Andor.cz - Dračí doupě online

Následovala ho mlčky uličkami Fernu a bloumala ve svých myšlenkách. Elf nakonec vstoupil do nízkého stavení. Když vešla dovnitř i ona, prudce se za ní zabouchly dveře. V místnosti stálo šest mužů s vytasenými zbraněmi. V tu chvíli válečnici svitlo. „Gwyn! Ty jsi ten Gwyn!“ vykřikla. „Jistě, čekal jsem, kdy ti to dojde. Kdysi si vzala něco, co patří jen mě!“ zasyčel. „Za ten tvůj diamantík jsem si skoro rok žila jako v ráji,“ odsekla: „A nehodlám ti ho shánět zpátky.“ „Ale já ho nechci zpátky. Já už ho vlastně mám opět u sebe,“ rozchechtal se. „Pante, Sukro ukažte jí můj poklad,“ nakázal dvěma pacholkům. Pohůnci se vytratili z místnosti a za chvilku se objevili s truhlou. Gwyn k nim pomalu přistoupil a nanejvýš opatrně truhlici otevřel. V ní byl na sametovém světle modrém podnose naprosto čirý diamant o velikosti dětské pěstičky.
Ten diamant musel vzít Eglarovi, stařík bude pěkně zuřit, až to zjistí! zděsila se v duchu, ale nedávala na sobě nic znát. „Nečekala jsem, že ten šutr ještě uvidím,“ prohodila mimoděk Lucia. „Taky je to naposled, co jej vidíš. Být tebou, tak se tím pohledem patřičně pokochám,“ ušklíbl se Gwyn. „Svůj poklad už máš, tak co ode mě chceš?“ zeptala se nevrle žoldnéřka. „Tvůj život,“ vyprskl elf smíchy. „Co je na tom směšného?“ otázala se žena klidně. „Už nic,“ odtušil suše syn lesa. „Je vaše,“ kývnul na muže.
„Skvělé,“ teď se usmála Lucia. Starosti jí dělali dva pohůnci hlídající dveře, kvůli kterým nemohla okamžitě utéci, bude si muset cestu prosekat. Netasila ovšem meč, ale v klidu a beze spěchu zašátrala rukou ve vaku a vytáhla z něj dvě dýky. Její volba zbraní hromotluky velmi pobavila. Úsměv je přešel ve chvíli, kdy jejich přítele s kyjem zasáhla přímo do krku vržená dýka. Muži už na nic nečekali a dali se do pohybu. „Za to zaplatíš, ty mrcho!“ rozkřičel se nejsmělejší z nich a vedl jí přímý sek na hlavu. Lucia se mu s lehkostí vyhla a vrazila mu druhou dýku do zad. Pohůnek zasténal, válečnice do něj ještě s úsměvem na rtech kopla.
Konečně vyndala jedenapůlruční meč z pouzdra. „Tak další pán na holení, nemohu tu čekat celý den,“ vyzvala je. Na její pobídku proti ní vyrazili dva ozbrojenci. Zasypali žoldnéřku přívalem ran, které bez větších problémů odrážela. Levého útočníka posléze nakopla do kolene, až se zhroutil na zem a druhý se zděšen zastavil uprostřed úderu, podepsal si sám ortel smrti. Válečnice s ním neměla slitování, proklála ho. Mezitím se vzpamatoval jeho nakopnutý druh a chtěl Luciu překvapit zezadu. Žoldnéřka se v poslední chvíli sehla. Prudce se otočila a sekla po útočníkovi, který však její úder dokázal odrazit s takovou zuřivostí, že bojovnici ještě chvíli brněly ruce. Uchýlila se k velmi zákeřnému kopnutí do rozkroku. Muž zakvílel, tvář se mu zkřivila bolestí a padl k zemi. Zbývající ozbrojenci na ní jen cenili zuby, ale k činům se neměli. Gwyn si toho všiml a vyštěkl na ně: „Tak co je zbabělci? Zabte ji!“ Lucia nečekala, sama se na poslední dva muže u dveří vrhla s krvežíznivostí v očích. Mladík s dvouručním mečem, který sotva udržel, jej radši upustil, otočil se a upaloval z domu pryč. Válečnice se rozchechtala. Poslední přeživší byl tak vystrašen, že se ani nebránil, a tak mu jediným čistým sekem utla ruku držící zbraň.
„A co ty Gwyne? Taky utečeš?“ obrátila se na elfa. „J-já?“ zakoktal se. „No ano, ty! S tebou mluvím,“ zazubila se. „Já přeci nic neudělal,“ začal se vymlouvat. „Nechám tě žít,“ spustila Lucia. „Vážně?“ zeptal se překvapeně syn lesa. „Ano, jen mi tu nech ten svůj šutr a pustím tě,“ nadiktovala si podmínky. „Můj diamant?! Nikdy!“ vykřikl, jedním skokem se ocitl u truhly, vyndal z ní poklad a zběsile se prohnal kolem žoldnéřky. Válečnice si ani plně neuvědomila, co se stalo a Gwyn mizel za rohem. „Stůj!“ její výkřik, však neměl žádný účinek. Už byl příliš daleko, aby ho Lucia dohnala.
„Bohové, ten zmetek se mi bude chtít pomstít, měla jsem ho zabít hned,“ vyčetla si. „A taky bych měla hodně rychle vypadnout, než někdo zjistí, jakou spoušť jsem tu udělala.“ Otřela si zakrvácenou čepel o tuniku jednoho z mrtvých mladíků a v klidu odkráčela pryč. Nesnažila se Gwyna vystopovat, zatočila tedy do pravé uličky, naprosto opačně než se vydal elf. Mířila si to ke svému starému známému. Proplétala se úzkými uličkami, které se pomalu z upravených stávaly špinavějšími a nebezpečnějšími. Dostala se do Nekra, čtvrtě Fernu, kam se slušný občan neodvážil. Lucia to tu neměla ráda, ale musela tam jít. Potřebovala, aby se někdo urychleně zbavil mrtvol, co po ní zbyly.