.“
Krieg se zamyslel. Chtělo by to vědět jaké jsou ty kasty. Stejnou otázku vznesl i na cizince.
,,Ano, to je dobrá otázka. První kastu už znáte. Druhá jsou duše draků, mocných bytostí a stínovci velikosti celých hradů. Jejich ještě méně než první kasty, ale jsou o to ničivější.
Třetí kasta jsou stínovci vysocí dva až tři metry, kouzelníci i vojáci, vedou armády Přízraka.
Čtvrtá kasta jsou zvířata. Velké beztvaré nestvůry, na kterých jezdí první a třetí kasta.
Pátá kasta jsou řadoví vojáci. I přesto jsou silnější než nejsilnější člověk. Šestá jsou duše mrtvých, slabí a poškození. Potřebují hostitele, který se mění v prachu po jejich odchodu, většina stínovců se mění na prach po své smrti.“
Kývne hlavou směrem ke křoví.
,,Předpokládal jsem, že dříve nebo později zahájí útok. Přízrak se vydal na tažení a ničí vše co mu stojí v cestě.“
Ingrimm ho přerušil.
,,Ale proč o tom nikdo nic neví? Tedy tady.“
Cizinec přikývl.
,,Stínovci se starají o to, aby žádný posel neprošel. Myslím, že izolovali Sifë a města kolem něj. Zabijí všechno, ničí mosty.“
Sheel na něj pohlédl.
,,Jak to víš ty? Když říkáš, že všechny zabíjí?“
Cizinec se usmál.

Přízrak zuřil. Stál před ním nízký stínovec a podával mu hlášení.
,,Jak to, že sse nechal zabít! A tyss utekl! Říkal jsem zzab je a nevracej sse dokud nepřesstanou být problém!“
Stínovec si připadal stále menší. Nikdy nechtěl stát proti někomu jako Přízrak.
,,Ale pane-“
,,Zzmlkni! Vezzmi ssi sebou nemrtvé. Jesstli tentokrát přežije tak sse postarám o to abyss litoval.“
Stínovec nevěřil svému štěstí. Pak se otočil a zmizel.
Přízrak se rozhlédl po armádě. Postávali v nepravidelných zástupech kolem celého Sifë. Mimo dosah lukostřelců.
Sifë mu dělalo starosti. Mohl zaútočit a dobýt Sifë, ale obával sse, že mu dozad vpadnou někteří z lidí se stejnou silou co chrání Sifë. Jedna dobře mířená salva a půlka jeho dosavadní armády by se ztratila.
,,Jak to že ještě nezačal útok Přízraku?!“
A pak tu byl další problém. Řád byl plný tupohlavců. Ohlédl se na iluzi jednoho z Temných.
,,Zzaútočil by jen ššílenec. Tak se bitvy nevyhrávají.“
,,Jestli se tu budeš pořád takhle povalovat, armáda se ti rozpadne. Zaútoč! Dělej jak se ti přikáže!“
Stín pokročil k iluzi a v jeho hlase zazněla ozvěna jeho ztracené moci.
,,To, že jsste mě sspoutali nezznamená, že váss budu na sslovo posslouchat.“
Iluze ucouvla o několik kroků a zmizela.
Povzdechl si. Jeho moc zmizela, mezi prvními už neměl žádný respekt, jeho mysl byla pořád těžší a pomalejší.

Výprava vystoupila na vrchol kopce. Před nimi se rozkládalo údolí. A v něm, hordami obklopené, Sifë.
Ingrimm na ně užasle pohlédl.
,,Jak to že se ještě drží?“
Cizinec ukázal na vrchol věže. Na něm se blýskal krystal.
,,Oslabuje a ničí nemrtvé.“
Sheel se vrhl dopředu.
,,To je...nádherný drahokam...“
Flamme ho přehlédla kritickým okem. Pak si na něco vzpomněla.
,,Počkejte...nedal ho tam obchodník Miko?“
Cizinec přikývl.
,,Věděl, že armády přichází a tak vybavil větší města ochrannými zařízeními.“
Krieg se podíval na krajinu. Z několika malých vesnic v údolí vycházeli sloupy kouře. Středem protékala řeka.
Nad údolím se tyčilo několik hor. Byli to Barierry, pohoří oddělující civilizaci od Pustiny. Na konci údolí v dáli, bylo vidět vysušenou zem Pustin. V dálce jako velký černý flek, byl Kostěný les.
Krieg promluvil.
,,Takže, kam dál?“
Cizinec na něj pohlédl.
,,Nejspíš do Sifë. Sháním se po jednom příteli. Má talenty, které se budou hodit v boji se stínovci.“
Sheel se ušklíbl.
,,Jako třeba?“
Cizinec se na oplátku usmál.
,,Velké kladivo například.“

Amster sledoval východ slunce. Byli v obležení moc dlouho. Jídlo docházelo, vody naštěstí bylo dost.
Věřil, že dokáže město udržet. Ocelový kapitán už proti nemrtvým bojoval. Jeden muž vydá na desítku nemrvých. Jenže stíny byli něco jiného. Odporné, téměř nesmrtelné nestvůry mohly zničit celou jeho armádu. Kdyby nebylo krystalu byli by proti nim bezbranní.
,,Hlášení důstojníku.“
Muž polkl a začal mluvit. Amster pokyvoval.
Jídlo bylo na ještě menších přídělech, nemají žádné zprávy o okolí, stav vojska a tak dále. Žádná čísla nebyla vysoká. A jen u ztrát to byla dobrá zpráva.
Amster sledoval obzor. Najednou se cosi změnilo. Mrtvolně mrtvá armáda se dala na pochod. Nemrtví útočí...

Bylo jen o půlhodinku později. Amster si nachvíli vydechl. Lukostělci pořád stříleli ony zlaté salvy a krystal stále fungoval, ale nemrtví přicházeli odevšad. Od středu hradby už se hrnuli nemrtví po žebříku.
Amster zařval a vrhl se kupředu. Jeho kladivo roznášelo zkázu a rozhazovalo nemrtvé na všechny strany.
Jenže muži kolem něj padali. Nemrtví umírali po desítkách ale po stovkách přicházeli. Po Amsterově výpadu se podařilo žebřík svrhnout na zem. Kapitán kladivem shodil posledního z hradeb.
Bohové...

Kriega museli držet, aby nevtrhl do bojové řady k jisté smrti. Cizinec je přinutil nechat nemrtvé zaútočit. Ani oni by nedokázali něco takového zastavit. A přesto nemrtví odpadávali. Po několika hodinách útoku se konečně začali stahovat. ,,Tábor“ nemrtvých se zmenšil.

Přízrak byl vzteky bez sebe, ostatně jako vždy posledních několik dní.
,,Zzakrie!“
Nekromancer se otočil. Přízrak byl ve zbroji z plátů a s nárameníky z havraních per. Na hlavě stále měl charakteristickou kápi.
,,Ano, Přízraku?“
,,Vyvolejte dalšší nemrtvé! A zzavolej Galuka.“
,,Ale říkal jste, že další útok ohrozí celé tažení.“
Přízrak se otočil a přišel k němu s takovou rychlostí, že se Zakrius lekl.
,,Temní chtějí zzkázzu. Dobrá. Dám jim zkázu v jejich vlasstních řadách!“
Přízrak ho téměř vyhnal. Celou osobností mu projíždělo bolestivé bušení a jeho zrak nebyl složen z různých odstínů šedi jako jindy, byl z krve. Dopotácel se pár kroků od nekromancerů a pak se svalil na zem.
Měl pocit, jako by jím projel ledový osten. Pak se za ním ozval hlas.
,,Co si myslíš že děláš Přízraku?“
Iluze měla ten tón hlasu, který používají přesně ti lidé, co ví, co děláte.
,,Plním-Plním rozzkazy...“
Iluze ho přirazila k zemi. Jen vůči Temným měl fyzickou stránku.
,,Ne, Přízraku. Ty pomýšlíš na vzpouru. Plánuješ zaútočit na Hrad Černého trůnu.“
Iluze ho zvedla zpět na nohy. Stál zcela vzpřímeně, pár centimetrů nad zemí. Celá osobnost jako by prošla studenou sprchou. Iluze se ho zeptala.
,,Co teď uděláš?“
Přízrak musel odpovědět správně. V mysli měl znovu ony řetězy na jejichž přepilování pracoval léta.
,,Udržím obležení. Nebudu plýtvat ssilami Temného řádu. Vyhladovím Ssifë, nebo ho podpálím. Pane.“
,,Správně.“
Přízrak dopadl na zem. Iluze se rozplynula. V malé části jeho osobnosti, té obehnané vysokými zdmi Hradu, uvnitř krystalu kam byl lapen a spoután, je všechny nenáviděl. Raději by bojoval po boku živých než se nechat zotročit Temnými.
Ale ta jeho část, která myslela a fungovala si myslela jen Ano, pane.

Cizinec zprudka otevřel oči. Seděl na té skále dvě hodiny zatím co oni sledovali nemrtvé, občas zničili nějakou tu hlídku.
Pak se usmál.
,,Našel jsem cestu. Děkuji.“
Zašeptal do větru.
Vstal a otočil se na výpravu.
,,Připravte se. Musíme se dostat k tomu krystalu. Probojujeme se.“
Jeden z těch méně mocných, tedy ani jeden z druhů, se zděsil.
,,Jak? To je šílenství, skrz všechny ty nemrtvé.“
Cizinec mu věnoval jeden ze svých prázdných pohledů. Ostatní otázku přešli.
Pak hodil balíček podivný koulí Sheelovi.
Ten se hned zvědavě zeptal.
,,Co to je?“
,,Výbušnina. Vytrhni ten provázek a máš pět vteřin na to abys byl o pět metrů jinde. Jinak budeš všude v okruhu pěti metrů.
Říkal že jsi rychlý že? Poběžíš mezi nima a vyhodíš je do povětří. Jestli se tam zastavíš jsi na kusy nebo tě jeden z nich připraví o hlavu.“
Cizinec se zasmál.
,,Tak vstáváme! Už mám chuť ty potvory trochu pocuchat.“
Sklonil se ke své brašně a vytáhl z ní pochvu na meč. V hlavici byl zasazen drahokam se zlatavou barvou. Tasil jej a od jeho stříbrného povrchu se odrazilo světlo.

Cizinec šel v čele. V ruce držel meč. Po jeho pravé straně šel Krieg a nalevo byl Ingrimm.
Všichni členové výpravy byli v útočném klínu. Až na Flamme a Sheela.
Cizinec se rozběhl a s ním i výprava.
Vrazili do tupě očekávajících řad nemrtvých a procházeli jimi jako nůž máslem.
Nevěděli, že Přízrak jim nevěnuje pozornost, otupený řetězy Temných. Kdyby byl plně při smyslech, nemrtví by jim zastoupili cestu a alespoň by se nemrtví bránili nebo by na ně útočili stínovci.
Sheel se proplétal mezi nohami nemrtvých a kolem něj švihali čepele zubatých mečů a seker. Občas upustil jednu z výbušnin.
Exploze rozhodila nemrtvé do stran a vždy vytvořila černý páchnoucí kruh.
Postup výpravy se zpomaloval, nemrtví začali útočit a to byla výprava teprve v polovině cesty k hradbám.
Krieg si uvědomil nedostatek Cizincova plánu. Velké kamenné hradby města Sifë.

,,Támhle! Někdo bojuje s nemrtvými. A běží k nám! Zavolej kapitána! Šílenci.“

Umírali další nemrtví. Výprava stála v kruhu, už se nehýbala. Ingrimmovi čepele trhaly nemrtvé na kusy jako spáry draků, Kriegova sekera se otáčela a rozdělovala nemrtvé jako hněv bohů.
Cizincova zbraň zaplavovala každého nemrtvého, kterého se dotkla zlatou září, která se rychle měnila v prach i s nemrtvým.
Sheel, který už rozházel vše co měl, proskakoval mezi spolubojovníky a zastavil vše co našlo nějakou skulinku.
Koutkem oka zahlédl černý stín který se objevil odnikud. Nebyl to stínovec. Byla to běžící Flamme.
Cizinec máchl mečem.
,,Kupředu!“
Rozběhl se za Flamme.

Byla jako ztělesnění destrukce, ničila a zabíjela a v podpoře svých spolubojovníků prorážela nepřítele.
K hradbám doběhl první cizinec. Opřel se zády o zeď.
Kolem něj stáli ostatní členové výpravy s Flamme v čele. Boj na chvíli ustal. Pak se z nicoty vynořily čtyři děsivé stíny. V jejich čele kráčel Přízrak. Pozvedl Stínovou čepel, černý meč stvořený magií stínů. Hlavu měl prázdnou, myslel jen na zničení nepřátel.
,,Nějaká posslední přání? Temnota přicházzí.“
K úlevě zkušených válečníků se Cizinec usmál.
Volná ruka hodila o zem malou keramickou nádobku. Ozvalo se prasknutí. Zlatý oblak prachu se rozšířil z nádoby.
Cizinec luskl prsty. Z hradeb se snesl tucet provazů. Cizinec chytil jeden z nich a s úsměvem kývl kašlajícímu a potácejícímu Přízraku na pozdrav.

Amster vytáhl cizince na ochoz.
,,Co sis sakra myslel?! Mohli tě roztrhat na kusy.“
,,Museli jsme-“
Cizinec popadl dech.
,,Museli jsme se sem dostat co nejrychleji.“
Na ochozu stáli už všichni členové výpravy, až na druhého vlkodlaka, který padl za oběť stínům. Flamme nevypadali nijak zarmoucená. Všichni se snažili vydýchat z toho běhu o život.
Cizinec ukázal na Amstera.
,,Přátelé, tohle je Amster-“
Ingrimm mu skočil do řeči.
,,Už nikdy, nikdy nebudu poslouchat tvoje šílené nápady! Málem jsem kvůli tobě umřel!“
Na tváři cizince se opět objevil lehký úsměv.
,,Kvůli světu Ingrimme, kvůli světu!“
Cizinec zvážněl.
,,Teď musíme ke krystalu.“

Magický obrazec zářil stříbrným svitem. Cizinec stál uprostřed. Před ním se třpytil obrovský krystal, oslabující sílu stínů a nemrtvých. Cizinec se nadechl a zavřel oči.

Když je znovu otevřel, svět byl temný. Krystal zářil jako slunce, v každém z lidí zářilo červeným světlem srdce skrz temnou a v této sféře zemského vlivu nehmotnou schránkou. Nemrtví byli jen skořápky s temnou skrvnou místo srdce. Stínovci pak temné skvrny, malé černé díry v realitě.
On sám byl vírem modré energie, propůjčené krystalem. Jeho schránka stála na svém místě. Rozletěl se rychlostí mimo čas k místu odkud cítil Přízraka.
Přízrak hleděl na nemrtvé a jeho neexistující tvář vyjadřovala čistou lhostejnost. Jediným zdrojem myšlenek byl slabý pramínek cezený skrz síto mysli Temných.
Na rozdíl od ostatních stínovců byl Přízrak spíše inkoustovou skvrnou než černou dírou.
Neviděné oči cizince se ponořily do temnoty jejíž středem byl Přízrak.
Viděl mysl obalenou nicotou, svázanou na místě do ruda rozžhavenými řetězy. Jeho cílem bylo tato pouta roztrhat a navždy zničit. Ze stínů nicoty ho pozorovali postavy v temných kápích, se žhnoucíma očima. Bdělý dohled Temných, nevnímavý a pomalý.

Přízrak pohlédl na svou armádu. V hlavě mu, stále dokola, zní příkazy Temných. Necítil se nijak dobře, jeho mysl na něj křičela, ale zároveň řvala bolestí od zajetí Temných. Škubl sebou. Před očima se mu zablesklo. Šeď jeho světa opět zaplavila krev, ale tentokrát krev jeho nepřátel, vlna zuřivosti nebyla už nasměřována proti lidem.

Cizincovi stačilo zničit pomocí krystalu jediný řetěz. Proud nekončící zuřivosti se začal drát ven mezerou a bral sebou další a další zábrany. Cizinec zmizel zpět, dříve než ho mohla pátrající zlost Přízrakovi mysli nalézt.

Prudce otevřel oči.
Amster na něj pohlédl.
,,Zdařilo se?“
,,Nejspíš ano.“
Oba pohlédli k armádě. Viděli jak se všichni nemrtví jako na povel otočili zpět k Pustinám. A vyrazili na pomstychtivý pochod.

Přízrak byl zaražený, navrácená síla ho téměř shodila k zemi. Bylo to jako malá prasklinka ve hrázi. Stačí slabší otřes a celá přehrada se valí údolím, srovnávající vesnice a lesy.
Temní vycítili, že je něco špatně, ale dříve než stihli cokoliv udělat bylo pozdě. Iluze přišla k Přízrakovi.
,,Co to má znamenat Přízraku?“
Stín se usmál.
,,Poššetilí, nadeššel čass zzúčtování...“
Meč se jako had vrhl na iluzi. Jeho moc byla taková, že Temný řádový nekromant v Hradu Černého trůnu, míle od Přízraka, zalapal po dechu a pohlédl na krvácející skvrnu na své hrudi. Pak se Temný skácel k zemi.
Přízrak došel k Zakriovi. Ten na něj pohlédl a nejspíš se chystal něco říct. Čepel Přízraka oddělila hlavu Zakria od těla.
Pak se několika kroky dostal k pomalu ustupujícímu Galukovi. Chytil ho pod krkem pravou rukou.
,,Vydej rozzkazzy. Odcházzíme. Do Pusstin, do Hradu Černého trůnu.“
 

Komentáře, názory, hodnocení

Xero - 09. února 2014 19:42
silueta4882.jpg
Casstial - 09. února 2014 12:29
Díky, jsem rád že se ti libí i druhá část. Vezmu si z toho ponaučení, že zaáchrana světa už je trochu obehraná :)
 
Casstial - 09. února 2014 12:29
eyeb5141.jpg
Tak jsem si tedy přečetl i toto pokračování.

Je to opět velice čtivé a děj se zbytečně netáhne. Co je pro mě možná trochu zklamáním, je samotný směr, kterým se děj začal ubírat. Osobně mám raději, když hlavní hrdina/hrdinové řeší své vlastní "osobní" zápletky, než že zachraňují svět. Z prvního dílu jsem usuzoval, že ona válka bude spíše na pozadí propletených příběhů našich hrdinů a nikoliv hlavním bodem. Ovšem to je jen můj osobní názor. :)

Celkově jsem doufal, že opětovnému střetnutí hrdinů bude věnováno více prostoru. Sečteno podtrženo to však vůbec není špatné čtení. Zajímavý je konec, tedy strategie obrátit Přízrak proti jeho věznitelům. Opět si určitě přečtu pokračování. :)

Co se týče hodnocení. Pokud jsem první díl hodnotil devítkou, teď musím hodnotit tak o jeden až dva stupně dolů. Ale tu sedmičku dostává spousta daleko průměrnějších děl, takže osm.
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.083556890487671 sekund

na začátek stránky