Andor.cz - Dračí doupě online

Pro jeden hloupý kámen...

První, co ucítila, byla bolest hlavy. Zaklela. Posadila se a promnula si oči, teprve potom je otevřela s obavami, co uvidí, protože si nepamatovala, kde je a co tu dělá. Naskytl se jí pohled na menší útulný pokoj zřejmě v nějakém hostinci. Lucia si oddechla, měla obavy, že ji opět zavřeli do městského žaláře. Zívla. „Včerejší noc musela být zatraceně divoká,“ zabručela pro sebe. Pomalu vstala a ze sporé noční košilky se převlékla do prosté šedé tuniky, kterou si přepásala páskem s masivní železnou sponou, a hnědých kalhot. Raději si vzala do ruky meč.

Opatrně a co nejtišeji vyšla z místnosti a pokračovala po schodech dolů, až došla k výčepu. Hostinský, obtloustlý chlapík s nosem jako bambule, se na ni usmál. Lucie rozhodně nebylo do smíchu. Objednala si korbel piva a v duchu si slíbila, že už nebude nezřízeně pít. Tenhle její slib byl téměř rituálem po každé pitce a jako vždy ho v nejbližší době poruší. Někdo se k ní zezadu přiblížil. „Konečně si vstala, ještě chvílli a došel bych si pro Tebe,“ pravil neznámý rozmrzele. Podle zpěvavého tónu hlasu usoudila, že jde o elfa, ale nechtělo se jí otáčet. Zůstala stát u výčepu a zhluboka se napila chladivého moku. „A proč mě tak sháníš?“ odvětila odměřeně. „Včera jsme se přece domluvili, teď z té práce nevycouváš,“ uchechtl se hlas. Lucia se zamračila a konečně se k příchozímu obrátila čelem. „Možná by bylo fajn, kdybys mi osvěžil paměť,“ odsekla.

Elf, s vlasy barvy slunce, se též zamračil a začal vyprávět, co se událo včerejší noci. Žena ho se zaujetím poslouchala a docházelo jí, že se zase do něčeho zapletla. Když syn lesa domluvil, chvilku mlčela, potřebovala si v hlavě utřídit myšlenky. „Takže ty jsi za mě včera v noci zaplatil a za to chceš, abych ti pomohla s nějakou, předpokládám, že špinavou, prácičkou.“ „Myslí ti to,“ ušklíbil se elf. „Dobrá, sbalím si věci a hned budu tady,“ odvětila Lucia. Rychle se vytratila z výčepu, schody brala po třech. Když vyběhla nahoru, zaklela. „Bohové, to pití mě jednou zabije,“ zamručela a odplivla si. Vytáhla z pod postele brašnu a naházela do ní všechny věci, co měla na stole. Dýky, pergamen, inkoust, brk a kus sušeného masa tak přistály na sobě v koženém vaku. „Kdo by řekl, že bude mít žoldák tolik práce... Poslední dobou jsem neměla ani týden volný a peníze mi stejně nějak proklouznou mezi prsty,“ hartusila.

Nedalo se však nic dělat, jestli včera tomu elfovi slíbila, že mu pomůže, tak to musí udělat, jinak by si zkazila pověst nejlepšího nájemného vojáka v okrese. Rukou si prohrábla nezkrotné kudrnaté černé vlasy a vzdychla. Kdyby bylo v místnosti zrcadlo, uviděla by mladou štíhlou vysokou ženu se světle modrýma očima, která zasvětila svůj život zabíjení lidí, kradení a dělání všeho možného, za co se jí dostane řádné peněžní odměny.

Uchechtla se při pomyšlení, že by měla dělat něco jiného. Zvykla si na tehle způsob života, měla jej ráda. Otevřela okenice a pustila do pokoje čerstvý vzduch. Dívala se z okna na rušné ulice malého městečka Fern, kde přebývala už skoro dva týdny. Pomalu si začala vzpomínat, co se včera stalo.

Pozdě kolem půlnoci dorazila do hostince, značně opilá z knajpy, kterou navštívila cestou. Začala hulákat a vzbudila tak výčepního, kterého ihned požádala o korbel piva.

A tady její paměť přestala sloužit. „Sakra,“ ulevila si. Složila tedy noční košilku a hodila ji také do vaku. Na hlavu si narazila helmu s krvavou hvězdou – znakem, který se stal pro všechny jejím poznávacím znamením. Každý, kdo se pohyboval v tomto povolání, věděl, že to je ona.

Sešla tedy dolů s brašnou přehozenou přes rameno, mečem za opaskem a kletbou na rtech. „Pojď za mnou, probereme detaily tvé práce jinde, tady to není bezpečné,“ sdělil jí elf. Přikývla, ale stála na místě jako přibitá. „Dokud mi neřekneš jméno, nehnu se ani o píď,“ řekla zarytě. „Gwyn,“ šeptl syn lesa. „Gwyn,“ vyslovila jeho jméno pomalu, jako by si ho převalovala v ústech. „Gwyn, Gwyn, to mi něco říká,“ zamručela pro sebe.