Andor.cz - Dračí doupě online

Bylo to jako hra. Mohli bychom říct, že stáli kolem stolu a hráli pro zábavu. Jediný rozdíl mezi politikou a stolní hrou bylo to, že nikdo neznal pravidla a popravdě, nikdo se o ně ani nestaral.

Byl to zvláštní stůl, vždyť byl koneckonců součástí metafory. Jeho deska představovala herní plán, znázorňující Anoth. Mohla se ale zvětšit nebo zmenšit a přitom zůstat stejně velká. Byl na ní bezpočet postav a karet a přesto byly vidět jen ty důležité.
Postavy kolem byli podobně zvláštní. Dva lidé, dva elfové a dva trpaslíci, ale rasy znamenali pramálo.
První z lidí měl dlouhý plášť lemovaný královskou hermelínovou kožešinou. Na hlavě měl zlatou korunu s drahokamy, které zářily tak mocně, že kdokoliv mu pohlédl do tváře musel sklonit zrak. Druhý člověk byl oděný v róbě s nejrůznějšími prastarými symboly. Tvář mu zakrývala kápě.
Jeden z elfů byl oblečen v zelené tunice s korunou z listí, květů a větví. Tato koruna kryla jeho tvář dřevěnou grimasou.
Druhá byla elfka, v zelených dlouhých šatech. Na tváři měla karnevalovou masku, zdobenou smaragdy, safíry a rubíny.
První trpaslík byl podsaditý, s dlouhým vousem, jako všichni trpaslíci. Kupodivu mu stůl sahal stejně vysoko jako ostatním, i když nebyl zkosený a byl zcela rovný. Na hlavě měl těžkou helmici a k ní byla připevněná kamenná tvář, která kryla jeho vlastní výrazy. Na jeho rukou se třpytily prsteny s nejčistšími diamanty.
Druhý trpaslík byl podobný prvnímu, až na to že byl vyšší a mohutnější. Jeho oči byli tvrdé a zvyklé na přežití. Na sobě měl těžkou ocelovou runovou zbroj. Na hlavě měl rohatou helmici ke které byla přinýtována rouška z ocelových kroužků. Z pod ní vyrůstal mohutný černý vous.
Ač se zdálo, že vyjadřují své myšlenky, plány a emoce, nebyli jednotlivci. Za každým v nich se v mlze míhaly desítky postav. Hráči nebyli osoba ani národ. Představovali síly, které hýbou světem. Mohli zemřít nebo se objevit noví, stejně jako se ve světě objevují nové síly a názory. Vždyť i teď se na prázdných místech stolu občas mihla postava, pohla několika figurkami a zmizela v nenávratnu.
Hráči by mohli být bráni jako názor. Jistý názor který na rozdíl od jiných, alespoň prozatím, přetrvává.
Mnoho názorů se řadí za vůdci, kteří je mají sjednotit. Jedině proto jsme mohli názoru, skupině lidí, neskutečnu, dát jméno a tvar.
Posledním hráčem, neviděným a neslyšeným, byl osud. Byl všude a nikde a pozoroval celý svět. Pohyboval s figurami, které nikdo neovládal, ale i s těmi, které se dali do pohybu jen díky hráčům. Ovládal stůl samotný.

Ale to nebyli jediní, kdo sledovali hru. Mezi Hráči procházela temná postava, jako strážce, jako pravidlo. Její ledový dech věštil každé kartě, každé figuře, smrt. Jediné co je od ní dělilo byl čas. Zdálo se že stojí jen u stolu, skoro na dosah a přitom jí oddělovala přehrada naplněná časem.
Naštěstí, smrt má všechen čas na světě.

Hra mohla začít.

Taris byl vcelku mladý muž, hbitý a dovedný. Byl vyslán do Dolnoskalu za jistou záležitostí. Sloužil přímo Říšskému králi. Byl elitou. Ale i tak to byla těžká záležitost.
Měl sbaleno. Krom běžného cestovního vybavení sebou měl sadu vrhacích nožů, oboustrannou dýku, rapír a skládací kuši. To byl jeho skvost. Ta kuše se dala složit do tyčky, kterou ukrýt bylo víc než snadné. A krom toho, speciální mechanismus, vytvořený na zakázku, mu umožňoval nabít složenou kuši a rozložením vystřelit a zabít, ač to poškozovalo stavbu kuše a hrozilo nebezpečí že prasknou ramena.
Krom zbraní sebou vezl jeden nebo dva flakónky s jedem. Velmi užitečné.
Taris nebyl zlý člověk. Nikdy ho netrápilo svědomí. On nezabíjel lidi. Byl jako nabroušená dýka nebo otrávený šíp. Spolehlivý, k dispozici za rozumnou cenu. Stačilo si ho jen koupit a použít.
Zhluboka se nadechl. Bude to dlouhá cesta.

První táhl Král, muž v královském šatu. Vzal do ruky jednu z mnoha figur v Reyonu, hlavním městě Říše.
Byla to zakuklená figura s dýkou.
S lehkým úsměvem jí posunul na Dolnoskal, sídlo Velkokrále trpaslíků v Tichohoří.

Ismin šel rychlým krokem po dlaždicích Diamantového náměstí v Dolnoskalu. Kráčel zamyšlený, s hlavou v Astrálu, jak říkají protektoři.
Proto nebylo divu, když do někoho vrazil. Zamumlal omluvu a šel dál. Až o minutu později si uvědomil, že toho muže znal.
Vybavoval si nějakou aféru. Ten muž byl zapletený s Arcimágským koncilem, určitě. Ale jestli mu paměť slouží, Říšský král přemluvil Radu, aby ho nechala být. Kdyby se jen dovedl vzpomenout na to proč si ho zapamatoval...
Vzpomenul si, klopýtl a málem upadl.
Musím hned za Velkokrálem!

Mág, muž v róbě, se s úsměvem podíval na hrací plán. Pak si vybral svou jedinou postavu v Dolnoskalu. Byl to čaroděj, v uniformě protektora.
Přesunul ho na místo paláce Velkokrále.
Ozval se smích Osudu a postava směřující k velké figuře Velkokrále se stočila a narazila do tahu Krále.
Mág, Král i Žulová Tvář, trpaslík s kamennou maskou, se zamračili. Dáma, Elf i Horal čekali na svůj tah.

Taris byl neklidný. Už dlouho se mu nestalo, aby byl neklidný. Ten protektor na náměstí ho mohl poznat.
A jestli ho poznal měl jen málo času. Musí se ho zbavit. Vzal svojí kuši a vyšel do ulic.

Ismin byl na cestě k Velkokráli. Musel ho varovat. Stráže před vchodem ho zastavily.
,,Kdo jsi?"
,,Uhni z cesty, nevidíš že jsem protektor Rady?"
Ismin odstrčil stráž a vešel dovnitř. Pak si vzpomenul s kým soupeří. Padl na zem a nad ní proletěla šipka. Zvedl se a brodil se davem. Musel probíhat soud jinak by byla vstupní síň prázdná. Vyšel z davu. Velkokrál seděl na trůně. Zhatil plány vraha.
Ale dříve než stihl něco říct, šipka mu prošla srdcem. Skácel se na zem a jeho krev skropila mramorovou podlahu.
Velkokrál povstal. Další šipka se mihla nad jeho ramenem. Pak se ale před Velkokrálem zvedla železná zeď trpaslíků odhodlaných umřít za svého vládce.

Král pozvedl figuru vraha položil jí k figuře protektora. Protektor se zakymácel a spadl na zem. Objevila se kostěná ruka, připravená uplatnit své pravidlo.
Proměnila se v prach, který se ve víru vznesl k ruce.

Taris, nyní už klidný vyšel ven. A pak se nadechl a nasadil vyděšený výraz. Vrazil zpět do vstupní haly.
,,Stráže! Stráže! Vrah! Běžel k Diamantovému náměstí!"
Taris se pro sebe usmál, když stráže vyběhli ven. Teď zbývá jen dokončit práci a zmizet.
Pozvedl zrak a podíval se do očí Modrovovana. Vypadal jako běžný člověk. Taris to viděl jako ve snu. Modrovovan sundal z ramene pušku.
Taris si ho nevšímal. Pak jí ale zvedl k rameni.
,,Ani se nehni."
Taris uskočil. Kulka mu prolétla nad hlavou. Vyslal nůž na cestu za smrtí.
Nůž nikdo neviděl. Přijdou na to až když bude hezky zpátky v Reyonu. Prodral se davem a zmizel směrem k bráně. Je jasné, že tady je příliš horká půda. Možná to zkusí za týden nebo za dva. Možná radši za měsíc.

Horal, trpaslík s rouškou z ocelových kroužků, pohnul jednu z mála svých figur v Dolnoskalu k vrahovi.
Král se zamračil a shodil jí. Proměnila se v prach. Pak posunul svého vraha do divočiny v horách. I tak to dopadlo lépe než čekal.
Koneckonců, hra nikdy nekončí a vše se může obrátit.