Andor.cz - Dračí doupě online

Vysoko ve sněžných horách, které jsou tak vysoké, že z jejich vrcholků můžete se koukat na oblaky, jak plují pod vámi, sídlí draci. Lidé tomu místu říkají sluj, ale draci svoji jeskyni pod sněžným štítem nazývají domovem. Sněžný štít není nejvyšší hora, ale svým tvarem zdá se nejkrásnější. Pokryta je bělostným sněhem a místy na ní rostou stromečky, které lidské oko nikdy nespatřilo. Bělostné lístky nejvzácnějších stromů na světě toho dne pouštěli své listy do kraje. Unášejíc větrem klouzali pomalu do údolí, kde je děti budou považovat za vše, jen né za listy.
Toho dne svítilo slunce tak jasně, že mnoho z draků leželo na široké římse před jeskyní a prohřívali svá těla, přemýšlejíc a bavící se mezi sebou. Jejich domov byl pro ně tím nejkrásnějším místem. Mnoho z částí jeskyně přestavěli tak, aby se jim doma líbilo. Otvory v klenbě pronikalo do útrob jeskyně světlo tak, že jasným světlem osvětlilo kruhové prostranství uprostřed jeskyně. Po stranách prostranství byly otvory ve skále, kde sídlili dračí rodiny, které vychovávali mnoho malých dráčků. Dráčkové si nejraději hráli na kruhovém prostranství, ale protože byl čas jejich odpočinku, spali ve svých postýlkách.
Oblaka pod štítem se na krátký okamžik rozestoupila a z nich vyletěl duhový drak. Jeho barevná křídla hrála všemi barvami. Duhový drak se hnal rychle ke vstupu do jeskyně. Byl na draka poměrně mladý, ale zdaleka už nebyl nejmenším. Trávil mnoho času mimo domov, což se jeho rodičům nelíbilo, ale on rád sledovával svět lidí a cokoliv co mu dělalo radost, odráželo se v barvách jeho těla.
Vyletěl kousek nad vchod do jeskyně a pak plavným letem proletěl nad vyhřívajícími se draky. Teprve ve vstupu složil svá křídla a po čtyřech pomalu kráčel doprostřed jeskyně. Jeho emoce byly takřka necitelné, ale ostatní draci cítili jeho bolest, kterou se sebou přinesl. Přesto si duhového draka nikdo nevšímal, i když by mu rádi pomohli.
Drak se zastavil na kraji kruhového prostranství, neschopen vstoupit na místo, kde si hrávají malí dráčci. Děsil se toho, že jej svou přítomností pošpiní. Vykřikl, teprve teď draci vykoukli z jeskyní a stojící na římsách, zadržovali malé dráčky, kteří chtěli běžet k duhovému draku. Jeho tělo se přebarvilo. Nikde již nebyli barvy duhy. Jen před prostranstvím stál úplně černý drak a rodiče a děti se na něj dívali s děsem. Znaly tu barvu, věděli, že tento drak je zlý a bude zabíjet, báli se o děti a snad díky jejich strachu odešla černá a v šedé barvě k nim duhový drak promluvil.
„Vypukla válka, lidé se zabijí pro peníze, nebo jen kvůli rozdílnému smýšlení.“
Duhový drak se třásl, v návalu emocí, které spatřil a nebyl schopen jim vzdorovat. Celá jindy rušná společnost draků byla tichá. Nikdo nic neříkal, nikdo nic nedělal. Jen stáli a pozorovali duhového draka, který se třásl a pomalu získával zpět své barvy duhy, ale šedou převládající barvu ze sebe nedovedl smýt.
Z draků odpočívajících na římse se zvedli dva. Byl to Elveriel a jeho družka Venarel. Zlatí draci, kteří byli ve společenství draků těmi nejmocnějšími. Oni řídili osudy, magii i čas. Většinu dne trávili jen odpočinkem, ale když se pohnuli ve světě lidí, jejich kroky zanechávaly v lidech trvalé změny. Tentokrát ale přešli k duhovému draku a zastavili se těsně za ním.
„Encharione, mluvíš o válce, ale cítíme z tebe i hořkost a bolest, zvládneš říci i něco víc?“
Duhový drak pohlédl na Elveriela a mírně přikývl. Dávaje si na čas promluvil, jeho hlas se třásl, ale přesto mluvil plynule.
„Otec mé lidské kamarádky pracoval pro jednoho z lordů, ten vyhrožoval jemu i jeho rodině smrtí. Nemaje jiného východiska, radši sám sebe zabil, než aby nechal kvůli sobě ublížit své rodině.“
Zlatí draci chápali jeho slova ještě dříve, než je dokončil, ostatní draci i když viděli duhového draka, nebyli schopni pochopit, proč jej zasáhla smrt pro něj cizího člověka. Jen zlatí draci znali ten důvod, duhový drak totiž cítí bolest dívky, kterou má rád.

Společenství draků odešlo do jeskyně. Ve světle paprsků slunce, které se teprve pomalu klonilo k západu stáli před jeskyní na římse jen tři draci. Ostatní si zatím v jeskyni povídali o tom, že nechápou proč ten mladý duhový drak tak moc trpí.
Zlatí draci stáli po boku duhového a dívali se, jak rychle získal zpět své veselé duhové barvy. Teprve po chvíli se jeden ze zlatých draků osmělil k otázce.
„Víš kdo stojí za tím bojem?“
Encharion jen zavrtěl hlavou. „Zdálo se mi, že je tam tak krásně, krajina, přátelé, ale vše bylo jen sen. Všichni se zbláznili do moci peněz. Nikdo již nevidí nic, než sám sebe.“
Zlatí draci zvedli hlavy a dívali se do dáli, směrem ke slunci, ale né přímo do něj, jen hleděli k západu, jako by tam měla být odpověď. Teprve po chvíli se Venarel sklonila k Encharionovi a tiše pravila. „Víš, už dlouho pozorujeme draky, kteří svým počínáním chtějí ničit svět lidí. Jenže ani jeden z těch draků není tím, který je zodpovědný za válku lidí. Někde tam je ten, který je stejný jako my. Jen jeho úmysly jsou zlé. Známe jej jménem, ale nedovedeme k němu přijít nepoznání. Nedovedeme jej zadržet, protože dračí zákon nám brání s ním bojovat, jenže po tobě již nic chtít nemůžeme. Ty jsi pomohl své kamarádce.“
Encharion se prudce otočil ke zlaté dračici a díval se vyděšeně do jejích očí. Dračí zákon zakazoval vměšovat se pomocí do života lidí, mohli jen ukázat cestu, ale on tu cestu postavil.
Dračice se usmála. „Když jsi vstoupil do síně, viděli jsme tě a ostatní taky, ale nikdo z ostatních draků si nevšiml, že jsi, si zlomil křídla.“
Encharion se podíval na křídla a viděl, že místo třech záhybů křídel má čtyři. Sklonil hlavu k zemi a díval se na mraky údolí, byly tak bělostné, až nemohl uvěřit, že se tam prolívá krev a že i on sám ji prolil, i když nemusel nikoho zabít, musel chránit svou kamarádku a mnoha lidem musel ublížit, aby ji a její rodinu odvedl do bezpečí.
„Co se mnou teď bude? Potrestáte mě?“
Zeptal se Duhový drak, stále se dívající na mraky. Díky tomu si nevšiml, jak se dračice hádá s drakem. Elveriel navrhoval Venarel v myšlenkách, dívaje se do jejích očí svůj plán, ona jej však odmítala, protože ji bolela bolest, kterou Encharion prožíval. Rozhodli se tedy, že samotné rozhodnutí nechají na něm a nebudou jej ničím děsit.
„Nikdo tě nepotrestá za to, že jsi, se zachoval správně.“ Řekla Venarel a Elveriel ji doplnil. „My bychom tě jen požádali, abys zjistil kdo, co dělá ve světě lidí.“
Encharion se díval na oba draky a nechápal je. „Jak to mám zjistit?“
Elveriel se prvně podíval na družku, aby mu dala souhlas, než promluvil. „Jsi jediný, který tam byl. Znáš poměry a víš kdo je kdo v jejich společnosti. To my nevíme. Kdybys mohl pro nás zjistit víc, byly bychom ti vděčni.“
Venarel pohladila jemnou dlaní Enchariona po rameni. „Když ale nebudeš chtít, nemusíš nic dělat, postaráme se o tu záležitost jinak.“
Oči Duhového draka pohlédli z očí zlaté dračice do údolí a v jeho pohledu se na okamžik ukázala nekontrolovatelná zlost. Po ten okamžik i jeho křídla zčernali, když promluvil, měl opět barevné spektrum duhy.
„Zjistím to pro vás, jak bych mohl žít s bolestí ze zla, před kterým bych se schoval?“
Elveriel se dotkl ramene Duhového dráčka a krátkým pohledem k družce se s ní rozloučil, odcházejíc do jeskyně, kde řekne, co se stalo. Jeho slova však budou jiná, než to, co jim řekl duhový drak, protože žádný drak by neunesl bolest duhového draka.
Encharion se chvíli díval na slunce, ale než odletěl, zadržela jej Dračice. „Dávej na sebe pozor, budeš muset využít všechny tváře duhy, abys přežil.“
Encharion se usmál, ale jeho úsměv nebyl veselý, spíše smutný.
„Přinesu vám odpovědi.“

Hrad Tis byl krásný, zasazený do malebné krajiny údolí. Kopce byly krásné a jejich vrcholky pokrývaly listnaté stromy, celá země byla krásná tak, že nešlo vidět, že by v ní byla válka. Encharion jel na koni, kterého si koupil ve vzdálené zemi. Díval se po kraji, kterým projížděl, a i když mohl do údolí doletět na dračích křídlech během chvilky, strávil na cestě mnoho dní, než dojel k hradu Lorda z Tisu, který chtěl peníze po otci jeho kamarádky.
Strážní otevřeli bránu, protože viděli znak na plášti Enchariona, který patřil vzdálené a bohaté zemi. Duhový drak vzal na sebe lidskou podobu tak, aby byl příjemný očím lidí. Vypadajíc krásně a chytře, děsil lidi kolem sebe a ti mu odmítali věřit, nedovolovali si ale se s ním přít, ani se mu postavit.
Sesedl a díval se na hrad zevnitř, ještě nikdy v něm nebyl, trávil čas jinde, v malé vesnici, která byla jeho útočištěm. Nyní ale již nemohla být jeho domovem, protože on do světa lidí nikdy nepatřil.
Prošel přes nádvoří, zatím co jeho koně odváděl mladý kluk, aby jej ustájil v lordových stájích. Encharion stoupal po schodišti vedoucí do síně Lorda z Tisu, následován strážemi. Ti jej doprovodili až k síni a stoupli si uvnitř místnosti vedle dveří.
Síň byla velká, malovaná obrazy ze života rodu Tis. U velkého stolu sedělo deset mužů, z toho jeden byl drakem. Encharion se na něj chvíli díval, v obavě že jej pozná a pozná jeho úmysly, ale nepoznal, jen jej pozoroval. To Zlatí draci očekávali. Duhový drak totiž dokázal být neproniknutelný, nepřál li si to on sám a nyní se strachoval o svůj život tak, že na něm nebylo poznat vůbec nic. Lord z Tisu vyšel Encharionovi v ústrety a pevně mu stiskl ruku. „Zdravím tě, buď vítán na mém skromném hradu, čehože si žádáš?“
Encharion se zlehka usmál. „Jsem Ench, syn Pána z Gryfu. Můj otec přeje si obchodovat s vaší zemí.“
Drak se postavil a v Encharionovi se zastavilo srdce i čas a jeho mysl vykreslila scénu bitvy, ve které v dračí podobě zničí vše, co je kolem něj. Jenže drak se zdál být přátelský.
„Jmenuji se Azrael a již obchodujeme s vaším ctěným otcem, jenže občanské nepokoje znemožnili nám nakupovat a prodávat.“
Encharion přijal židli od Lorda z Tisu a usedl po jeho levici, dívaje se na Azraela, čtoucí jeho myšlenky a zlo za nimi.
„Pokud máte problémy, nemůžeme se bavit ani toliko o obchodu, jako o pomoci, je snad něco, co by můj otec mohl pro vás učinit?“
Lord pohlédl na svého dračího rádce a pak znovu na Enchariona.
„Záleží vám hodně na obchodě?“
Encharion nenáviděl již oba, ale pokud měl zjistit, kdo stojí za zlem této země, musel i nadále hrát tuto špinavou hru.
„Nepokoje jsou jen důvodem vyměnit sortiment, není pak problém, který bychom společně nevyřešili.“
Lord z Tisu se zasmál. Duhový drak pak musel poslouchat hrůzné plány na získávání peněz a občas je doplnit tím že by to, či ono udělal jinak, ale nepředkládajíce své řešení ani tolik, aby bylo použito, nebo je svedlo ze stop zla. Když už se den chýlil ke konci, vyšel na nádvoří. Nemohl se zbavit špíny, do které se ponořil a smutně se díval na zapadající slunce.
Toho dne šel spát brzy. Bál se o svůj život, stejně jako o životy všech, kteří žili v krásném údolí.

Přijeli žoldnéři. Duhový drak se na ně díval a nechápal, jak tak hloupí lidé můžou chodit po zemi. Nevšímal si jich, ale neměl z nich dobrý pocit. Nejenom že byli hloupí, ale hlavně byli zlí a nepřátelští. Jejich duše byly černé, stejně jako jejich šat. Lord posílil své řady placenými vojáky, připraven podrobit si krásnou zemi i její lid. Začali hořet domy, vesnice museli platit více a vzpurní zemani byli odstraněni z cesty.
Smrt vstoupila do země a Encharion již měl dost špíny, kterou se brodil. Procházel se zrovna po lese, když uslyšel výkřiky žoldnéřů. Připomínali mu spíš štěkot psů, ženoucích se za obětí. Brnění již dávno sundal, protože jeho váha mu vadila. Nyní byl jen v lehkém šatu a plátěné košili. Díval se, jak k němu přibíhá mladinká dívka a za ní hnali se žoldnéři, vykoupení to vězni ze žalářů.
„Tak dost, nechte toho.“ Vykřikl a díval se na žoldnéře, kteří se před ním zastavili. Doufal že je přesvědčí, že je váženým hostem, ale svým způsobem jim spíš chtěl ublížit.
„Jak se opovažuješ stavět se proti nám.“ Křičel vůdce žoldáků a napřáhl se k ráně, kterou chtěl Enchariona zabít, ten ale nebyl člověkem a i v lidském těle dovede drak bojovat tak, že by to jiný člověk nedokázal. Proklouzl pod mečem a zezadu udeřil muže do žeber a podrazil mu nohy tak, že klekl do trávy.
„Nemám důvodu se bít s blbečky.“ Řekl Encharion a otočil se k nim zády, chtějíc doprovodit dívku domů, ale šíp vystřelený z kuše jej otočil. Slyšel jej, jakmile vyletěl, věděl i jak letí a postavil do cesty šípu své rameno, protože nechtěl, aby letěl za něj. Tam totiž stála dívenka, kterou nyní chránil.
Žoldnéři vykročili jeho směrem a on zlomil šíp, aby mu nepřekážel v boji. Rameno již takřka nešlo používat, ale to mu nevadilo. Byl ochoten udělat vše, kromě proměny do draka. Prvnímu z žoldáků přerazil ruku i nos, druhému vyhodil koleno a ještě mu stihl rozdrtit klouby v ruce. Jenže přesila byla velká a on neměl kam utéct. Obklopen nepřáteli padl k zemi, přesto se stále vyhýbal ranám a rozdával je tak, že žoldnéři kolem něj padali.
Ztráta krve byla děsivá. Encharion krvácel po celém těle, když se ozvalo zatroubení rohu a žoldnéři se zvedli od takřka mrtvého duhového draka.
Lord přijížděl na koni v doprovodu své gardy, držíc před sebou v sedle svou dceru, dívenku, kterou chránil Encharion.

Probral se v posteli a dívka, kterou zachránil, jej držela za ruku. Po její tváři tekli slzy, jenže on neměl sílu jí je setřít. „Vím, že táta je zlý, ale nikdy jsem nechtěla…“ zbytek slov zanikl v slzách. Jenže duhový drak věděl vše. Nyní viděl její mysl, její duši a jeho bolest ustupovala pohledem na ni. Ona byla jak anděl. Bělostně bílá, labuť, jenž nesnese věznění, ani bolest lidí kolem sebe.
Překonal se. Encharion zvedl nezraněnou ruku a dotkl se dlaní její tváře. Dívka přestala plakat. „Jak se takový člověk jako ty, čestný a dobrý dokáže podílet na tom všem.“
Encharion nebyl schopný brečet, ale uvnitř jej to bolelo dvojnásob. Nemohl nic říci, ale chtěl, přál si říci této dívce vše, ale nemohl. Místo toho jen ležel, dokuď neodešla.

Opakoval si její jméno jako modlitbu. Gabriella, anděli, díky tobě vím, co dělám, i když ti to nemohu říci.
Lord z Tisu vedl jej chodbou hradu Bran. Byla to ohromná pevnost, postavená snad na nejvyšším kopci v kraji. Encharion nevěděl, kam jde a proč, jen viděl, že Brány před ním jsou plné stráží, i když jsou otevřené.
Lord jej dovedl až na nádvoří, kde již stál muž. Podíval se na Enchariona, a ten se otřásl strachy. Před ním nestál zlatý drak, ale sama temnota. Kdysi slyšel o zlomení zlatého draka, ale nikdy neviděl nikoho takového. Tento drak musel zničit vše, co mu stálo v cestě, aby dokázal ovládnout celou zemi, včetně krále.
Vyšel jim v ústrety, a i když se duhový drak třepal uvnitř strachy, temný zlatý drak nic neviděl, nepoznal jeho čistou duši. Byl zmatený, ale spokojený, protože nečekal, že na jeho straně je ten, za koho se Encharion vydával, navíc tak silný.
„Vítám tě Enchu.“ Promluvil zlatý drak a pomalu procházel zahradou. „Slyšel jsem že si velký bojovník, který porazil, kolik že jich to bylo?...deset? a ani jednoho z nich jsi nezabil, jen jsi jim připravil několika týdení léčení, neuvěřitelné.“
Encharion kráčel po jeho boku a i když by jej pochvala dokázala potěšit, tak né tato, ne od tohoto draka.
„Nebudu zabíjet těžko najímané žoldnéře, jen proto, abych dokázal, že jsem lepší než oni.“
Drak se zasmál a zastavil. Díval se do očí Duhového draka a stále nic neviděl, jen sám sebe. „Dovol mi, abych se ti představil, jsem Eltereel, jsem ten, co řídí tento svět.“
Roztáhl ruce a jeho zlatá křídla třpytila se do poledního slunce tisíci odlesky diamantů.
Encharion se díval na moc, která nyní prýštila ze zlatého draka, viděl jeho zpřelámaná křídla a ne jednou, ale tak často, že nešlo ani poznat, kolikrát se musel zlomit.
„Nikdo mě nezastaví, nikdo mě neporazí, já jsem věčný, jako země, slunce, nebo měsíc. Jsem bohem tohoto světa.“
Encharion se třásl strachy, nedokázal nevidět moc, která prýštila z nejmocnějšího draka, kterého kdy viděl, ale snažil se zachovat sám sebe, ale nemohl.
Díval se na dívku, která mu přirostla k srdci a která stála vyděšená vedle svého otce, dívající se na proměnu člověka v nejkrásnějšího draka, kterého kdy viděla a přitom pro ni tak děsivého, že upadla po chvíli do mdlob.
Encharion se rozzuřil. Jeho mysl nebyla již schopna dlouho dívat se na kreaturu zlatého draka, který byl ochoten zničit svět jen proto, aby dosáhl svého.
„Mýlíš se.“ Řekl a čekal, až slova jeho dolehnou k uším draka, který byl zahleděn do sebe a do své dokonalosti a síly.
Pomalu se otočil k Encharionovi neschopen rozumět jeho slovům. „Co jsi to říkal příteli?“
„Řekl jsem, že se mýlíš.“ Řekl Encharion pomalu a díval se na zlatého draka. „Já nejsem tady, abych ti pomohl, ale abych tě zničil.“
Zlatý přestal se opájet sám sebou a zahleděl se na člověka, neproniknutelného, ale přesto maličkého u jeho nohou.
„Víš, kdo já jsem?!“vykřikl zlatý drak a dál se díval na Enchariona.
„Ano, vím, kdo jsi. Jsi skvrnou na dračím rodu.“
Temný se rozzuřil a vrhl se na Enchariona, ale ten ještě v lidské podobě uhnul stranou, než se stal tím, kým se stát musel. Jeho křídla se podruhé zlomila a v poledním slunci nebyl takřka vidět svět na hradě, díky bílé záři duhového draka, jenž vypadal jako diamant.
Nikdy žádný drak nevypadal stejně, ani nebyl stejný. Dvakrát zlomený duhový drak, se postavil temnotě. Zlatý neviděl již nikdy nic. Jeho oči pohasly, oslepeny září, která mu je vypálila. Jeho křídla se rozpadla a on se stal nejubožejším z draků, kráčeje dlouho po světě, než skokem do hlubin ukončil svou existenci.
Gabriela otevřela oči. Ležela otci v náručí a před ní stál duhový barevný drak, daleko menší než ten hrozivý zlatý. Drak se jí zlehka dotkl dlaní a políbil ji na tvář, než se vznesl a odletěl.