Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Válka stínůOblíbit

robot7204.jpg

Autor: Octavanius

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 02. dubna 2014 21:26

Průměrné hodnocení: 6, hodnotilo 1 uživatelů [detaily]

 
Začal jsem psát fantasy/historickou knížku. Zatím existuje asi 30 stránek. První ze tří dosud napsaných kapitol si nyní máte možnost přečíst.

Prosím, aby jste kritizovali konstruktivně.
Prolog a první kapitola neprozrazují nic o ději, ale ukazují směr, kterým se příběh ubírá. Úryvek je trochu delší.

Bavte se :)
 
Prolog
Orlenwald byla malá, ospalá vesnice kruhového tvaru, s chrámem na návsi a tržním právem, i když se tu nijak často trhy nepořádaly. Kolem návsi byly roztroušeny malé domky místních obyvatel. Šlo o tak zapadlé místo, že ani místní putyka nestála za řeč. Navíc šlo o přinejmenším špatný podnik. Na podlaze hostince se vršila téměř půlcentimetrová vrstva smetí, a většina stolů a židlí nesla známky hrubého zacházení, pokud tedy nebyly zlomené napůl. Místní štamgasti, sedící vesměs kolem použitelných, zato velmi omlácených stolů v zadní části putyky, také nepatřili k lidem, které byste chtěli potkat po setmění venku. Nyní se sice jen hádali, ale podle jejich tváři zde člověk k ráně přišel velmi snadno. Děravou střechou sem foukal vítr, a v komíně kvílela meluzína. Odporný dojem dotvářel hostinský, s hustou bradkou a tupým výrazem ve tváři. Korbel, který držel v rukou, utíral hadrem tak špinavým, že korbel ještě více špinil (pokud to bylo možné).
Okamžitě po vstupu začala Clara litovat, že sem vůbec přišla. Odér deroucí se z hromady něčeho, co se radši ani nepokoušela rozeznat, ji praštil do nosu s takovou silou, že málem omdlela. Statečně však pokračovala dál až k hospodskému. Ten se otočil, odpudivě se na ni usmál (všimla si, že mu chybí dva nebo tři přední zuby) a ukázal jí na dveře, nacházející se v zadní části hostince.
„Už na vás čekají vaši přátelé, madam.“ Řekl hostinský.
„Ehm... D..Díky“ Odpověděla Clara a rozpačitě se usmála.
Chovám se jako malá holka, pomyslela si vzápětí. Před publikem, o které nejméně stála.
Pomalu se vydala ke dveřím. Snažila se k nim dostat co nejrychleji. Nestála o to, strávit v této krčmě byť jen o minutu déle, než bylo nutné.
Když procházela kolem jednoho ze stolů obklopených štamgasty, jeden z nich si usmyslel,snad povzbuzen svými kamarády, snad z náhlého sebevražedného záměru, že ji laškovně plácne přes zadek.
Jakmile Clara ucítila dopad jeho ruky na svoje pozadí, nejprve se lekla. Pak ale nastoupil její neomylný pud válečnice.
Ještě než onen ubožák vrátil ruku na její původní místo, chytla ho za ni. Nebyl to žádný problém. Ten chudák snad měsíc nejedl. Prohnula se směrem dopředu, nepouštějíc jeho ruku, a pak ho přehodila přes sebe s takovou silou, že zvedla i stůl, pod kterým měl ještě před chvílí nohy. Okamžitě, jakmile vesničan dopadl za zem, obrátila ho na břicho a bolestně mu zkroutila paži za zády. Mohla mu zlámat všechny kosti v těle, kdyby chtěla, a ne že by k tomu měla daleko. Místo toho ale jen procedila mezi zaťatými zuby:
„Jestli to uděláš ještě jednou komukoli, najdu si tě, a dokončím to, co jsem teď začala. Rozumíš?“
Žádná odpověď.
„ROZUMÍŠ?!“ Zeptala se ještě jednou, tentokrát mnohem důrazněji, a zkroutila chudákovi paži ještě víc, až zařval. Poté se zmohl jen na malé pokývání hlavou, načež ho Clara pustila a pokračovala ke dveřím. Přitom nespouštěla oči z jeho kumpánů. Věděla, jak může být naštvaný venkovan nebezpečný. Zvlášť, když má kolem sebe kumpány. Žádný další incident se již nekonal. Celý lokál totiž po drobném představení ztichl a spokojil se s tím, že tato kořist je mimo dosah.
Clara došla ke dveřím a otevřela je. S úlevou si pomyslela, že je to za nimi daleko hezčí a útulnější. Ne snad, že by tam bylo čistěji. Dokonce se nedalo ani tvrdit, že by to tam méně zapáchalo. Jediný stůl, který se tu nacházel, ale nebyl rozbitý, a jeho osazenstvo bylo mnohem přátelštější. Rázem cítila, jak z ní nervozita padá.
Jakmile si přítomní všimli jejího příchodu, okamžitě ji začali o překot zdravit. Pozdravy oplácela, ale zároveň si pomalu razila cestu k čelu stolu. Zamířila k muži, který na tomto čestném místě seděl.
Jednalo se o muže kolem dvaceti let. Měl dlouhé černé vlasy, oči stejné barvy, relativně malý nos a pěkný obličej s vystouplými lícními kostmi. Na rozdíl od většiny mladých mužů, zabývajících se stejnou činností jako on, na něm neměl jizvy. Clara věděla, že jeho jizvy se nacházejí o něco níže, na břiše, ale samozřejmě to neřekla nahlas. Měl na sobě lesklé brnění, a u pasu měl nádherný meč, vykovaný z té nejlepší trpasličí oceli a s mincí, kterou zdobil obrovský safír. Tato zbraň, i přes svůj reprezentativní, avšak nepraktický vzhled patřila k tomu nejlepšímu, čím se člověk v bitvě mohl ohánět. Byl dokonale vyvážený a jeho těžké zdobení vyrovnávaly lehké a pevné trpasličí slitiny, tvořící jádro meče. Byl lehký a dokonale ovladatelný. Clara po tom meči toužila od chvíle, co ho viděla. Ne, že by její meč, nazvaný Shiv sloužil špatně, šlo taktéž o výjimečnou zbraň. Byla sice dokonalá technicky, ve vzhledu se ale meči se safírem nemohla rovnat. A Clara, i přes svého válečnického ducha, byla stále ženou.
„Zdravím, Bernarde. Odkdy si vybíráme jako místo na své schůzky zapadlé hostince na konci světa? Myslela jsem, že jsme dost bohatí na to, abychom se scházeli v důstojnějších podnicích.“
„Taky tě rád vidím, Claro.“ odpověděl Bernard. „Měli jsme několik problémů s tajnou policií. Sem jsme se uchýlili proto, abychom byli co nejdále z dosahu jejích slizkých dlouhých chapadel.“
„Jakých problémů?“ zeptala se neklidně Clara. Znala mnoho lidí, kteří tajné policii padli do spárů. Ti šťastnější pak skončili na popravišti.
„Petr. Zmizel. A věděl příliš mnoho. Myslím, že pokud ho už nepopravili, moc času mu nezbývá.“ řekl Bernard a lítostivě podíval se Claře do očí.
Claře se do očí vyvalily slzy, které neměly nic společného se zápachem. Petr z Turanu byl její bratr, a druhý nejvyšší člen Svobodné Legie. Svobodná Legie byla odbojovou skupinou, které byla Clara členem. Vznikla, když králova krutovláda začala děsit většinu inteligence země. Byla největší organizací svého druhu, ale byla složená z pečlivě vybraných osob. A proto ji ještě tajná policie nezničila. Pravděpodobně ani neznala plný rozsah aktivit Svobodné Legie. Ale i tak byli všichni odbojáři velmi paranoidní, co se tajné policie týkalo. Tajnou policii nebylo radno podceňovat. Jednalo se o velmi účinný aparát. Nikdo ale nevěděl, kdo mu velí. Stejně tak nikdo neznal rozsah jeho akcí, místo, kde sídlí ani kolik peněz ze státní pokladny se mu platí, včetně vysoce postavených králových rádců. Clara to věděla, protože se s jedním z nich náhodou znala. Dokonce se jí ho podařilo naverbovat, aby Svobodné legii donášel o dění na královském dvoře.
„Měli bychom začít jednat. Čím déle tu budeme jen tak sedět, tím spíš sem tajní někoho dostanou. A tím spíš nás zarazí dřív, než budeme moci něco změnit.“ Řekla Clara, když si utřela slzy z očí.
„Ještě ne. Nemáme dostatek lidí. Ani informací.“ Odpověděl Bernard.
„Bernarde, prosím tě. Naši lidé jsou připraveni na cokoli. A ty to víš.“
„Claro, nejsou. Nevíme vůbec nic o tom, kam máme zaútočit. Pokud to nenaplánujeme dostatečně důkladně, královská armáda se na nás vyvalí z míst, odkud bychom to nečekali. A to nemluvím o té zpropadené tajné policii.“
„Jak myslíš. Ale já nebudu jen tak sedět.“.
„Claro, slib mi jednu věc:“ Řekl mírně znepokojený Bernard „Nic nepodnikej sama.“.
„Slibuji, Bernarde. Sbohem“
„Sbohem, Claro. Ať tvé kroky provází všichni bohové.“
Ještě než Clara vyšla z taverny, věděla jednu věc jistě: Slib daný Bernardovi nehodlala dodržet.




1.
Bylo to tu znovu. Blížila se bitva. Claře to neprozradily její plány, ani datum, ani její lidé. Prozrazovaly to rituály a zvuky, které provázely přípravy. Chybělo zde jen jediné: Řinčení mečů cvičících mužů a žen. Tohle nebyla obyčejná bitva. Clara si jako její hlavní velitel byla velmi dobře vědoma toho, že na nepřítele nemůže vyrazit v otevřeném útoku, a už vůbec ho nemůže obléhat. Jediná možnost, která jí zbývala proti početně i výcvikem lepšímu nepříteli, byl nenápadný přepad nejdůležitějších míst, pokud možno v noci a s co nejkratším trváním. Byla tu i další výhoda: nikdo nemusel přijít o život. Clara, ač byla bojovnice, nesnášela smrt. Bylo to něco, na co si nikdy nezvykla. Naopak, s každým dalším zabitým nepřítelem si více a více uvědomovala, že ten, do koho právě zarazila meč, byl člověk jako ona. V bitvách sice nikdy neplakala, ani neváhala zabíjet: měla v krvi příliš mnoho adrenalinu na to, aby se v ní dostaly ke slovu emoce. V bitvě fungovala pouze neúprosná logika války: Zabij, nebo zemři. Clara se touto logikou řídila, ať už si to uvědomovala, nebo ne. Ale jakmile bylo po bitvě, a byl čas jít spát, její svědomí si vždy našlo čas na to, aby jí ukázalo poslední pohled, kterým ji obdařil každý, koho zabila. Nezáleželo na tom, kdo to byl: Řadový voják nebo šlechtic, všichni se na ni dívali stejně: Nejprve se dívali nevěřícně. Jakoby nechápali, že právě oni mají meč v hrudníku. Překvapení pomalu přecházelo v paniku. Umírající si čím dál více uvědomovali konec. A nebyl jako v bájích. Báli se ho. Bojovali do poslední chvíle. Nikdo nezemřel v klidu. U těch šťastnějších panika plynule přešla v klid, a pak se jejich pohled dočista vytratil. Zbyly jen nepřirozeně lesklé prázdné oči, které vás pozorovaly se směsí výčitek a opovržení. Po každé bitvě Clara alespoň půl hodiny proplakala. Říkala si, že dál už nemůže. A stejně byla tam, kde byla: Uprostřed lesa, ve velkém věkovitém vojenském velitelském stanu, u nohou jí ležela plátová zbroj a na stole s mapou před ní ležel velký meč.
„Tak do toho, holka.“ Pomyslela si. „Začni bruchy. Potom si obleč prošívanici. Je to sice jen kus látky, ale alespoň ti nebude zima. Pokračuj prošívanou kuklou. Potom kalhoty. A boty. A hrudní pancíř. Ujisti se, že všechno drží. Pokud to v bitvě ztratíš, bude ti to na nic. Nakonec si k pasu připni meč. Zkontroluj, že drží a pak znovu zkontroluj brnění. Nechceš, aby ti něco spadlo. Zvlášť ne teď, prozradilo by to tebe i tvoje lidi. Na helmu tentokrát zapomeň, cinká. Prozradila by tě stejně účinně, jako kdybys šla v šaškovském obleku s rolničkami a mávala pochodní, a zpívala bojové písničky. Místo toho si radši znovu zkontroluj upevnění zbroje. Hotovo? Jde se na to.“
„Flinte, co jste ty a tvoji chlapi dělali celou tu dobu?! Hráli šachy?“
„Uklidni se, Klárko. Příprava do bitvy chvíli trvá, to sama víš nejlíp.“
„Jo? Tak jak to, že já už jsem připravená? A neříkej mi Klárko!“
„Je to tím, Klárko, že ….“ Flint svou větu přerušil, když uviděl, jak se na něj Clara dívá. Dneska byla hodně nervózní. A podle Flinta to nemělo nic společného s děsivým temným lesem okolo ani s vlky, kteří vyli někde nedaleko. Tahle akce byla opravdu něco. A proto ji také svěřila Flintovi. I když byl vejtaha, potvora a frajírek, v nenápadných akcích se vyznal jako málokdo. Ale útok na Starou Zátoku byl obtížný i pro něj.
Jeho úkolem bylo proniknout do pevnosti místního královského správce, překvapit jeho vojenskou posádku a zmocnit se ho dřív, než někdo něco stihne udělat. Potom měl jedné z věží hradu rozsvítit signální pochodeň, která mobilizuje téměř tisícihlavou armádu Svobodné Legie k útoku na město. Zároveň s jejich útokem na palác proběhne i útok na kasárna městské stráže a na hradby. Problém byl v tom, že v tuto denní, nebo spíše noční dobu bylo město neprodyšně uzavřeno. Jediná cesta vedla přes přístav. A s brněním se těžko plave. Flint by úkol v jeho stávající podobě považoval za nesplnitelný, nebýt Clařina geniálního nápadu. Věděli, že nemohou plout na člunech. Stráže by je hned spatřily. Claru ale napadlo čluny zatížit a převrátit, takže vznikla jakási ponorka, se kterou mohli po omezenou dobu kráčet po dně, aniž by je někdo zpozoroval. Ve dne již po dně přístavu rozházeli různé věci, podle kterých se měli pod vodou orientovat. Jako místo pro výsadek si vybrali malou písčinu pod jedním z dřevěných mol. Mohli se zde vynořit zcela nepozorovaně, navíc mohli po připraveném provazovém žebříku vylézt z vody. Potom pokračovat dále ulicemi k pevnosti. Dovnitř se měli dostat prevéty. Tyto primitivní hradní záchody ústily do příkopu oddělujícího město od pevnosti. Bylo to vlastně jen do příkopu ústící potrubí, které bylo vyskládáno drsnými kameny, po kterých se velmi dobře šplhalo.Flint už touto cestou několikrát postupoval. Byla to dokonalá cestička pro vrahy a jinou špínu. Jedinou nevýhodou mohlo být, že občas obyvatelé hradu potřebovali poslechnout volání přírody. Obsah jejich střev se totiž potom zřítil přímo na hlavu ubohého nezvaného návštěvníka. Tento si pak mohl rovnou opatřit nové oblečení, protože zápachu, který nešťastníka potom obklopoval, se již nebylo možno zbavit.

„Flinte, pamatujete si ty a ty tvoje gorily plán?“ Vytrhla Flinta z přemýšlení Clara. „Nebo vaše duté hlavy nechápou ani tohle?“
„Zrovna jsem si ho opakoval.“ Odpověděl po pravdě Flint.
„A tvoji chlapi?“
„Ehm... Na to jsem zapomněl. Promiň.“
„No tak jim ho vysvětli. Máš na to pět minut. Potom vyrážíme.“
Flint neváhal a začal svým mužům vysvětlovat Clařin plán. Naštěstí většina z nich byla chytřejší než vypadala a plán pochopila. Flint byl s vysvětlováním hotov za méně než tři minuty, přesto už na něj Clara netrpělivě čekala.
„Připraveni?“ Zeptala se.
„Jako vždy, Klárko.“ Odpověděl Flint.

Kdyby Clara mohla pohledem zabíjet (naštěstí pro Flinta nebyla mág a nemohla), Flint by právě vydechoval naposledy. Ale i ten neškodný vražedný pohled stačil Flintovi k tomu, aby si oslovení „Klárka“ vymazal ze slovníku.
„Jdeme. A jestli něco pokazíš, Flinte, koukej to přežít. Zabiju tě pak osobně.“ Řekla Clara trochu ostřejším tónem. Asi to nebylo jen popichování před bojem, ale vážně míněná hrozba. Flint proto na nic nečekal, a vydal se do boje.
Když došli na břeh řeky, odmaskovali čluny, které si zde schovali. Bylo jich celkem pět. Flint a jeho muži šli v prvním a druhém. Dotáhli člun k řece, zde ho převrátili a vlezli si pod něj. Člun, zatížený kameny, aby se lépe potápěl, byl těžký, ale Flintova banda nepatřila k ořezávátkům. Rychle se dostali dost hluboko na to, aby nebyli z hladiny vidět.
Stará Zátoka byla jedním z největších přístavů celého království. Nacházela se v ústí řeky Sately, toku, který celé království rozděloval na dvě téměř shodně velké části. Město bylo umístěno podél toku řeky, zhruba kilometr do vnitrozemí. Z pevniny ho chránily mohutné hradby, a moře hlídala stará kamenná pevnost s majákem. Na hradbách i v pevnosti hlídaly po zuby ozbrojené stráže, ale Flintovy zkušenosti říkaly, že to nebude problém. Stráže byly buď lehce úplatné, a nebo naprosto hloupé (případně kombinace obojího). Většinou, jakmile jim někdo nabídl lepší plat nebo zjistily, že prohrály, přestaly bojovat a přísahaly omezenou oddanost vítězi. Flintovi dělal starosti spíše místní mág rezident. Na rozdíl od stráží, mágové bojovali do posledního dechu, byli chytří a síla jejich kouzel byla nezměrná. Jediný způsob, jak se jich zbavit, bylo překvapit je a co nejrychleji jim svázat ruce (nebo častěji probodnout je).
K pevnosti vedlo několik ulic. Město samo mělo jen kolem dvou set stálých obyvatel, ale dvakrát tolik zde bylo kupců a posádek obchodních a válečných lodí. Pro ně zde sloužily čtyři taverny, lišící se úrovní, a dva nevěstince, z toho jeden na velmi vysoké úrovni, jak měl Flint sám možnost zjistit. V ulicích byla po setmění tma, proto nebylo složité jimi procházet nepozorovaně. Navíc místní jsou na leccos zvyklí a jen málokdy jim něco přijde přehnaně podezřelé.
Konečně došli po dně pod molo. Sundali ze sebe loďku a jeden po druhém vylezli na přístavní zeď. Se strážemi tentokrát nebyla potíž. Dva strážné bylo vidět, jak na bedně hrají v kostky a třetí stál opřený o halapartnu a klímal. Tiše jako myšky proklouzla Flintova skupina odvodňovacím otvorem ve zdi, oddělující přístav od města. Mříž, která otvor kdysi chránila, ležela zrezivělá opodál. Clařin kontakt uvnitř města ji sundal, aby mohli projít.
Ještě než prošel otvorem se Flint naposledy ohlédl. Viděl Claru a její lidi vylézat na molo. Stráže ani tentokrát nic nezpozorovaly. To dodalo Flintovi kuráž. Potměšile se usmál a následoval svoje lidi.

Po krátké cestě vzhůru ulicemi stanuli Flint a jeho muži přímo pod hradbami pevnosti. Zezdola působily impozantně, a pravděpodobně také byly: Flint odhadl jejich výšku na patnáct metrů a tloušťku na šest metrů, ovšem neuměl moc dobře počítat a proto si jen řekl, že ty hradby jsou vysoké jako osm mužů. Osm si znázornil na prstech ruky. Měly ale jednu slabinu: Hradní záchod. Prozrazovala jej rezavá, odporně páchnoucí mříž, jež kryla výtokový otvor. Vytékala odtamtud odporně páchnoucí žlutá tekutina, z čehož Flint usoudil, že chvíli počkají. A měl k tomu dobrý důvod: Po několika sekundách totiž zeshora spadla hnědá hrudka a dopadla přímo před Flinta. Jeden z jeho mužů do ní dloubl špičkou svého meče a řekl:
„Maj asi mizernýho kuchaře. Vsadím se, že na tom záchodě hradupán tráví většinu svýho času.“
„Zmlkni, nebo půjdeš první, Dýko.“ Okřikl ho Flint ale v duchu se zasmál.
Dýka pravděpodobně vycítil jeho pobavení a pokračoval:
„Pamatujete na ty blafy, který vařila Clara než jsme přibrali tadyhle Hanse? Myslel jsem tehdy, že za mnou bude zůstávat hnědá čára celou cestu do Ashenmooru.“
Flint radši jeho poznámku nekomentoval a začal udílet rozkazy.
„Takže Dýka jde první.“ Dýka se sice pokusil říct něco na protest, ale Flint pokračoval. „Za ním Hans. Já jdu po nich. A zbytek za náma. Ale ty, Adame, zůstaneš a budeš hlídat. Rozumíte?“
Souhlasné pomručování prozradilo Flintovi, že rozumí.
„Jdeme. A buďte zticha.“
Celá malá skupinka se pomalu vydala prevétem směrem vzhůru.

***
„Lidi, poslouchejte mě.“ Začala Clara rozhodně. „Tam před námi jsou kasárna stráží. Rozdělíme se. Já a vy tři půjdeme předem, zbytek zadem. Setkáme se ve zbrojnici až bude po všem.“
Ozvalo se sborové potvrzující zamručení. Zdálo se, že všichni rozuměli.
Clara se vydala kupředu směrem ke kasárnám, a její skupina začala plnit její rozkazy svědomitě. Byli dobře vycvičení.
Během okamžiku vklouzli dovnitř. Pohybovali se tak tiše, jak to jen na dřevěné prkenné podlaze šlo. Vrzala a skřípala, ale ne natolik, aby někoho probudila.
Najednou Clara uslyšela kroky na podlaze ve spací místnosti, do které se právě chystali vtrhnout. Zněly poměrně těžce, a unaveně. Ten, kdo se pohyboval, ještě nebyl plně probuzený. Pomalu se přibližovaly. Najednou se dveře začaly otevírat. První muž v řadě spiklenců reagoval rychle, a bezchybně dýkou přeťal dolní tepnu spolu s ledvinou. Zabitý strážný zemřel rychle. Ale ne dost rychle. Jeho poslední výkřiky probudily zbytek strážných.
Jakkoli se Claře zabíjení příčilo, nevypadalo to, že by měla na výběr. Pokud by strážné nechala, ať se mobilizují, špatně by dopadla. Místo toho zavelela k útoku „standardními metodami“. Během okamžiku leželo všech osmnáct obyvatel místnosti, většinou v nočních košilích, nebo nahých, na zemi v jedné velké louži krve. Všichni do jednoho se tvářili překvapeně. Clara viděla už mnoho mrtvých, ale z nějakého důvodu jí tihle připadali obzvlášť strašidelní. Rychle se odvrátila, prošla dveřmi ven z místnosti a vyšla po dřevěném schodišti, vedoucím do prvního patra kamenné budovy, doufajíc, že krvavá lázeň ze spodní místnosti se již nebude opakovat. Ironií osudu, zrovna ve chvíli, kdy si to začala přát, se začaly ozývat neklamné známky boje, a poté sten umírajících. Ty zvuky ji probudily z přání a probudily v ní válečnici. Bleskurychle tasila meč a vydala se do boje. Byla v chodbě s dřevěnou podlahou a kamennými zdmi, slabě osvícené loučemi u stěn. Z chodby vedly na každé straně dvoje dveře, a končila dalšími dveřmi. Clara vtrhla do prvních dveří nalevo spolu s několika svými muži, kteří se stejně jako ona opozdili – a málem se nabodla na píky obránců, ježící se ze dveří. Tu nejvíce vystrčenou už nestihla minout, ale stačila ještě nastavit meč. Bolest byla i přesto nesnesitelná. Píka sice sklouzla po meči, takže zabránila nejhoršímu zranění břicha, ale neztratila mnoho ze své energie. Prošla brněním v oblasti břicha a nezastavila se ani po dvou vrstvách prošívanice. Neprošla hluboko. Stačilo to ale, aby Clara začala krvácet. Píka navíc zůstala v jejím brnění, ale nebyl čas ji vytahovat. Clara ignorovala bolest a ohnala se mečem, aby odrazila ostatní dorážející píky a neohroženě se vrhla vpřed. Mlátila pikenýry hlava nehlava, až jeden po druhém klesli mrtvi k zemi. Ale boj ještě neskončil. Vzápětí na ni dorážel jiný strážný s mečem. Nebylo těžké ho odrazit a rychle padl mrtev k zemi ke svým spolubojovníkům.
Nezdálo se, že by byl nějaký strážný v dosahu, čehož Clara využila k vyproštění píky ze svého břicha. Nebyla dostatečně hluboko, aby zasáhla nějaký orgán, jednalo se doslova jen o škrábnutí, zhoršené Clařiným pohybem v boji. Usoudila, že ji to sice bude v boji omezovat, ale je stále bojeschopná. A tak následovala své muže skrz další místnosti. Strážní se naštěstí začali vzdávat, protože viděli, jak dopadli jejich druhové. Clara byla ráda, že se jatka snad již nebudou opakovat. Po krátké chvíli došla do zbrojnice. Druhá skupina už tam čekala.
„Paní, co se vám stalo?“ Řekl jeden z mužů, když ji uviděl. Jeho výraz přiměl Claru aby se podívala na svoje břicho - a zkoprněla se stejným výrazem jako onen muž. Všimla si díry v brnění v okolí svých ledvin. Bylo tam hodně krve, ale z toho, že je stále naživu, usoudila, že to nebude vážné.
„Jak jste dopadli?“ Zeptala se druhé skupiny.
„Docela dobře. O nikoho jsme nepřišli, ale Kazir to dostal.“ Odpověděl muž a ustoupil, takže Clara viděla na muže ležícího v kruhu svých spolubojovníků. Svíjel se v bolestech a evidentně na tom byl hůř než ona.
Jak se jí vyplavoval adrenalin z žil, bolest ze zranění se začala pomalu, ale jistě hlásit ke slovu.
Sedla si na dřevěnou lavici ve zbrojnici a doufala, že Flintovi se povede lépe.

***
„Je tam někdo, Dýko?“ Zeptal se Flint muže nad sebou
„Ne, nikde nikdo.“
„Pokračuj dál. A dávej si pozor, ať nehlučíš.“
„Jasan, šéfe.“

Flint a jeho lidé jeden po druhém opatrně vylezli z prevétu. Octli se v malé, kruhové místnosti s kamennými zdmi a dřevěnou podlahou. Vedly odtud pouze jedny dveře. Vedle nich se nacházel rezavý držák na pochodně. Přesně, jak Flint doufal, byla místnost jinak prázdná.
Až teď si Flint uvědomil, jak špatně byla akce naplánovaná: Neměli žádnou mapu pevnosti ani průvodce a bylo jich málo. Ve dvaceti lidech se chystali obsadit opevněné sídlo královského místodržícího. Ale, koneckonců, byl to přesně ten typ akcí, kterým si Flint zařídil slávu mezi spikleneckými kruhy. A taky důvod, proč ho Svobodná legie vzala mezi sebe, i když to byl jen prachobyčejný bandita. Platili dobře, což mu dávalo dobrý důvod zůstat.
„Tak jo, hoši. Snažte se je neprobudit, až je budeme zapichovat. Nechceme tolik společnosti. Jdeme do paláce, zajatce nebereme. Hradupána nechte žít, dostaneme za něj výkupné. Rozumíte?“ řekl Flint.
„Ano, šéfe!“ odpověděla sborově Flintova banda
„Na ně!“ Řekl Flint, ale potichu, aby ho nikdo z obránců neslyšel.
Potichu vyšli z oné místnosti. Ukázalo se, že prevét byl v malé hlásce, protože se dostali na hradby. Flint se rozhlédl a spatřil strážného, který klimbal opřený o píku. Naučeným pohybem ho zapíchl tak, že ze sebe nevydal ani hlásku. Skupinka poté s Flintem v čele pokračovala po hradbách, tiše přitom zabíjejíc každého, na koho narazili. Rychle a neslyšně se dostali až k dřevěnému mostku, který vedl z hradeb do obytné části hradu. Přešli po mostku, a vešli do přijímacího pokoje. Jednalo se sice o malou, ale velmi zdobně a vkusně zařízenou místnost. Měla sice (stejně jako většina ostatních místností) kamenné zdi a dřevěnou podlahu, nábytek byl ale zdobný. Kupodivu uvnitř nikdo nebyl. Flinta to zarazilo, ale pokračoval dál. Přešel ke dveřím na druhém konci místnosti a klíčovou dírkou se podíval dovnitř.
Pokoj za dveřmi nebyl tak zdobný jako přijímací salon, nicméně do Flintovy ubohé světnice měl taky daleko. Byl zařízen jednoduchým stolem a židlí, vzadu za stolem se nacházela truhla na dokumenty. Z pravé a levé strany pokoje vedly dovnitř další dvoje dveře. Ani tady nikdo nebyl.
Flint, tušící zradu, opatrně pootevřel dveře a bleskově zkontroloval místa, která skrz klíčovou dírku nemohl vidět. Ale nikdo se tam neschovával. To bylo divné. Flint věděl, že stráže nejsou svědomité, ale takovéto zanedbání povinností bylo příliš i na vesnické dráby, natož na městskou gardu. Rychle poslal jednoho muže zkontrolovat, jestli mu obránci nezablokovali únikovou cestu, ale neobjevil se nikdo. Flint prošel místností, skrčil se u levých dveří a znovu nahlédl klíčovou dírkou. Ukázalo se, že dveře vedly na točité schodiště, které pokračovalo jak nahoru, tak dolů. Flint opatrně dveře otevřel. Uslyšel smích a zvuky hodování, ozývající se zezdola. Flint věděl, že pokud se na hradě oslavuje, podle etikety se oslav pán hradu musí zúčastnit také. Proto se spolu se svými lidmi vydal směrem dolů.
Hluk postupně narůstal. Vypadalo to na opravdu velkou oslavu. Došli ke dveřím na spodním konci schodiště. Flint (po další, tentokrát zběžnější kontrole klíčovou dírkou) dveře otevřel...
… A nemohl uvěřit svému štěstí.
Dostal se spolu se svými lidmi na ochoz přímo nad jídelnou se dvěma stoly. Pána hradu poznal jednoduše díky místu v čele stolu a drahému oblečení. Byl relativně starý, vlasy už mu šedivěly. Čišela z něj rozvážnost. Kromě místodržícího seděli u stolu ještě dva, nejspíše urození hosté. U jiného stolu sedělo mnoho stráží a očividně se dobře bavili hrou v kostky a naháněním dvou děveček, které jejich narážky víceméně ignorovaly. Stráže byly většinou opilé, Flint tudíž neviděl žádný problém v obsazení místnosti a sesazení místodržícího. Věděl, že stráže pracují pro toho, kdo je platí.
Flint naučenými posunky instruoval své muže, co mají dělat. Dýkovi dal za cíl zcela střízlivého, nebezpečně vypadajícího velitele stráží. Sám se vydal zabít místodržícího a jeho vznešené hosty.
Potichu jako hadi před útokem začali Flintovi svěřenci plnit svůj úkol.

Flintovi se zvedala hladina adrenalinu v krvi. Plížil se skrze stíny směrem ke svému cíli. Soustředil se na svůj dech.
Nádech, výdech, nádech, výdech.
Zbývalo mu sotva pět metrů. Rychle zkontroloval, jestli si ho někdo nevšiml, a hledal pohledem své lidi. Dýku našel přímo za velitelem stráží, připraveného splnit svůj úkol. Jemu samotnému zbýval metr do správné pozice.
Nádech.
Flint se dostal za židli pána hradu. Kupodivu si ho nikdo nevšiml.
Výdech....
Potichu zvedl dýku, připraven podříznout pána hradu.
Nádech....
Flintova dýka v mžiku přistála na hrdle královského místodržícího a svezla se po něm. Pronikla krční tepnou, jícnem i hrtanem, ale nesvezla se až k páteři. Krev prýštící z toho, co bývalo vznešeným krkem, pochopitelně vyděsila všech šedesát oslavujících osob, nikdo se ovšem nezmohl na pořádný odpor. Ještě než (teď už bývalý) pán hradu vydechl naposledy, válela se většina obránců na zemi v louži krve. Opilí strážní nepředstavovali pro dobře vycvičené útočníky žádný problém. Během okamžiku byl zlomen i poslední náznak odporu v jídelně.
Následující půlhodinu strávila Flintova skupina prohledáváním hradu a zabíjením nebo zajímáním zbytků obrany. Odpor královských byl nesoustředěný a měl pramalý účinek.
Jakmile se Flint ujistil, že má hrad pevně ve svých rukou, vyběhl po schodech na nejvyšší věž. Cestou minul několik mrtvol, bylo jich ale poskrovnu. Většina z mrtvých zemřela po jednom čistém zásahu. Flintovi lidé zase jako obvykle odvedli dobrou práci. Když dorazil nahoru na věž, podíval se dolů na město. Na hradbách už hořel oheň, který signalizoval, že městská brána je otevřena. Na kasárnách stráží žádný signál neviděl, ale ani ho nečekal: Věděl, že odtamtud žádný signál přijít nemá. Vytáhl pochodeň, a zapálil si ji o jinou pochodeň, která visela na schodišti. Zvedl ji vysoko do vzduchu a začal s ní mávat.

***

Baron Waldheimer netrpělivě čekal v lese. Podle Clary měla klíčová místa být obsazena již nedlouho po vniknutí do města. Namísto toho však baron již hodinu zíral na temnou věž hradu ve Staré Zátoce. Signál na hradbách hořel již dlouho a jasně, avšak na hradní věži se stále žádný signál neobjevoval. Baron stále více propadal obavám o úspěch akce na hradě a pohrával si s myšlenkou na přerušení akce. Když v tom...
„Veliteli! Signál! Zavolal jeden z důstojníků Svobodné Legie.
Baron se podíval směrem na věž – a opravdu. Někdo nahoře zapálenou pochodní mával domluvené pohyby. Baron začal urychleně vydávat rozkazy. Během několika minut se celkem tisíc bojovníků Svobodné Legie (většinou žoldáků, většina velitelů ale patřila přímo mezi členy Legie) vydala na pochod směrem na město. Jakmile se octli na kraji lesa, zastavili se. Baron začal pronášet předbitevní motivační slova.
„Spolubojovníci! Dlouho jsme čekali, ale nyní přišla naše chvíle! Nadešel čas, abychom ukázali našemu zlovolnému králi, co si o něm myslíme! Proto nyní zaútočme na jeho baštu, která leží přímo před námi, a za chvíli nám bude ležet u nohou! NA ZTEČ! ZA LEGII!“
Kdosi v davu zařval: „Poslední na hradbách je pukavec!“
Baron se jen klidně usmíval, a sledoval, jak jeho armáda běží směrem k městu. Přesně podle baronova očekávání vzduchem zasvištělo několik osamělých šípů vystřelených obránci na hradbách. Bylo jich ale jen málo, a většinou šly mimo, takže baronově armádě nezpůsobily žádné škody.
Jakmile armáda vtrhla do města, všechno již šlo ráz na ráz: Město bylo v rukou útočníků během půl hodiny, a po utichnutí posledního ozbrojeného odporu začala armáda oslavovat. Vyplenili hostince, a užívali si nakradeného vína a piva až do rána. Velitelé je nemírnili. Svobodná legie si užívala vítězství.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Octavanius - 14. dubna 2014 19:20
robot7204.jpg
Díky za hodnocení.
Co se jmen týče, je to pravděpodobně způsobeno tím, že trávím delší čas v USA a zapomínám na mateřštinu.
Jinak určitě napravím, další kapitola snad bude lepší.
 
Washeek - 14. dubna 2014 17:56
washeek_by_knightkopie86657348.jpg
Slušné, ale není to geniální... Některé věci mě rušily:

Adrenalin... Je použit příliš často, je to moc umělé - mohl se třeba vzrušit, nebo cítit krev pulzující ve spáncích... Mohlo by to být nějak lépe zabalené, než jen vyhrknout informaci o zvedajícím se adrenalinu, nepíšeš sci-fi.

Obecně bych řekl, že "adrenalinem" to trpí celé. Občas příliš vysvětluješ a to brzdí zážitek, takže už z toho není taková akce. Třeba jsem si nevzpomněl, co je to prevét, ale na to vysvětlení ses měl vykašlat, ať si to čtenář najde, existuje google.

Díky tomu přehnanému vysvětlování a komentování se taky dostáváš do problémů s obsahem, například jsem nepochopil, jak může Flint v jednu chvíli nabádat aby nezabíjeli hradupána a pak mu osobně podříznout krk?

Z nějakého důvodu je scéna ze zbrojnice taková trochu ospalá, nepřišel jsem si vtáhnutý do zápasu o život, hlavně mě tam vyrušila ta píka zabodnutá v břiše. Tedy ta píka tam byla dobrá, ale očekával jsem, že jí bude postava nějak řešit, že se třeba stáhne a bude ji vyndavat, nebo se třeba pokusí přerazit ratiště (i když i to je trochu moc drsňácké). Když se místo toho vrhla do boje, měl jsem pocit, že musí v další chvilce hrozně umřít kvůli kapitální chybě.

Jak vypadá Clara? Odnikud si nepamatuju její vzhled a to je zřejmě hlavní postavou a už je na scéně hodně dlouho...

Proč je Flint flint a ne třeba Pazourek? Máš tam spoustu českých jmen, pak Claru (to zní hezky exoticky) a Bernarda, to je tak napůl české a pak je tam najednou anglický Flint a český Dýka... Ale tohle je hoooodně o osobní preferenci, zvláště, pokud chceš třeba naznačit, že Flint i přes své postavení má šlechtický původ, pak by ale měl to jméno zvnešenější.

Pár šípů co letí na tisícihlavou armádu a dopadnou mimo? To zní divně. Koho tam mají v té gardě?

Předbitevní motivační slova? To lze pochopit z obsahu jeho řeči, není potřeba to servírovat.

Abych jen nebuzeroval:

Líbí se mi námět. Docela se mi líbí, jak jsem vtažený do akce za věc, o které nic moc nevím, vytváří to spoustu otázek a hlad po dalším příběhu.
Obecně to v podstatě je dobré, ale chce to se ještě vypsat. Doporučuji víc číst(jak svoje, tak cizí) a všímat si přitom detailů, na které jsem tě upozornil. A neboj se, že bys někoho kopíroval, psaní je stejně tak umění, jako řemeslo...
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.070429801940918 sekund

na začátek stránky