Andor.cz - Dračí doupě online

Kdysi dávno, když ještě bílí vlci nebyli na pokraji vyhynutí, žilo v lesích přes tisíc jedinců.
Dva z nich byli odlišní. Jeden byl podobný druhému. Bílá srst, zářivé modré oči, oba dva kluci. Cítili lásku. Jeden druhého miloval, i přes to, že byli stejného pohlaví. I když to bylo proti přírodě a pár vlků z jejich smečky to nemohlo vystát, jejich vůdce nakonec svolil k tomu, aby spolu zůstali. Oba dva byli nesmírně šťastní, a tak se jeden nehnul od druhého ani na krok. Bohužel, jeden den byl pro ně osudný. Ten den pršelo. Mraky byly temné jako v noci a tma v lese byla hustá, že nešlo skoro ani vidět na krok. Smečka v té době zrovna odpočívala. Měli po vydařeném lovu a tak byli všichni šťastní a najezení. Náš pár dvou vlků byl o kousek dál od smečky. Leželi spolu bok po boku a tiše oddychovali. Jeden z nich měl hlavu položenou na hrudi druhého a s láskou poslouchal, jak jeho partner pomalu a klidně oddychuje. Najednou se ale lesem ozval výstřel. Všichni vlci ihned zpozorněli a nastražili své uši. Celá smečka se rozhlížela po okolí, ale nikdo nic neviděl. V další chvíli se jejich směrem začala hnát divoká zvěř. Srny, jeleni, dokonce i lišky a ostatní divoká zvěř žijící v lesích. Vlci začali divoké a vyplašené zvěři uhýbat, ale všichni to nestihli. Jeden z nich, ten, který spal společně se svým partnerem uvízl po kořenem stromu a nemohl vylézt. Zvířata okolo něho běhala, ale nedbala na to, jestli ho srazí, nebo ne. Chtěli si zachránit svůj vlastní život, ne cizí. Jedna laň chtěla přeskočit onen kořen, pod kterým byl vlk uvězněn, ale špatně skočila a tak předníma nohama dopadla na vlčí hlavu. Jeho přítel, který byl o kousek dál od něho se mu snažil pomoct, ale rozdivočelá zvířata mu to nechtěla dovolit. Pořád mu skákaly do cesty a nebo se přes ně nemohl dostat. Rozhodl se tedy pro jinou cestu.
I když vlci neumí šplhat podstromech a držet rovnováhu na větvích, tento vlk se rozhodl to zkusit. Chtěl zachránit toho, ke komu cítil tak silný cit. Vylezl po spadlé větvi na strom a snažil se co nejlépe udržet rovnováhu, aby nespadl pod kopyta divokých zvířat. Přibližoval se ke svému příteli, který ležel pod kořenem stromu a bolestí kňučel. Když už chtěl seskočit k němu, ozvala se další rána. Najednou pro vlka vše ustalo. Poslední zvěř odběhla pryč a všude nastalo ticho. Seskočil z větve ke svému příteli a chvíli na něho hleděl. Neměl odvahu se přiblížit. V dálce uviděl vzdalující se siluetu bytosti se zbraní. Nebyl ani schopen se za ní rozběhnout a pomstít svého přítele, ke kterému ho držel tak silný cit. Pomalu se přiblížil k pomalu umírajícímu tělu. Jeho partner ztěžka oddychoval, srst mu nabírala rudou barvu krve. Z očí mu mizel veškerý život, který tam kdy měl. Vlk se přiblížil k umírajícímu vlkovi a jemně ho pošťuchnul svým čumákem do jeho.
Druhý však nereagoval. Jeho vnímání tohoto světa pomalu mizelo. Když jeho dech ustál a jeho srdce naposledy zabilo, druhý si k mrtvému tělu sedl a chvíli se na něho koukal. Z jeho očí se skutálelo několik slz plných citů, hlavně smutku. Zaklonil hlavu směrem k zamračenému nebi a zavyl. Lesem se rozlehlo smutné zavytí vlka, který nyní ztratil svou lásku. Když s vytím přestal, zvedl se a odešel kousíček dál od mrtvého těla. Odešel ke keři, kde divoce rostli kůže. V tlamě stiskl jednu z nich a trhl s hlavou, čímž růži z keře urval. Chvíli ještě stál na místě a pozoroval keř. Pak se ale otočil ke svému mrtvému druhu a přišel k němu. Když u něho stál, sedl si. Hlavu sklonil dolů k mrtvému tělu a rudou růži položil na krvácející místo.

Říká se, že když růži položil, lehl si vedle něho a nikdy neodešel. Že tam zůstal, i přes všechen hlad, všechny bouře, krupobití.. I když se jejich smečka měla pohnout z místa, on od mrtvého těla svého milovaného přítele neodešel. Říká se, že u něho zůstal, dokud i jeho srdce naposledy nezabilo.
Kdo ví, možná jsou teď spolu jako duše a už jim nic nebrání v tom, aby byli spolu napořád.