Andor.cz - Dračí doupě online

"Do háje! Do prkýnka! To snad není možné! To se může stát jenom mě. Zloději všivácký!", lamentoval Tarkurius, a přecházel po místnosti z místa na místo. "Jak dlouho jsme byli mimo? No to už je jedno teď... U všech svatých i pekelných, proč zrovna já? Celý tři roky se honím za tím blbým šutrem, a když už ho konečně mám, ukradne mi ho nějaká cháska. To není možný! Gabrieli, rozdělej oheň v krbu," zavelel najednou Tark.

"Co chcete dělat, mistře?", zeptal se jeho druh, zatímco hledal škrtadlo.

"Coby! Zjistím, kde jsou, a pak si je najdu. A až k tomu dojde, zažijí nejhorší den svého života. To teprve poznají peklo!", opáčil Tarkurius. "Tak honem Gabe, ten oheň!" pobídl svého přítelel.

Ve chvilce už plameny v krbu líně praskaly, zatímco Tarkurius zůstal stát uprostřed místnosti, a stále vydýchával svoji zlobu. Mezitím mu mozek horečnatě pracoval, snažíce se vymyslet cestu k nalezení zlodějů. Nakonec usoudil, že nejjednodušší to bude právě přes onen krystal vědění. Poté zavřel oči, a začal odpoutávat svoji mysl. Nebo spíše se o to pokoušel. Nicméně vztek mu stále ještě zatemňoval jeho mysl, a proto se to nedařilo.

"No tak, funguj," pomyslil si. "Klid, hlavně klid. Koncentrace. Oheň, teplo, klid!"

Konečně se mu povedlo odpoutat svojí mysl, a ocitl se v astrálním světě. První co spatřil, byla hromada démonů kolem něj, jako obvykle. "Dneska na vás nemám náladu, vy malý mrchožrouti. Něco zkuste, a říkám vám, že se neznám", poslal střelhbitě myšlenku po sféře. Pár démonů se na něj otočilo a potměšile uchechtlo, většina mu však nevěnovala pozornost.

Tark se zatím pustil do práce. Nalézt otisk krystalu bylo velice jednoduché, vzhledem k tomu, že ten artefakt takovou dobu hledal, a věděl o něm vše. Vazba otisku vedoucí k pravému krystalu byla také velice silná, a tak se k němu záhy dostal. Nicméně byl obklopen naprostou tmou. Musel být někde schován.

Tarkurius zaklel, a vrátil se zpět do fyzického světa. Na zvědavé pohledy svého druha odpověděl zakroucením hlavy, a aniž by řekl slovo, začal chodit znovu v oněch kruzích po místnosti, a usilovně přemýšlel.

"Gabe?" oslovil svého žáka nakonec. "Dones svíčky a křídu. Musím se vypravit hlouběji."

Oheň v krbu dál vesele praskal a líně oteploval místnost. Uprostřed místnosti na zemi klečel Tark, a křídou kreslil na dřevěné parkety obrazce plné znaků a run. Poté vzal svíčky, postavil je na nejvzdálenější runy, a zapálil. Usedl si přímo doprostřed kruhu, a začal znova přemýšlet. Po chvíli pravil: "Gabrieli? Byl bys tak hodný, a podal mi tu dýku, jenž nám tu včera zanechali naši hosté?" Gabriel přikývl, a splnil prosbu.

"Dneska tě naučím velice speciální trik, milý příteli. Takový, který tě starší ve škole theurgie nikdy nenaučí." Žák přikývl, posadil se naproti a ani nedutal, zvědav, co se jeho mistr chystá udělat.

Tarkurius vzal dýku a uřezal si konec rukávu u haleny. Poté nechal svého druha, aby mu ten cár uvázal pod ramenem, jako škrtidlo. Nakonec toho všeho zkontroloval ještě jednou rychlým pohledem obrazce, a jestli všechny svíčky hoří. Vzal dýku a řízl se do zaškrcené ruky. Poté zavřel oči a začal se soustředit na bolest a pálení rány. Jeho mysl opustila tělo, a on se znovu ocitl v astrálním světě.

Cítil pronikavé pohledy démonů. Viděl je, jak tam stojí, a pozorují ho. Věděl, že všichni do jednoho by se v jednom okamžiku nejraději zmocnili jeho duše, kdyby to šlo. Udělali by si z ní pěknou hostinu. Nevěnoval jim ale nějakou větší pozornost. Věděl, že na této úrovni sféry ho démoni nemohou nijak zvlášť ohrozit.

Posunul svoji mysl k otisku dýky, kterou se předtím řízl. Nenáviděl tu dýku, kvůli bolesti, kterou mu způsobila. A díky tomu nalezl velice silný odraz. Vydal se po vazbě, a doufal, že ho dovede k majiteli. Pokud měl majitel tu dýku aspoň trochu v oblibě, mělo by se to povést. Chvíli tápal, nakonec ale došel k cíli. Poté vyřkl formuli, která mu umožnila vidět očima muže, ke kterému ho otisky dovedly. Podařilo se. Zaostřil chvíli očima, a prohlédnul jimi. Muž pravděpodobně seděl opřen o nějakou zeď, protože viděl jeho nohy před sebou. Dále před ním byla kupka sena, vedle ní vědro s vodou. Vzadu viděl hřívu, patřící nějakému hnědákovi. Jinak ale vypadala stáj úplně obyčejně, jako každá jiná.

Tark ještě chvíli prohlížel okolí vypůjčenýma očima a snažil se zachytit něco, co by ho přivedlo na stopu. Když najednou ucítil, jak se mu svírá krk, a něco na něj tlačí. Honem upustil odraz a zalapal po dechu. Jeho oči koukali přímo do očí malého a odporného démona, visícímu na jeho rameni, který se ho snažil uškrtit. Jeho zběsilý výraz naháněl hrůzu i na tak malém a ošklivém stvoření. Démon vycenil malé zoubky, a zakousl je do jeho ramen. Tarkurius zařval bolestí.

Theurg zašeptal formuli, a poslal vlnu magické energie proti démonovi. Zesmažila ho dokonale, nezbylo po něm ani vidu. Což bylo potěšující, nicméně se Tark stále nikam nedostal.

"Nouzová situace si žádá nouzové řešení", problesklo mu hlavou. "Nemohu ten kámen ztratit, když vím, jakou má moc. Nedá se nic dělat, budu muset trochu riskovat."

Tarkurius se rozhodl, že se povznese ještě o sféru výše. Věděl, že ho tam čeká spoustu nebezpečí. Ale ta sféra sama o sobě dávala možnost nahlédnout do minulosti. S trochou štěstí by mohl vysledovat přesnou trasu zlodějů.

Znělo to jako dobrý nápad, a theurg pevně věřil, že vyjde. Ani se nevracel do fyzického světa. Zavřel oči, začal znovu koncentrovat svoji mysl, a po chvilce se mu povedlo dostat se o sféru výše. Když však otevřel oči, spatřil před sebou stříbřitou mlhu. Pohybovala se směrem k němu. Neměla oči ani ústa, nohy ani ruce, přesto Tark věděl, že je to tvor. A určitě ne přátelský tvor. Než stačil zareagovat, mlha jim prolétla a Tarkurius se zapotácel. Před očima se mu na chvíli zatmělo, a Tark měl pocit, že omdlí. Naštěstí se stačil vzpamatovat dříve, než se k němu mlha vrátila po druhé, a stihl sestavit formuli, kterou na ni seslal. Mlha zmizela, rozptýlila se. Tark si nebyl jistý, jestli oním kouzlem démona úplně zničil, ale zjišťovat to nehodlal.

Otočil se, a stál před hostincem, do kterého den před tím se svým žákem přijel. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Místnost byla plná dalších démonů. Všichni se na něj otočili, a vrhli se na něj. Tarkurius už byl ovšem připraven. Vyslal koncentrovanou energii v podobě plošné vlny, která zasáhla všechny démony a odkopla je. Byla to velice silná formule, a bylo vidět, jak démony otřásla. Tvorové poté utekli, zmizeli, nebo se prostě schovali.

Tarkurius byl spokojen. Zatím mu to vycházelo, dokázal se orientovat v této sféře, a odolat útokům dušechtivých démonů. Co víc si mohl v tuto chvíli přát. Vydal se po schodech nahoru do dalšího patra, kde se nacházeli soukromé místnosti, a vešel do jedné z nich, kde měli pokoj. Spatřil tam sebe i Gabriela. Oba spali tichým a nerušeným spánkem. Najednou se otevřely dveře, a do místnosti se začali plížit postavy v černém.

"Tady je máme, zlodějíčky." ušklíbl se, zatímco sledoval, jak se postavy posunky domlouvají, a snaží se nevzbudit spící, které zrovna okrádali. A kdyby to nebyla pouhá vize v astrální sféře, nejradši by je vytrestal hned na místě.

Najednou se ale stalo něco, co Tarkurius nečekal. Nebo možná čekal, ale doufal, že k tomu nedojde. Místnost potemněla, a po zdech se začala plazit tma. Ucítil chlad, což se mu stalo v astrálním světě poprvé v životě. Uslyšel šepot, hluboký, studený a zlý. Otočil se a spatřil za sebou stín. Stín dozorce. Dozorci byli zvláštní démoni, chránící sféry a energii uvnitř nich. A tento mu zrovna přišel vysvětlit, že tu nemá mladý theurg co pohledávat.

Dozorce stanul naproti Tarkovi, a ten ucítil náhlý a prudký příval bolesti v hlavě. Cítil bolest, která ho spalovala zevnitř. Celá místnost potemněla, a Tark málem omdlel. Na poslední chvíli vytvořil v hlavě malý blok, který na sekundu zarazil démonův útok. A ta jediná sekunda stačila, aby stihl vyslat svojí připravenou formuli, a zasypat dozorce přívalem psychovlny. Ten prolétl stěnou a zmizel.

Tarkurius měl alespoň na chvíli čas pohlédnout na dění v místnosti. Viděl, jak jeden ze zlodějů došlápl na vrzavé prkno, a jak se Gabriel vzbudil. Než dostal pěstí od jednoho z útočníků, stihl vykřiknout. Viděl sebe, jak s sebou trhl ze spaní a stanul tváří v tvář muži, který na něj mířil černou dýkou. Ani se nestihl připravit, zformulovat zaklínadlo, prostě do toho muže poslal čistou energii, která ho odpálila na druhou stranu místnosti. V tom rohu poté našli onu dýku.

A jedině štěstí bylo, že toho letícího muže pozoroval. Jinak by si asi nevšiml dozorce, který se rychle vracel k němu, za letu vytahávaje drápy namířené přímo proti krku. Tark udělal to jediné, co ho v tu chvíli napadlo. Odhmotnil se. Roztáhl své tělo do prostoru, a zanechal ho bez tvaru, objemu či hmoty. Dozorce jím prolétl, zastavil se, a otočil. Vydal nepřirozený a mrazící výkřik, a zůstal levitovat nad zemí. Poté Tark ucítil další příval energie, kdy se ho démon snažil rozdrtit zevnitř.

Dění v místnosti také mezitím nabíralo na obrátkách. Gabriel byl zasažen dýkou a skácel se na zem, zatímco Tarkovo minulé já schytalo pěstí do hlavy... A omdlelo.

Současný Tarkurius se mezitím musel zhmotnit zpět do těla, jelikož to bylo velice vyčerpávající, a démon nepřestával vysílat vlny, na které už ani jeho psychoclona nestačila. Tarkovi začínali docházet síly, a on cítil, že moc dlouho již nevydrží. Zaštítil se magickým štítem, a veškerou energii soustředil na to, aby štít, který chránil proti výpadům dozorce, vydržel.

Očima mezitím sledoval, jak zloději začali utíkat z místnosti. Pravděpodobně hluk probudil stráže, které se běželi podívat, co se to nahoře děje. Všichni zloději utekli, a jemu zbyl pohled na bezvládná těla sebe a svého druha. Nechápal to. Útočníci, kteří za běhu sebrali vše, co jim přišlo pod ruku, si krystalu vědění ani nevšimli. Stále tam ležel, na stejném místě.

Najednou se Gabrielovo minulé já zvedlo ze země, a opřelo o stěnu. Mladý žák si prohlédnul své rány, a poté přešel ke svému mistrovi. Když zjistil, že stále dýchá, jen je v bezvědomí, radostně si odfoukl. Poté ovšem vstal, a váhavě přešel k malé truhličce schované pod postelí. Vytáhl z ní čirý modrý kámen, který si chvíli prohlížel. Nakonec ho zabalil do kusu látky, a odešel z místnosti.

Tarkurius nemohl uvěřit svým očím. To, co viděl, ho zaskočilo. Dokonce natolik, že přestal soustředit plně svoji mysl na štít. Útočící démon to ihned zaregistroval, a jeho drápy sekly proti Tarkovi.

"Gabe..." zašeptal Tark.

Klečel zpátky uprostřed místnosti. Vrátil se do fyzického světa. Cítil, jak je jeho tělo unavené a vysílené. Cítil, jak má každý sval na těle ztuhlý a vyčerpaný. Cítil bolest, obrovskou bolest rozlézající se po celém těle, do každého kousku, do každé žíly. A slyšel zpěv. Krásný a smutný, tichý a pomalý, ženský zpěv. Nevěděl, čí je to hlas nebo odkud ten zpěv pochází, ale líbil se mu. Chvíli se ani nepohnul, oddávaje se celým tělem tomu hlasu.

"Promiň Tarku. To je holt život", uslyšel známý hlas. Tark z posledních sil otevřel oči a pohlédl na Gabriela, který před ním klečel. Chtěl něco říct, odpovědět mu, ale nešlo to.
Nakonec mu hlava klesla dolů. Již ji nedokázal udržet, veškeré síly ho opustily, byla zkrátka už moc těžká. Než naposledy zavřel oči, jeho pohled stihl zaostřit na vlastní hrudník. Uviděl rány po drápech od dozorce, i dýku zabodnutou hluboko ve svém břichu a zbrocenou krví. Poté podlehl ženskému hlasu, volající ho na jiné místo.