Andor.cz - Dračí doupě online

Jan Palach – láska k vlasti

Zhluboka dýchám. Z šatů mi kape benzin. V roztřesených rukách držím zápalky. Škrtnu. Plamínek začal olizovat dřívko sirky. „Vše děláš za Česko. Za vlast, za svobodu.“ Připomínám si neustále. Pociťuji vysoký odpor k Rusku, socialismu, mé době. Naposledy jsem se rozloučil s matkou, bratrem, vším na čem mi záleželo. „Sbohem.“ Pronáším tiše. Stačilo jen letmé přiložení zápalky k mému oděvu a vzplál. Nebolelo to. Jen cítím zvláštní teplo, rozlévající se celým mým tělem. Rozbíhám se. Běžím na náměstí, křičím a rozhazuji hořícími pažemi. „Jsem pochodeň já Jan Palach, za svobodu!“ asi mě nikdo neslyšel, ale to je mi jedno. Běhám dokola a cítím, jak mi plameny olizují kůži. Po chvíli mě nohy neunesou. Padám k zemi. Někdo se mě snaží uhasit kabátem. Křičím. Ne, že by mě to bolelo, ale nechci, aby mě uhasili. Přece-jen, kdybych žil nic by to neznamenalo. „Já chci umřít.“ Pronesu tiše. Pak přijíždí záchranný vůz. Vystupují z něj dva muži v bílém, nakládají mě na nosítka. Rozhlížím se po okolním davu. „Já… já nejsem sebevrah!“ říkám tak nahlas, jak mi to spálená ústa dovolí. Mluvení mi způsobuje problémy. Cítím hrknutí, jak mě vyzdvihly do vozu. Dostavují se první návaly bolesti. Tisíce jehel mi bodá do těla. Jsem jako včela, zatoulaná do vosího hnízda. Pak se mi před očima objevují plameny a já ztrácím vědomí…

Nezdály se mi sny, ani noční můry. Na to to bylo moc skutečné. Měl jsem výjevy. Ocitl jsem se v jakémsi městě. Bylo celé bílé, s krásnými zahradami. Procházím se tam. Jsem šťastný. Zastavila mě jakási žena. Vypadá jako z mé doby. Je krásná, v očích má jakousi jiskru, jako já. Je to jiskra vlastenectví. „Kdo jsi?“ ptám se jí. „Brzy se to dozvíš.“ Říká a já se probouzím.

Ležím v nemocničním pokoji. Můj stav se vůbec nezlepšil, od té chvíle v sanitním voze. Jako když se ponořím do vody studené minus padesát stupňů. Nade mnou je jakási bílá, plátěná stříška. Na celém těle mám obvazy, i na hlavě. Nemůžu normálně vnímat svět. Vidím vše buď rozmazaně, nebo přebarveně. Chodí za mnou různí lidé. Když do místnosti vešlo několik esenbáků, chci se na ně rozkřičet, ať zmizí, že tohle všechno se stalo kvůli nim, a jejich hloupým pravidlům. Ale nemůžu. Z úst mi vychází jen chrčení, které mě nepřirozeně vyčerpává. Pokaždé, když návštěva odejde, zase spím. Třetího dne mého pobytu v nemocnici za mnou zavítala má matka. Plakal bych, kdyby mi oheň nevysušil celé tělo. Přišla k mé posteli a i přes vrstvu nechutných, páchnoucích obvazů mě vzala za ruku. Její tělo se roztřáslo jako v zimnici. Plakala. Nevím, jestli nad tím že umírám, nebo co jsem to udělal. „Neplač maminečko moje. Je to vše pro náš stát. Pro svobodu. Aby další generace mohly žít svobodně.“ Říkám, ale zase jen chrčení. Matka se na mě podívala. „Co to říkáš Honzíku?“ nesnáším když mi tak říká, ale momentálně je mi to jedno. Pomalu, nejistě hýbu rukou. „Mám… vás… rá…rád.“ Řekl jsem pomalu, nesouvisle. Maminka se zhroutila k zemi. „Zachraňte ho! Nesmí mi umřít. Co jste to udělali mému synkovi?“ křičí ta žena, kterou jsem vždy znal jako silnou jako skála, neoblomnou, která vždy poznala, když jsem řekl že se jdu učit a vrátil se (ač jen málo) opilý. Vzpírající se matinku odtáhli pryč, vzpírala se a ječela a mě ten křik procházel až do morku kostí. „Jane, Jane mám tě ráda! Nedovolím aby mi tě vzali! Nikdo mi tě nevezme!“ řekla, než se za ní zavřely dveře. Teď jsem poprvé zalitoval mého skutku. Došlo mi, že můj čin se bude možná někomu zdát hrdinský a to se nebude líbit rusákům. Nenechají maminku, ani mého bratříčka, kamarády z protisocialistického hnutí, nikoho. Kvůli mně. Ale oni to pochopí. Je to za vlast, za náš stát, za svobodu. Opakuji si snad už pomilionté. A vím že mám pravdu. Už nechci bojovat se smrtí, chci se jí poddat, jít s ní a najít své místo v nebi. Ne, nebojím se. Nebude to tam horší, nežli zde, v okupovaném, šedém státě obehnaným zdí. Mou smrtí se to zlepší. Já jsem pochodeň, která osvítí cestu lidu Českému. Já, Jan Palach vlastenec. Zavírám oči. Jsem pořád lehčí a lehčí, bolest procházející mi tělem ustupuje. Je mi lépe a lépe, do žil mi teče energie a život… Není to ale spíš smrt? Ano. Otevírám oči, ale už neležím v nemocniční posteli, alébrž letím nad ní. Koukám na své tělo z vrchu, tedy na to co nestrávili plameny. Vedle mě se objevila postava. Je to ta žena z mích snů, tedy vizí. Už vím kdo to je. „Vy jste Božena Němcová že?“ usměji se. Už jsem v pořádku, ale možná to je tím, že už nemám hmotné tělo. Žena přikývla. Beze slova zamířila jako pták vzhůru a já za ní. Letěli jsme víš a víš a stupňoval se i bílý jas, oslepující mé oči. Za chvíli už všude vidím jen bílo, jako na dědině v zimě. Musím před tím světlem zavřít oči. Pálí mě víc, než oheň.
Po chvíli jas ustal a já otevřel oči. Stojím na písčité cestě, uprostřed parku, kde jsem se procházel ve vizích. Na sobě mám bílí smoking, kalhoty a kravatu. Obvazy nikde. „Vítej, Jane Palachu, vlastenče český.“ Řekla žena. „Stal jsi se andělem, za své skutky, kterými jsi prokázal své vlasti, že se dokážeš pro své přátele, rodinu i neznámé lidi obětovat.“ Ta slova mi skoro vyrazila dech. Já a anděl? No to mě podržte. Začnu se otáčet dokolečka jako pes, honící svůj ocas. Křídla nikde. „Jestli jsem anděl, kde mám křídla?“ ptám se s mírným úšklebkem. „Andělé nemají křídla. To je jen představa lidí.“ Řekla Božena. Provedla mě celým nebem. Vlastně, podle ní to není nebe, jen vyšší forma bytí. Moc to nechápu, ale vím že se to časem naučím. Ta vyšší forma života není tak špatná. Když jsme zrovna procházeli jedním z parků, na břehu jezera, řekl jsem: „Takhle si představuji český stát za pár let.“ Má průvodkyně se usmála. „Dočkej času, Jane Palachu. Nebude to bohužel tak lehké.“ Měla pravdu. Několik dalších měsíců pro mě bylo utrpením. Esenbáci začali vydírat maminku i bratra, ničili jejich životy. Snažil jsem se, seč jsem mohl. Dával mamince energii, naději a sílu, ale ti proklatí psi jí ničili jako hmyz. Dávali jí mé fotky, kde ležím nahý a popálený, vyhrožovali jí že přijde někdo a zabije napřed bratra a potom ji. Byl jsem také na pokraji svých sil. Jednou večer jsem seděl ve svém bývalém pokoji a pohlížel si stěny. Je to zvláštní, být v takovém stavu. Nikdo vás nevidí, můžete procházet zdmi a cítíte to, co jiní necítí, jako lidské energie. Ten večer jsem zachytil vibraci tak silnou, že mě málem vystřelila pět metrů do vzduchu. Cítil jsem pochopení, soucit, přátelství a lásku. Nevěděl jsem co se děje. Prolétl jsem zdí. Na ulici se mihotalo tisíce světel. Pomalu kráčeli ulicí. Rozeznal jsem svíčky a za chvíli i obličeje. Viděl jsem lidi z protisocialistického, spolužáky ze školy, přátele, dokonce i kantory a úplně cizí lidi. Každý držel zapálenou svíčku a mou fotku. Nesli i cedule s nápisy: “Jan nám osvítil cestu“ a nebo “Děkujeme Janu Palachovi“. Nemůžu popřít, že mi to nelichotilo. Ty postavy procházeli tichou ulicí, pouliční lampy blikali a plamínky svíček se pomalu mihotali. Maminka vyběhla ze dveří, jen tak v županu. Koukala na ten průvod a slzeli jí oči. Odevšad se na ní koukali přátelské, soucitné obličeje. „Budťe silná, paní Palachová. Nejste sama.“ Řekl kdosi tiše. Může anděl plakat? Ano. Je to neobvyklé a nezvyklé, když anděl pláče. Vlastně by ani neměl, ale já jsem si nemohl pomoci. Tolik lidí, kterým tohle vše nebylo lhostejné. Má smrt nebyla zbytečná.

Uplynulo několik let. Se socialismem to začínalo vypadat bledě. Hurá. Vžil jsem se do své role anděla. Létal jsem na zem a našeptával lidem, ať se nebojí, že to vše brzy skončí, že budou svobodní, vlíval jim do žil naději, nový příval energie, jako mě to udělala před smrtí právě Němcová. Já jsem pomáhal panu Havlovi, aby se dostal na křeslo prezidenta a byl jsem šťasten, že můžu být součástí osvobození České republiky. Prožíval jsem nesmírné štěstí, když socialisté odešli z naší vlasti. Ach jak rád bych taky pálil jejich vlajku, rozbíjel obrazy JEJICH vůdců, strhával JEJICH hesla, trhal na kusy JEJICH pravidla, ničil JEJICH knihy. Bohužel jsem mohl jen přihlížet, ale i tak to bylo úžasné. Mým tělem procházela pýcha, že můj národ bude psát VLASTNÍ zákony, kreslit VLASTNÍ vlajku a bude mít VLASTNÍHO vůdce, kterého si sám zvolí. Samozřejmě to byl Václav Havel. Lepšího člověka si nemohli vybrat. Byl stejný vlastenec jako já a několikrát o mne i promluvil. I o Janu Zajícovi, mému následovníkovi, pochodni číslo dva. Zrovna stojíme nad davem, přátelsky se plácáme po zádech a sledujeme černé auto, jedoucí směrem na hrad. Najednou můj přítel Jan našel na zemi klíče. Silou myšlenky je zvedl a začal chrastit. „Odemykáme ti cestu na hrad!“ zakřičel a všichni se přidali. Slavností chrastění klíčů brzy zaplavilo náměstí, i okolní budovy. „Děkuji vám!“ zazněl z amplionů Havlův hlas, plný dojetí a nefalšované radosti. „Nemáte za co, nemáte za co“! skandoval dav a já na něj shlížel, s pocitem vlastenectví, zadostiučinění, pýchy a hlavně nesmírného, nepředstavitelného štěstí. I druhý Jan to tak měl, vidím mu to na očích. A v tu chvíli jsem se znovu rozbrečel. Bylo to tak dojemné, že po té spoustě let, jsme konečně svobodný stát, díky obětem statečných lidí, jako Karel Kryl, Jan Zajíc, Luboš Holečka, Václav Havel a samozřejmě já, Jan Palach, pochodeň číslo jedna…