Andor.cz - Dračí doupě online

Inkvizitor Vendrak seděl v křesle ve své dočasné pracovně na palubě Martova srdce. Společnost mu kromě jeho bolterové pistole dělala příjemná chuť doutníku, vůně kafeinu a ventilátory, hučící mu nad hlavou a vrhající na stěnu před ním hypnotické stíny. Na malou chvíli odložil brk, jímž zaznamenával události posledních dní do deníku, i doutník, který jej udržoval v příjemném rozpoložení. Promnul unavené oči a zápěstí a natáhl se pro vonící čerstvý kafein, který mu před méně než minutou přinesl ostražitý a tichý vojín. Vychutnával si vůni a chuť i teplotu nápoje svými zostřenými, nadlidskými smysly a po drobných přesných doušcích usrkával teplou tekutinu.
V dalším momentě se naráz staly tři věci. Inkvizitor pustil hrnek, vyskočil z křesla a sprostě zaklel. Horečnatým pohledem si prohlédl hrnek ležící na podlaze, zmáčený rukáv a poškozený pergamen na stole, kam vyšplíchl nedopitý nápoj. Jakmile si uvědomil co se stalo, okamžitě poděkoval Císaři, že nevykřikl. Morálka mužstva byla už tak dost podrytá událostmi uplynulých dní, aby se ještě zhoršila šuškandou a výkřicích vycházejících z jeho kajuty. Všechno to začalo, když vzali toho zajatce...

Vendrakovi zalehly uši, jak vedle něj jednotka elitních gardistů vystřelila ze dvou autokanónů, rychlopalných automatických zbraní, jejichž velkorážné náboje dokáží při troše štěstí prorazit i tlustý pancíř. Už poněkolikáté sledoval inkvizitor, jak se výstřely neškodně odrazily od pancíře vznášedlového tanku, válejícího se v prachu asi dvěstěpadesát metrů od palebných pozic imperiální gardy. Při tom pohledu stejně jako předtím zatínal zuby, až mu vrzaly. Pobočník stojící vedle něj se nervózně ošíval v očekávání výbuchu jeho hněvu.
Ten se ale nedostavil. Místo toho dal Vendrak zvednutím ruky signál k zastavení palby.
„Císař aby spral tu Eldarskou chásku.“ Mumlal si pro sebe a přemýšlel co dál. Jeho gardistům se asi před patnácti minutami podařilo šťastným výstřelem vyřadit pohon tanku, ale dosud z něj nikdo nevystoupil, aby se gardistům postavil. Nebylo také jisté, jestli nefunguje nějaká další část, jako například otočná věž s hlavněmi zbraní, nebo jestli neaktivita není nějaký trik proradného nepřítele.
„Znám je. Když dojde na boj, jsou jako krysy, pořád se schovávají v dírách a vystrčí čumák jen tehdy, když přes něj určitě nedostanou.“ Pokračoval ještě chvíli ve své tirádě, ale nakonec zmlkl. Pokynul rukou a přispěchal k němu pobočník a postavil se do pozoru. Inkvizitor se mírně naklonil, aby mohl k důstoníkovi soukromě promluvit:
„Chci pět nejlepších mužů. Eldaři jsou možná mistři klamu, ale já chci vědět, co ukrývá ta jejich psychoplastová potvora. Půjdu se na ní podívat zblízka.“
Pobočníku Learsovi vyschlo v hrdle. Jako všichni gardisti i on slýchal historky o tom, co jsou tihle Eldaři zač a co provádějí svým nepřátelům a jako všichni se bál jejich triků, které prý dokázali provádět s myslí a po kterých nemálo mužů navždy přišlo o rozum. Přesto všechno byl ale vojákem Císařovy gardy, a to ne ledajakým – elitním důstojníkem osobní jednotky samotného inkvizitora Vendraka – a tento titul jej jednak naplňoval odhodláním, jednak pocitem povinnosti splnit každý rozkaz do puntíku. To také provedl.
„Carson, Peters, Stevens, Gregor, nástup! Půjdeme se zblízka podívat na zoubek tomu ptákovi se zlámanýma křídlama.“

Vojáci splnili jeho rozkazy bez odmlouvání a zbytečného zdržování. Jako Learse i je hnal pocit, že jsou skutečnou elitou a nesmějí v ničem zklamat.
Jak kdysi řekl jeden moudrý muž: Dobrý voják je tvořen představou, že je dobrý voják. Pomyslel si Vendrak, když pozoroval muže, jak se řadí po jeho levici. Poté pomalu vyrazil vpřed prašnou suchou zemí, nespouštěje ani na moment oči z tanku před sebou. Když ušel asi padesát metrů, natáhl před sebe pravičku s namontovanou plasmovou zbraní a jeho muži jej napodobili se svými laserovými puškami. Takto připravená přešla celá jednotka malou rovnou pláň a přitom se jim z tváří řinul pot. Pokud se mělo jednat o nepřátelskou léčku, mohlo se stát hned několik nepříjemných věcí. Od toho, že by z tanku vyskákali ozbrojení nepřátelé, až po aktivaci hlavního děla, které by je všechny v několika momentech vypařilo z existence. Nic z toho se ale nestalo a všichni došli v bezpečí k tanku. Nejdříve nařídil inkvizitor celou konstrukci vozidla obejít a prohledat zvenčí. Potěšilo ho, když mu Lears podával s ulehčením zprávu o tom, že střelec tanku byl nalezen mrtvý ve své věži. Stále mu ale dělalo starosti, že jinak tank vypadá nepoškozený a kolem nejsou žádná mrtvá těla. Tyhle dvouhlavňové lehké tanky používali Eldaři především k převážení svých elitních bojových jednotek. Jestli jsou uvnitř všichni živí a teprve čekají, než zaútočí, tak je v tuto chvíli již pravděpodobně po něm i jeho mužích a ta myšlenka se Vendrakovi nelíbila ani za nic. Ať už byla skutečnost jakákoliv, Vendrakovi zbýval jen jeden další logický krok. Přešel se svými muži k zádi tanku, kde bylo pancéřování nejslabší a kde se stěna tanku otevírala pro nástup a výstup pasažérů. Technologie Eldarů byla v porovnání s technologií vojáků Impéria naprosto cizí a na mnohem vyšší úrovni, takže Vendrak vůbec nebyl schopen určit, která část zádi se kam odklápí, aby ji mohl vypáčit ven. „No, nevadí,“ řekl si Vendrak „když nám tu nenechali díru, tak si nějakou uděláme.“ Vybral si místo a rozpřáhl se levou rukou. Ta byla obalena tlustou zbrojí, která mu z ruky vytvářela groteskně tlustou končetinu v nepoměru ke zbytku těla. Zároveň mezi prsty přeskakovaly malé elektrické výboje, neboť celá ruka byla obalena silovým polem. To z tohoto kousku zbroje vytvářelo efektivní zbraň, kterou imperiální technokněží nazývali silová pěst. Kromě toho navíc byla konstrukce na jeho paži opatřena hydraulikou a servomotory umožňující mu vyvynout mnohem větší sílu, než jaké byly schopny dokonce i jeho nadlidské svaly. Když se rozpřáhl, silové pole automaticky zvýšilo výkon a cítil jak mu na kůži zavibrovaly servomotory. Poté udeřil. Dal do toho úderu svou plnou sílu navýšenou o zbroj a váhu svého těla. Následné zachvění proběhlo jak jím, tak celým tankem, ale kýžený výsledek se dostavil a celá pancéřovaná stěna se prohnula dovnitř. Chvíli stál a společně se svými muži poslouchal, ale z útrob tanku nebylo nic slyšet. Rozpřáhl se tedy znovu a začal na stěně pracovat pravidelnými údery jako dělník v lomu, když zpracovává kámen. S každým úderem stěna povolila dál dovnitř a po třech úderech se v ní objevil otvor. Čtvrtým prorazil silovou pěstí dovnitř. Poté se opřel druhou rukou vedle nově vzniklého otvoru a prsty silové pěsti se zahákl za okraje díry. Napnul celou svou sílu podporovanou zbrojí a zatáhl. Stěna se vyhnula ven jako by trhal papír, ale energie v obvodech zbroje praskala vyvýjenou námahou a přetěžováním. Kolem vzniklé větší díry se okamžitě sesypali vojáci míříc dovnitř svými zbraněmi, ale zdálo se, že celý vnitřní prostor je bez života. Inkvizitor vsunul dovnitř levou ruku a nohu a zapáčil nahoru a dolů. Mistrně skryté panty konečně povolily a plátování kolem nich se shrnulo, jako by bylo z vlny a ne psychoplastu, jedné z nejodolnějších substancí, jaké Vendrak znal. Gardisti ve Vendrakově doprovodu kousek couvli před křídly rozevírajících se vrat, zbraně stále připravené v palebné pozici, prsty nervózně tisknoucí na spouště, a dech zadrhnutý v hrdle. Téměř bez hluku se záď tanku plně rozevřela a vojáci si překvapeně uvědomili, že zůstali naživu. Žádná nepřátelská palba je neroztrhala na kusy. Dovnitř vniklo trochu deního světla a ozářilo scénu jako z drogového snu. Ergonomická sedadla vytvářená ale pro vyšší a štíhlejší postavy, než lidské, tvarem připomínající protáhlé skořápky od vajíček, zela prázdnotou. Nikde žádné trubky, nebo kabely, všechno se zdálo být zabudováno uvnitř oblých křivek kostry tanku. Vpředu bylo možno vidět kokpit řidiče s prosklenou kabinou nabízející úžasně široký a zcela nevojensky vypadající výhled. Vendrak, který se dovnitř tanku ve své zbroji vešel jen stěží, poslal dovnitř vojáky. Ti našli uvnitř tělo pilota na dně řídící kabiny. Zřejmě zemřel na následek nárazu tanku, při selhání motorů.

V tuto chvíli se již Vendrak zubil od ucha k uchu. Došlo mu, že místo jisté smrti z rukou nepřátel ho nyní může čekat spíše povýšení ze strany nadřízených a zasloužená odměna za tak hrdinský výkon. V tu chvíli se ale zevnitř začaly ozývat vzrušené hlasy, které se rychle staly spíše nervózními. Během chvilky je ale přehlušil Learsův hlas:
 „Pane! Jeden z těch čarodějníků ještě žije! Nejsem si ale jistý, jestli jej mám usmrtit, pane.“
 „U prince všeh rohatých démonů, Learsi!“ Zahřměl Vendrak v odpověď. „Jste služebník císaře, tak na co čekáte? Zabte toho emzáckýho bastarda!“
 „Ale pane, zdá se, že je to ještě dítě, je v nějakém přístroji, něco jako inkubátor, nebo stázová kapsle. Nevím jak to vypnout nebo zničit a nechci zranit muže.“
Vendrak se zarazil. Dítě! A živé! Eldarské bezbranné děcko! K čertu s tím, že Lears váhal příliš dlouho a měl by být popraven za zbabělost. Za tohle by se z Vendraka mohl stát vrchní inkvizitor. Živé eldarské dítě! Kolik by se toho mohli vyšetřovatelé z Ordo xenos – větve pro výzkum cizích forem života - dozvědět, kdyby jim přinesl takovou vzácnost. Už si dokázal představit císařský dekret. Zlatým písmem napsáno: „V zastoupení moci blahoslaveného Císaře povyšujeme Inkvizitora Vendraka do úřadu Vrchního Inkvizitora, nechť slouží dobře Zlatému trůnu a bla bla bla“
Po Vendrakově před chvílí rozčíleném obličeji se roztáhl zasněný úsměv.
„Learsi! Zabezpečte obrannou linii kolem nepřátelského vozidla a zavolejte techniky! Chci abyste tu rouhačskou mrchu rozebrali do posledního šroubku, nebo čím ten psychoplast drží pohromadě. A toho mimozemského zmetka chci i s tím přístrojem, oboje nepoškozené, jasné?“
„Pane, ano pane!“ Zazněla Learsova okamžitá odpověď, strach v jeho hlase jasně znatelný.
Kdyby se Vendrakův úsměv v tu chvíli roztáhl ještě o kousek, nejspíš by si vykloubil čelist...

Inkvizitor si prohlédl spoušť, kterou nadělal na svém stole a dal se do rychlého uklízení. Hrnek zvedl, pergamen srovnal, některé listy vyhodil a dalšími se vcelku neúspěšně pokusil vysušit rozlitý kafein. Výslechy, zabíjení mimozemšťanů a komandování mužstva byly věci, které ovládal mistrovsky. Uklízení mezi jeho dovednosti bohužel nepatřilo. Právě když si již relativně klidný sedl zpět za svůj stůl, aby se trpělivě znovu pustil do zapisování událostí do deníku, ozvalo se zaklepání na železné posuvné dveře jeho kajuty. Po vyzvání vstoupil ten samý vojín, který Vendrakovi donesl kafein.
„Co se děje vojáku?“ Vzhlédl Vendrak jako by se před chvílí nic nestalo. Pokud si vojín všiml skvrny na podlaze, nijak to nedal znát a Vendrak zrovna nepociťoval potřebu zjišťovat vojínovy osobní pocity.
„Pane, Kapitán Hoirodopulos poníženě žádá vaši přítomnost na můstku. Prý to spěchá pane.“
„Sdělte mu, že jsem na cestě. To je vše, odchod.“
Vojín zasalutoval a kvapně odběhl z místnosti. Konečně mohl Vendrak povolit svou železnou vůli, takže se mu viditelně roztřásly ruce. Znovu a znovu těkaly jeho oči směrem k plechovému hrnku, který byl podle jeho smyslů ještě před chvílí plný hnusných brouků s obrovitými ostrými kusadly. Znovu a znovu se přesvědčoval, že to byl jen klam mysli, která je už znovu klidná a neporušená. Tohle se na Martově srdci stávalo čím dál častěji. Preventivních poprav mužů trpících halucinacemi přibývalo cyklus od cyklu a Vendrak byl dokonce nucen zakázat vstup do warpu, takže loď zůstala viset na oběžné dráze nejbližší planety dokud se celá věc nevyřeší. A do toho všeho si ho zavolá kapitán Horid. To nemůže věstit nic dobrého.
No co. Jeden problém po druhém. Vendrak se konečně uklidnil. Opásal se a připnul pouzdro s pistolí a s císařskou šavlí a vyrazil směr můstek. Nebylo to daleko, jelikož jeho soukromé kajuty s můstkem téměř sousedily, ale pro jistotu si kousek zašel a podezřelý plechový hrnek od kafeinu vhodil do recyklátoru.
Můstek byl klaustrofobicky stísněný a přízračně temný prostor, plný volně visících kabelů s přípojkami a natahujících se trubek chlazení a ventilace, ozářený především zelenkavou září globulárního taktického displeje. Spolu s Vendrakem se na můstku kromě pár bezduchých servitorů nacházeli další čtyři lidé. Všichni se nakláněli nad kulovitým holodisplejem a groteskně tlustý prst kapitána Horida jim ukazoval červenou tečku na jeho okraji.
„To je ono, pánové. Objevilo se to před půl cyklem a od té doby se drží v téhle vzdálenosti. Vizuál neukazuje nic, víme jenom, že tam něco je a téměř jistě víme, že to není nějaká chyba. Má to stejnou orbitu a stejnou rychlost jako my a není to nějaký asteroid, vykazuje to nárůsty a poklesy energie.“
„Satelit.“ Vypálil okamžitě Vendrak. „Nějaká umělá družice, nebo zbytky staré stanice.“
Zadíval se na prvního mluvčího. Kapitán byl už jen napodobeninou člověka. Jeho tělo bylo masivní, obtěžkané vlnami podkožního tuku, které měnily jeho obličej na roztávající voskovici. Kolem od pasu vzhůru nahého těla se navíc obtáčelo nespočet kabelů a hadiček neurálního propojení a výživy. Od pasu dolů bylo tělo pohlceno ve zvláštním zařízení zavěšeném na stropních kolejnicích a hydraulice, takže jednak kapitán nechodil a nemohl se pohybovat jinde než na můstku a jednak měl stále před sebou nejdůležitější ovládací a diagnostické prvky lodě na kruhové konzoli okolo pasu.
„To těžko.“ Odpověděl se zamlaskáním Hoirodopulos. „V tom případě bychom to viděli už dříve. Co si myslíte vy, Lacorne? Zjistil jste něco?“
Ze stínu se vynořila hubená postava, připomínající upíra kříženého s nějakou cizáckou zrůdou, díky obrovské hlavě bez očí. Lacorne pomalu natočil svůj obličej bez rysů k Horidovi. Ten si mohl dobře prohlédnout, že se nejdná o zrůdu, nýbrž obyčejného, vetchého, starého a zuboženého člověka se specielní vysokou helmou astropata.
„Nic blížšího.“ Odpověděl astropat a jeho slova nenesl hlas, nýbrž myšlenky. Vendrak sebou mimoděk trhnul jak byl jeho vycvičené mysli nepříjemný střet se slizkou myslí psykera.
„Něco tam je... Ale halí to stín, kterým neproniknu, jako by to byla jen mrtvá schránka něčeho původního a ještě utopená v mlze. Zatím jsem se s ničím podobným nesetkal.“
Myšlenky Lacorneho dopadly na všechny jako olověná závaží. Jaká ohavná věc by se mohla jeho smyslům jevit tak jak popisoval?
„Pánové?“ Ozval se hlas jako smirgl papír. Všichni se otočili na posledního muže v místnosti.Navlečený ve slavnostní uniformě s kabátcem s výložkami a vysokou vojenskou čepicí máchl Imperiální komisař Trent rukou k navigačnímu glóbu v neurčitém gestu.
„Pohnulo se to.“
Prohlásil nezúčastněně a věcně.

Martovo srdce, Imperiální křižník třídy Dominator se právě před chvílí dostal na osvětlenou stranu planety. Daleko za jeho zádí se sluneční paprsky zatřpytily na povrchu solární plachty a Smutek Yshi, eldarský křižník třídy Eclipse vyrazil plnou rychlostí v pronásledování.

Kvílivý kovový zvuk sirén se rozezněl celou lodí a kovový trup zavibroval tisíci rychle pochodujících nohou, jak se vojáci rozmisťovali do bojových pozic. Vendrak se musel na můstku široce rozkročit, jak se masivní trup lodi počal poměrně rychle otáčet na střet s protivníkem. Dominátor má na zádi jen obranné věže a žádnou jinou výzbroj. Na taktickém glóbu mezitím získal neznámý bod na velikosti, tvaru a detailech. Vendrak sice nebyl velkým odborníkem v oblasti lodí ale členové Ordo Xenos mají za povinnost seznámit se se vším, čím by mohli disponovat nepřátelé Impéria a tak rychle určil, že to co se blíží k Martovu srdci je eldarský křižník.
Eldaři... Blesklo mu hlavou. Vyčmuchali nás kvůli tomu zmetkovi co máme na palubě. Nějak je zavolal. Ale já si svoje povýšení sebrat nenechám.
Kapitán Hoirodopulos ovšem jeho bojechtivou náladu nesdílel. Vyznal se mnohem lépe v nepřátelských plavidlech a jejich schopnostech a bylo mu okamžitě jasné, že přichází nerovný souboj. Nečekal na potvrzení od svých důstojníků o povaze plavidla, nečekal ani než naberou obrysy na displeji na zřetelnosti a okamžitě začal loď otáčet jak nejrychleji dokázal. Imperiální vesmírné lodě jsou monstrózní konstrukce vážící i několik milionů tun a dlouhé několik kilometrů, nelze je tedy otáčet příliš rychle, jinak by trup nevydržel odstředivé síly. I přes to a i přes rychlost Eldarského plavidla se Horidovi podařilo otočit loď včas, dokud bylo ještě Martovo srdce mimo dostřel Eldarských zbraní. V tu chvíli náhle všechna světla na lodi pohasla do slabého přísvitu a všechny zvuky přehlušilo bzučení neskutečného množství energie, protékající kabeláží lodi. Jako by loď byla živoucí, jako nějaký anděl zkázy, který se nadechne než vypustí zničující sílu na svět. Pak ze stichlého lodního voxu zapraskal zkreslený hlas zbraňového důstojníka oznamujícího zaměření.
Další úder srdce následovalo na celé lodi ještě tíživější a drtivé ticho, jak bzučení ustalo. Ticho, které značí bouři. Potom se ozval kapitán, téměř šeptem, jedinýmm slovem, které vyřknul místo modlitby k přesvatému Císaři:
„Pal“

Na přídi Martova srdce, tam kde zelo ústí strašlivého kanonu Nova, vyšlehl velice krátký záblesk světla. Po necelé půlvteřině se objevilo další světlo, na malou chvíli parkticky přehlušující záření z místního slunce. Světlo z tichého výbuchu kdesi daleko za zádí Smutku. Paprsky toho krátce žijícího minislunce ozářily trupy desítek drobných plavidel, která se jako roj nervózních vos vrhla na Martovo srdce.

„Dobrotivý císaři buď milostiv naší duši.“
Zděšeně zašeptal Hoirodopulos, když se display rozsvítil čtyřmi desítkami nových červených teček, opouštějícími Eldarský křižník a rychle se blížícími k Martovu srdci jako bouřkový mrak. O chvilku později přišel déšť. Obranné věže spustily palbu. Na jejich odpověď se na Martovo srdce sneslo hřmění dopadajících sonických bomb.

Neviditelné štíty Martova srdce se rozzářily zlatě pod náporem útočících letek Eldarských bombardérů a stíhačů. Následoval záblesk paprsku z velké věže na přídi Yshina smutku a po něm dva další. Štíty Srdce blikly a zhasly.

Martovo srdce se roztřáslo pod náporem bombardování a palby z Eldarského křižníku. Podle hlášení posádky, která proudila na můstek, ale největší nápor nesla obrněná příď lodi, která zatím odolávala. Na druhou stranu po ztrátě štítů rychle následovaly jedna za druhou obranné věže a tak bombardování nic nebránilo. Eldaři mezitím z nevysvětlitelných důvodů zbrzdili své přiblížení na minimum, takže o výdrž lodi se kapitán nebál.
Zpomalují, proč sakra zpomalují? Když nás podletí tak přece získají obrovskou výhodu, nestihneme se otočit tak rychle jako oni. No. To je teď jedno.
„Připravit k palbě!“ Zazněl kapitánův rozkaz a do všeobecného hluku se přidala vibrace energie.
„U Císařova trůnu tentokráte to udělejte pořádně!“ Zvolal ještě Horid do mikrofonu voxu.
Ticho tentokráte nepřišlo, místo toho se ozvaly dva výbuchy dopadajících eldarských bomb.
„Pal!“

Nova kanón znovu zašlehl světlem. Tentokráte přišla detonace mnohem dřív i když stále za trupem Smutku Yshi. Výbuch silně poškodil solární plachtový systém lodi a hlavní plachtu rozerval na cáry.

Odhadované poškození nepřítele se zobrazilo na zelenkavém displeji.
„Ano!“ Vzkřikl Vendrak a v nadšení uhodil pěstí do kapitánova křesla. To mělo za následek vlnu, jež se rozeběhla podkožním tukem kapitánova těla. Horid jeho nadšení nesdílel.
Další tři zášlehy z hlavní zbraně Yshina smutku odřízly s chirurgickou přesností a jednoduchostí Nova kanón od Martova srdce. Letky eldarských stíhačů se stáhly zpět na svou mateřskou loď a Eldarské příďové baterie nepřestávaly bušit do příďového pancíře a klounu bezbranného Martova srdce.
Lodě teď byly od sebe vzdálené čtyři délky a blížily se k sobě jen pomalu. Martovo srdce pod velením Horida se počalo líně otáčet bokem, aby mohlo nasadit své boční dělové baterie.

„Pánové?“ Zvuk smirgl papíru znovu zazněl můstkem.
„Myslím, že by se bojeschopní muži měli přesunout na příď.“
Vendrak ale Trentovy rady neslyšel, neboť znal Eldarskou chásku a tušil co bude následovat. Zatímco Trent teprve vyrazil z můstku, byl už Vendrak ve své taktické zbroji, specielně upraveném brnění pro účely inkvizice, jednu ruku obrněnou silovou pěstí, druhou vybavenou malým plasmovým kanónem. Spěchal na příď lodi, rezonující palbou nepřítele. Úplně na příď ale nedošel, zastavil se ve třetině lodi a z hlavní chodby odbočil doprava a po schodišti dolů.
Dospěchal až do místnosti, která sloužila jako jeho soukromá výzkumná laboratoř. Přivítaly ho dvě mrtvoly na místě strážných, bez viditelných zranění, kromě pramínku krve u uší. Eldarské děcko se ve svém inkubátoru naklidně převalovalo. Vendrak téměř okamžitě ucítil psychický nápor na svoji mysl, ale jeho Inkvizitorský trénink ho spolehlivě ochránil. Lehce omámen přišel až k inkubátoru a plačícímu dítěti namířil hlaveň děla na obličej. To se hned uklidnilo a nátlak přestal.
Vendrak vyšel z laboratoře a zapečetil za sebou dveře, čímž odstínil největší sílu případného dalšího psychického útoku.
„Tak si pro něj pojďte, emzáci. Moje povýšení nedostanete!“

Kdesi nad Inkvizitorem se ozval nervy drásající křik nelidského hlasu a zvuky boje, které vzápětí utichly. Až příliš rychle utichly. Eldaři si přišli pro to co patřilo jim...