Andor.cz - Dračí doupě online
Knihovna
Nekonečný příběhOblíbit
 | Autor: EndersonSekce: Z reálného životaPublikováno: 12. února 2014 12:15Průměrné hodnocení: 6.7, hodnotilo 3 uživatelů [detaily] |
Nabízím vám „povídku“, nebo lépe příběh, slohové práce, která se velice úspěšně uchytila na základní škole a později v přepracované verzi i na střední. Jedná se o příběh, který se vrací znovu na začátek a dá se vyprávět pořád dokola, „dokud se posluchači nevzbouří.“ Slohová práce je sepsaná dohromady ve třech verzích. První, verzi A, jsem sepsal jako slohovou práci, o jejímž zadání jsem neměl sebemenší tušení a velice jsem se divil, jak dobrou jsem dostal známku. (Je třeba říct, že naše paní učitelka na Český jazyk hodnotila zvlášť formu, obsah a pravopis. Dobrovolně se přiznávám, že v tomto pořadí jsem dostal 1, 1 a 5. Dnes, když se tak na tu práci dívám, se směji.) Tato verze se zachovala velice dokonale jako tužkou psaný hrubopis, tak i perem psaný čistopis. (Tenkrát jsem měl písmo ještě úhledné, neboť jsem psal velice pomalu.)
Druhou verzi, verzi B, jsem psal v prvním ročníku střední školy. Byla to práce mnohem vyspělejší, vtipnější a čistší, z hlediska formy a pravopisu. Známka byla odpovídající a já byl spokojen. Bohužel tato verze se dochovala jen jako tužkou na rychlo psaný hrubopis, při jehož čtení se sám sobě divím, jak jsem to po sobě sakra přečetl. Což ovšem znamená, že jsem musel sepsat třetí a prozatím poslední verzi C, kterou vám předkládám. Pracoval jsem s původní verzí A a značně jsem jí překopal po stránce formy. K této verzi byla přiložena i osnova, ovšem ta se nedochovala a i když mám velice dobrou paměť, nevzpomínám si na její přesné znění. (Je to škoda, neboť byla sepsána velice vtipným způsobem.)
Nakonec anotace mám už jen prosbu o shovívavost, tato slohovka byla sepsána v jedenácti letech a její obsah tomu odpovídá.
Druhou verzi, verzi B, jsem psal v prvním ročníku střední školy. Byla to práce mnohem vyspělejší, vtipnější a čistší, z hlediska formy a pravopisu. Známka byla odpovídající a já byl spokojen. Bohužel tato verze se dochovala jen jako tužkou na rychlo psaný hrubopis, při jehož čtení se sám sobě divím, jak jsem to po sobě sakra přečetl. Což ovšem znamená, že jsem musel sepsat třetí a prozatím poslední verzi C, kterou vám předkládám. Pracoval jsem s původní verzí A a značně jsem jí překopal po stránce formy. K této verzi byla přiložena i osnova, ovšem ta se nedochovala a i když mám velice dobrou paměť, nevzpomínám si na její přesné znění. (Je to škoda, neboť byla sepsána velice vtipným způsobem.)
Nakonec anotace mám už jen prosbu o shovívavost, tato slohovka byla sepsána v jedenácti letech a její obsah tomu odpovídá.
Byl krásný slunečný den a já se procházel ulicemi starého města, pohled jsem upíral vzhůru na starodávné omítky budov, které byly staré už ve středověku. Nádherné kousky historie. Kochal se zažloutlými psaníčky, kamennými balkóny a hrůzu nahánějícími chrliči. Ulice jsem důvěrně znal, ale nedokázal jsem si vybavit jméno města, nebo ulice. Auta, zřídka projíždějícími po silnice, jsem nevnímal a stejně tak jsem nevnímal své okolí. To se mi stalo osudným. Krok do prázdna a já si až pozdě uvědomil, že padám temným kanálem, který někdo na ulici nechal otevřený. Bez hlesu jsem pozoroval vzdalující se světlo nad mou hlavou. Padal jsem až příliš dlouho a plně si uvědomil bolest čekající na dně kanálu. Hlavou mi proběhli tyto myšlenky velice rychle a celý pád netrval déle než deset vteřin.
Dopadl jsem bezbolestně do měkké trávy, rozhlédl se a uviděl to. Kanál zmizel, nebyla tu ani trochu tma. Kolem se rozkládal zelený les, ptáci štěbetali a v korunách stromů ševelil vítr. Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím, ale po krátkém šoku se vydal vpřed. Svým směrem jsem si byl jistý jako výsledkem, příkladu malé násobilky. Zrak jsem upíral do okolí a s úsměvem se kochal krásou přírody. Jistota mého směru cesty se však ukázala stejně osudnou jako nahoře na ulici. Z ničeho nic, aniž jsem pochopil, kde se tu vzal, padám kanálem. Znovu tma a pohled upřený vzhůru na světlo dopadající do otevřeného kanálu. Už jsem nepřemýšlel, který syčák nechal kanál otevřený, nebo kde se vůbec kanál vzal v lese.
Opět jsem dopadl bezbolestně do měkkého. Po rozhlédnutí se mi naskytl pohled do rozlehlé krajiny, plné kopců, kvítí a na severním horizontu pasoucí se stádo jelenů. Byl mezi nimi i zlatorohý dvanácterák, který upoutal mou pozornost. Pečlivě jsem prostudoval cestu, a když jsem usoudil, že na ní není žádný kanál, otevřený nebo zavřený, vyrazil jsem přímo ke stádu. Během cesty k jelenům, mě napadla pasáž z pohádky: „Za hory, za doly, mé zlaté parohy! Kde se pasou?“ Musel jsem se zasmát a vykřikl jsem ona slova. Dvanácterák zvedl hlavu a podíval se na mne. Zarazil jsem se a díval se na něj. Úsměv mi poklesl, když se jelen vydal přímo mým směrem. Netrvalo dlouho a octl jsem se na hřbetu dvanácteráka a on pelášil krajinou. Jistý si vlastním směrem mě nesl a do krajiny se rozléhal můj smích. Nemohl jsem uvěřit neuvěřitelnosti toho co se děje, když tu náhle. Kanál! Jelen prudce zabrzdil a já přes jeho skloněnou hlavu letěl přímo do otevřeného kanálu. Mé okolí pohltila absolutní tma…
Prudce jsem se probudil a díval se papír nadepsaný „Slohová práce z Českého Jazyka“ neotálel jsem, vzal do ruky pero a začal psát.
Byl krásný slunečný den a já se procházel ulicemi starého města, pohled jsem upíral vzhůru na starodávné omítky budov, které byly staré už ve středověku. Nádherné kousky historie. Kochal se zažloutlými psaníčky, kamennými balkóny…
Na závěr ještě připojím vzkaz rodičům z Žákovské knížky, nevím, jestli si to mám vyložit jako poznámku nebo pochvalu, ale bylo to jinou propiskou mým písmem přepsáno pod tuto slohovku:
„O hodině Českého Jazyka spí a nedává pozor, následně o svém spaní napsal slohovou práci.“
Dopadl jsem bezbolestně do měkké trávy, rozhlédl se a uviděl to. Kanál zmizel, nebyla tu ani trochu tma. Kolem se rozkládal zelený les, ptáci štěbetali a v korunách stromů ševelil vítr. Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím, ale po krátkém šoku se vydal vpřed. Svým směrem jsem si byl jistý jako výsledkem, příkladu malé násobilky. Zrak jsem upíral do okolí a s úsměvem se kochal krásou přírody. Jistota mého směru cesty se však ukázala stejně osudnou jako nahoře na ulici. Z ničeho nic, aniž jsem pochopil, kde se tu vzal, padám kanálem. Znovu tma a pohled upřený vzhůru na světlo dopadající do otevřeného kanálu. Už jsem nepřemýšlel, který syčák nechal kanál otevřený, nebo kde se vůbec kanál vzal v lese.
Opět jsem dopadl bezbolestně do měkkého. Po rozhlédnutí se mi naskytl pohled do rozlehlé krajiny, plné kopců, kvítí a na severním horizontu pasoucí se stádo jelenů. Byl mezi nimi i zlatorohý dvanácterák, který upoutal mou pozornost. Pečlivě jsem prostudoval cestu, a když jsem usoudil, že na ní není žádný kanál, otevřený nebo zavřený, vyrazil jsem přímo ke stádu. Během cesty k jelenům, mě napadla pasáž z pohádky: „Za hory, za doly, mé zlaté parohy! Kde se pasou?“ Musel jsem se zasmát a vykřikl jsem ona slova. Dvanácterák zvedl hlavu a podíval se na mne. Zarazil jsem se a díval se na něj. Úsměv mi poklesl, když se jelen vydal přímo mým směrem. Netrvalo dlouho a octl jsem se na hřbetu dvanácteráka a on pelášil krajinou. Jistý si vlastním směrem mě nesl a do krajiny se rozléhal můj smích. Nemohl jsem uvěřit neuvěřitelnosti toho co se děje, když tu náhle. Kanál! Jelen prudce zabrzdil a já přes jeho skloněnou hlavu letěl přímo do otevřeného kanálu. Mé okolí pohltila absolutní tma…
Prudce jsem se probudil a díval se papír nadepsaný „Slohová práce z Českého Jazyka“ neotálel jsem, vzal do ruky pero a začal psát.
Byl krásný slunečný den a já se procházel ulicemi starého města, pohled jsem upíral vzhůru na starodávné omítky budov, které byly staré už ve středověku. Nádherné kousky historie. Kochal se zažloutlými psaníčky, kamennými balkóny…
Na závěr ještě připojím vzkaz rodičům z Žákovské knížky, nevím, jestli si to mám vyložit jako poznámku nebo pochvalu, ale bylo to jinou propiskou mým písmem přepsáno pod tuto slohovku:
„O hodině Českého Jazyka spí a nedává pozor, následně o svém spaní napsal slohovou práci.“
na začátek stránky