Andor.cz - Dračí doupě online

… i když to občas někteří zkouší.
Jednou jsem z vrbového proutí, co mříží cestu zbažinatělou strží z jedné strany jako pozoroval jednoho člověka, jel na černým koni.
U krku mu visel medailon Řádu, u pasu řádový meč. Jinak měl obyčejné šaty, žádnou zbroj.
Členové Řádu zbroj nenosí. Proč bojuje ten, kdo nedokáže snášet rány, ptají se.
Ale já jsem věděl, jak to s ním bylo. Člověk leccos ví.
Tu zbraň ukradl nějaké mrtvole, medailon taky. Usmyslel si, že se bude vydávat za Člena. Ukradl koně a vydal se sem, do Končin, nejodlehlejších oblastí, bezcenných bažin.
A teď projížděl strží, zmateně se rozhlížel po rákosí, jestli nevyjde něco, čeho by se měl bát, jel pomalu, s rukou na jílci meče, a já jsem se díval.
Hlava pomazaná bahnem a obalená vrbovým listím, té si nikdo nevšimne, ani na straně, kde je křoví, sítiny a rozmoklá vlhčina, ani na straně, kde jsou mříže vrbových stromů a kovově zelených stvolů rákosu.
A vlastně ani na sešlé povalové cestě, která je protíná jako bílá jizva po sečné ráně.
Věděl jsem hned, že není Člen.
Zkoumal. Bál se. Zjišťoval. To Členové nedělají. Nezkoumají, ale přijímají. Nebojí se, čekají. Nevstřebávají, proplouvají. Z očí jim kane strohá, jistotná askeze.
Určitě by neuměl zacházet s řádovým mečem, vzal si ho jen, aby nikoho nenapadlo pochybovat o jeho Členství. Řádový meč je zázračná zbraň.
Zasahuje do několika rozměrů. Může rozetnout hlavu, od níž je vzdálen několik kroků. Je nesmírně těžké takový meč vykovat.
A ještě těžší je naučit se s ním zacházet, pokud šermíř nechce sám sobě způsobit strašlivá zranění. Nejde o konkrétní seky, body a kryty. Jde o zcela jiné, zcela nesouměřitelné vnímání prostoru.
Proto jsou nejlepšími Členy nalezenci, kterých se Řád ujímá. Ostatní musí projít dlouhými, vysilujícími a ponižujícími asketickými cvičeními, než jsou vůbec připuštěni k základům studia šermu.
Tenhle určitě k řádu nepatří. Kdo to je? Potulný dobrodruh, námezdní ozbrojenec, zběh, nožířský tovaryš, který přešel od výroby nožů k jejich praktickému používání.
Proč si někdo takový začíná s nejmocnějším Řádem na světě? Proč?
Meče se ani nedotkl, od té doby, co jej ukradl, ale ve svém hrubém oděvu si ukryl několik dobrých nožů, které pro první potřebu stačí.
Putuje snad k vesnici uprostřed bažin?
Dojel až k palisádě. Sledoval jsem jej, plížil jsem se hříživým bahnem a rozhrnoval opatrně rákosí.
Vesnička je obehnaná vysokou palisádou. Má důvod se bát. Zevnitř se na ní suší sítěné rohože a skládají se hraničky tvrdého dřeva, které roste jen tu a pro který si občas přijede berní či nějaký kupec, který je větinou smění za zbraně či obilí.
Uvnitř vísky, kde je poněkud pevnější půda, pěstují vesničané nějakou zeleninu, jinak tam mají své domky, ve kterých žijí a znásilňují všem na očích své odporné ženy. Tak vypadá život uprostřed bažin. Strážní věž je zároveň branou.
Nemají tu ani jména, všichni se znají podle tváře.
Jezdec dojel k bráně. Připlížil jsem se blíž.
„Jsem Člen, otevřete bránu a nechte mne projít!“ lhal jezdec.
„Pomalu, pomalu,“ ozval se hlas lučištníka ze strážní věže. Hlas, který velmi dobře znám. „Jsi-li Člen, pustíme tě, ale musíš nám pomoci.“
Jezdec kývl a vjel dovnitř.
Začalo se stmívat. Bílé nebe probodené budoucím dnem zalila krev, opar, jež nad bažinou nepomíjí, získává barvu plamene, jen mnohem světlejší. Vesničané vyšli, aby zapálili strážní ohniště okolo palisád.
Mezi vrbovým proutím jsem přemítal, co asi jezdec uvnitř vísky uvidí. Špinavé děti a ženy sklízející zeleninu, muže na hradbách, spící zchlastané či znásilňující své ženy, opřené o kmen nejbližšího stromu. Hrubé hraničky dřeva, jehlance rezivých halaparten. Neumělý oltář Měsíčního boha. Roztrhané ženské tělo, vystavené před oltářem v přípravě na bažinní pohřeb.
Co mu řeknou, to vím.
Že v bažinách čeká jakási podivná zrůda, která zabíjí všechny, kdo se odváží tam vyjít. Osamělé strážce či dřevorubce. Která po nich nechává jenom zohavené mrtvoly. Říkají jí katlaba. A vypadá prý jako opice, je od bahna, krve a seschlých vrbových lístků, má prý křídla a ozubený zobák a drápy z oceli. Lidé jsou tak pověrčiví.
Co mu řeknou, to vím.
Že ji musí najít, vypátrat, zabít. Že to je zplozenec nejhoršího zla. Přišla sem ze samotných hlubin pekelných. Že to je největší zrůda, jaká kdy kráčela po těchto bahniskách. Že prý má jít do bažin, vypátrat ho a zabít. Vždyť to je přece zákon, řeknou mu. Hostitel musí přijmout hosta. Ten mu však musí pomoci, může-li. A kdo lépe pomůže proti podobným zrůdám, nežli Člen?
Ten člověk na to kývl. Nebyl Člen. Ale už přece zabil horší věci, než je ta bažinní zrůda. A opravdu už potřeboval čistou vodu. A zásoby jídla, u kterého bude mít aspoň zčásti jistotu, že nepochází z tohoto zrůdného, tlením prorostlého místa. Měl své zbraně. Nikdo ho neuvidí. Nikdo ho nevyzval na souboj. Jenom musel vyjít do bažin. A zabít nějaké zvíře, nejspíš velkou opici. To by neměl být problém.
Dali mu jíst poloshnilou zeleninu a napojili ho převařenou vodou, uvázali koně, ukázali ves, na které nebylo nic k vidění. A řekli mu pár děsivých zkazek o katlabě.
On si asi odpočinul po cestě, snědl, co mu dali, připravil si nože a natřel jejich čepele smrtícím jedem. Meč se ani neodvážil tasit. Přemýšlel, co bude asi katlaba zač. A jak bude možné ji zabít. Nebude to jeho první lov na podivnou, nepopsatelnou bytost. Zůstal tam přes noc, možná s nějakou ženou, to nevím.
Nad ránem vyšel z opevněné vesnice, bez koně a bez jakýchkoli zavazadel.
Vyšel do sítin. Váhal. Procházel po pásech půdy zpevněných trsy sítiny, na něž se dalo vstoupit bez nebezpečí. Nevstoupil ještě mezi vrbové kře, nevzdaloval se příliš od vesnice, byl opatrný.
I to by ho mohlo prozradit. Na Člena byl příliš opatrný. Členové jsou lhostejní. Nebojí se smrti, protože ví, že stejně přijde. Nebojí se zranění, protože utrpení pro ně neznamená vůbec nic. Člen jde a čeká na úder. Bolest vnímá jako přídavek ke své askezi, něco, trní v rozsedlině, kterou musí projít. A s mečem není v nebezpečí - to Člen ví. Má zbraň, jakou nemá nikdo jiný. A na tomto bylo zkrátka vidět, že je v podstatě neozbrojen.
Když byl aspoň trochu z dohledu vesnice, tasil nůž a vstoupil do bílých mlžných cárů. Našlapoval na zpevnělé sítinové trsy, občas se jeho noha ponořila do kalné tůňky.
„Hledáš mne, co?“ oslovil jsem ho a vystoupil z vysokého rákosí. „Poslal tě, abych zabil katlabu, to jsem já. To zvíře z bažin. Těší mne.“
„Ale... ty jsi člověk...“ řekl mi znejistěle.
„Jak se to vezme. Já nejsem zvíře, ty nejsi Člen,“ ušklíbl jsem se.
„Ale … Jak jsi to poznal?“ vykoktal a opřel se o kmínek vrby, napadené nějakým hnusným hmyzem, malý, zakrslý stromek s rozežranými lístky.
„Podáš mi svůj meč? Stejně s ním neumíš zacházet,“ řekl jsem a otřel jsem si z dlaní bahno smíšené se sraženou krví a vrbovými lístky. Protáhl jsem si prsty a uchopil jílec jeho řádového meče.
Už dlouho jsem takový meč nedržel v ruce. Pokud by zacházení s řádovým mečem tvořily jen jednotlivé údery a kryty, zajisté bych je zapomněl. Ale vidět svět v osmi rozměrech a ne ve třech, to člověk nezapomene. A nezáleží ani na tom, jak obratným je šermířem. I nejneobratnější šermíř je s takovou zbraní smrtící.
Můj meč i medailon se však už dávno těžce propadává do rozvlhčené bažinní půdy, zatímco jsem si z rákosí vytvořil chatrč pro své mimolidské poustevnictví...
„Proč se vydáváš za Člena?“ zeptal jsem se ho.
Muž bez dechu sledoval, jak si po mnoha letech zkouším s jeho mečem základní výpady.
„Proč se vydáváš za Člena?“ opakoval jsem svou otázku.
„Ty jsi Člen?“
„Byl jsem. Už nejsem ani člověk. Žiji v bažině, stal jsem se zvířetem. Dobrovolně. Vesničané měli pravdu, když ti říkali, že jsem zrůda. Občas zabíjím jejich děti. Zvířata to tak dělají. Chodím nahý, potřený bahnem smíšeným s krví a vrbovými lístky. Jako zvíře. Čisté. Nelidské. Nejsem zvíře v lidském rouše, ale člověk v rouše zvířecím. A ty jako člověk máš důvod mne zabít. Ale teď mi odpověz ty. Proč se vydáváš za Člena?“
Zatímco jsem mluvil, pomalými krůčky jsem se od místa, kde klamný Člen stál, vzdaloval k trsům vrbových prutů.
„Jdou po mně. Na Člena si nikdo nedovolí. Chtěl jsem se přestrojit za Člena, odejít do odlehlých oblastí a nějaký čas tu přežít. Nemyslel jsem si, že po mně někdo bude chtít, abych zabíjel nějaké nestvůry. A už vůbec ne čle...“
Bažina začala pomalu pohlcovat jeho nohy.
„Co se to...?“
Díval jsem se na něj, jak se pomalu nořil, hřížil do nejměkčího bahna. V bažině někdy stačí špatně našlápnout. Bahno pohltí kotníky a pak už se vám z něj dostat nepodaří. Taková je bažina. A aby ji člověk poznal, aby pochopil nesmírnost jejích zaplněných hlubin, na to musí být člověk tím, čím jsem já. Bažinním poustevníkem.
Díval jsem se na něj. Trvalo to několik hodin. Pomalu se nořil, pomalu se propadal do plnostných pout dusivého, tekutého i sypkého bahna. Propadal se do těch nejhrůznějších, nejdusivějších hlubin, jež ani nejsou hlubinami, jsouce plné.
Díval jsem se jako lačný pes, pozorující umírající souzvíře, jak jeho tvář dusila ohavně obrovská plocha, a tráva se zhroutila do prostoru, který zabíral ten mrtvý člověk, který pokládal Členství za snadnou věc a neviděl, jak je bažina dvojaká.
Nicméně není snadné se vydávat za Člena...
(a znovu od začátku)