Andor.cz - Dračí doupě online

Ranní slunce vycházelo nad horizont a jeho paprsky se pokoušely prosvítit smog, stále více se rozpínající nad celou planetou. Většina lidí se snažila nepohybovat se, mimo uzavřené prostory s filtrovaným vzduchem. Ovšem pokud už byl někdo, ať už z jakéhokoli důvodu, nucen vyjít ven, mimo uzavřené objekty, neodvažoval se, nemít na sobě alespoň respirátor. Filtrace uvnitř budov byla umělá, tvořená uhlíkovými filtry, kombinovaná s přírodní zelení, které byla všude přemíra. Smogová situace se stále zhoršovala, kvůli neustále rostoucímu počtu továren a snižujícímu se množství zeleně, která by v nehostinném smogu dokázala přežít. Šance, na záchranu planety Země, byla již několik let nenávratně věcí minulou. Ovšem lidstvo mělo jiné cíle. Kolonizace jiných planet byla v plném proudu, ačkoli první loď s tímto cílem se nenávratně ztratila a nikdy svého nového domova nedosáhla. A právě jejich příběh Vám budu vyprávět.

***

James se vypotácel ze své stázové komory a svalil se na zem. Svrbění konečků prstů, šum v uších a tma před očima jasně naznačovaly, že tělo jej ještě pořádně neposlouchá. Pár minut potrvá, než se jeho smysly dají opět dohromady a než bude schopen se pohybovat jako dříve. Ležel na chladné mřížové podlaze z lehkého kovu a hleděl do prázdna s vědomím, že pokud mu někdo nepomůže, zůstane tady zůstane ležet, než se jeho tělo vzpamatuje.
Během několika dlouhých minut, které mu připadaly jako hodiny, kdy svrbění přestalo, tma se změnila v šero a šum přešel v mírný hukot na pozadí, si James uvědomil, že jeho smysly už jsou plně funkční. Namáhavě se posadil a se ztuhlým krkem se v rámci lehkého protažení rozhlédl po potemnělé místnosti. Jediným osvětlením, byly světélkující pruhy na zemi a matně svítící kruhy nad dveřmi. Jakožto druhý pilot dokázal i poznat, co je to tajemné hučení kdesi v dáli. Motory. To znamenalo, že loď je pořád v pohybu. Ale proč nesvítí světla? Proč jsem byl probuzen? A kde je zbytek posádky?
Za pomoci stěny pomalu vstal a váhavě se podél ní pokusil udělat dva kroky. Jakmile zjistil, že jej jeho vlastní nohy unesou, a že se velká část jeho motoriky vrátila, vydal se ke stázovým komorám, v těsné blízkosti té jeho. Rukou otřel sklo, aby mohl nahlédnout dovnitř, kde spatřil jen kostru. Z úst mu unikl zděšený sten a on udělal dva kroky zpět, než zakopl. Spadl na záda, ale stále se pokoušel odsunout pryč, od kryokomory.
„Panebože né!“ Vykřikl, „to né!“
Odpověď však nepřicházela. James se znovu pokusil úspěšně postavit na nohy a podruhé překonal mezeru mezi sebou a stázovou komorou. Napadlo jej, že měl možná jen vidiny, že se jeho mozek ještě úplně nevzpamatoval z kryospánku, ovšem tento sen se rozplynul při pohledu na stále nehybného kostlivce.
Zhluboka se nadechl a aktivoval displej s informacemi o sobě ve stázi. Michael Hornett, technik 1. třídy. Zdravotní stav: Mrtev. Příčina smrti: Selhání tělesných funkcí. James se zapřel o komoru i druhou rukou, sklonil hlavu a rychle oddychoval. Věděl, přesně co se stalo. Vada kryokomory, slýchal o tom strašidelné historky už při výcviku, ale nikdy je nebral vážně. Až doposud. Když se jeho tělo opět uklidnilo, prohlédl i zbývajících osmnáct kójí, kde se mu podařilo objevit další tři mrtvé. To znamenalo úmrtnost v této sekci ve výši dvaceti procent. Z toho pomyšlení mu přeběhl mráz po zádech.
Nedlouho poté zamířil ven ze sekce. Musel zjistit, proč jej hlavní počítač probudil ze stáze. Došel tedy k posuvným dveřím a stiskl tlačítko k jejich otevření. Dveře se posunuly zhruba o polovinu, než se v doprovodu elektrického výboje zastavily. James s úlekem odskočil, ale poté, co se ujistil, že k žádnému dalšímu výboji nedojde, protáhl se otevřenou polovinou na chodbu. Stačil mu jen krátký pohled, aby se zorientoval a věděl, kterým směrem se vydat.
Cestou na můstek zjišťoval, jak moc je celá loď poškozená. Několikrát dokonce narazil na dveře, které se mu nepodařilo otevřít a musel používat náhradí trasu, ale nakonec se na můstek dostal. Usedl do pilotního křesla a aktivoval počítač, který po pár minutách naběhl. Zobrazil si údaje o letové historii a začal je číst. Zjištění, že v kryospánku strávil přes milion let, jej téměř dohnalo k šílenství.
Před milionem let proletěla loď meteoritickým rojem, který zapříčinil velké poškození trupu a totální devastaci sekcí 1 a 6. Tím se i vysvětlovalo, proč počítač probudil druhého pilota. Hlavní pilot byl v sekci 1, která již neexistuje. Meteority taktéž vyřadily energetické štíty, čímž byla loď vystavena silné dávce radiace. Hlavní počítač zastavil plavidlo ihned poté, co se dostalo z dosahu pole asteroidů a čekal, než se hladina radiace sníží na takovou mez, aby v ní dokázal člověk přežít, alespoň několik dní. Když k tomu konečně došlo, probudil z kryospánku dva techniky a nechal je opravit energetický štít a část motorů. Oba technici zemřeli na nemoc z ozáření ještě předtím, než mohli svou práci dokončit. Počítač tedy probudil další dva, z jiné sekce, kteří opravu dokončili. I oni však zemřeli, následkem radiace. S funkčními štíty a motory počítač reaktivoval autopilota a dal loď do pohybu na minimální výkon. Naneštěstí deaktivace autopilota, pro ukončení pohybu, s cílem snížit radiaci, způsobila resetování nastavení a ztrátu původního kursu. Zvolil tedy kurs směrem k nejbližší hvězdě, jak určoval záložní program.
James, kterému se hlavou proháněly nejrůznější myšlenky, počínaje tím, že je ztracen kdesi ve vesmíru, a konče u toho, že už nikdy neuvidí Zemi ani nikoho koho tam kdy znal, začínal pomalu být opět příčetný a rozumně uvažovat. Tedy, alespoň se o to pokoušel, ale jeho, ačkoli na krizové situace trénovaná, mysl, jej stále táhla zpět, k pochmurným myšlenkám.
Sebral tedy veškerou svou vůli a sebezapření a znovu se začal věnovat svým pilotským povinnostem a zjištění, co po něm počítač chce. Netrvalo dlouho a tuto informaci získal. USS: Odyssey, jak se tato loď jmenovala, právě vstoupila do systému hvězdy, k níž byl nastaven kurs. Počítač dokončil svou úlohu a nyní bylo na pilotovi, aby se ujal řízení.
Prsty mu rychle klouzaly po klávesnici a zjišťovaly si údaje o místních planetách a pomocí dálkových scannerů určovali míru jejich obyvatelnosti. Ani jedna nebyla vhodná k životu. Pomalu letěl k planetě, jejíž obyvatelnost byla největší, ačkoli pro lidskou rasu nedostatečná. V době, kdy prováděl důkladný sken nejvzdálenější planety, začal mu hlavní monitor hlásit příchozí zprávu.
James překvapením málem oněměl, než si uvědomil co to znamená. Ihned přesedl do jiného křesla a nechal si zobrazit zprávu. Byla v jazyce, kterému nerozuměl. Spustil tedy algoritmus pro překlad mimozemských jazyků a čekal, co se bude dít. Mezitím, co se zpráva překládala, zastavil pohyb lodi, aby nevyvolal nepřátelské úmysly. Poslední věc, co stihl udělat, než mu algoritmus dokončil překlad, bylo probuzení nejvyššího živého důstojníka, zdravotníka, dalšího pilota a jednoho z expertů na mimozemskou komunikaci. Také zvýšil míru osvětlení v potřebné části lodi.
Poté se začal věnovat překladu.
Learunská federace neznámé lodi, identifikujte se.
Text svítil na monitoru a James na něj fascinovaně hleděl. Vážně právě dostal zprávu od mimozemské rasy? Ještě pořád tomu nemohl uvěřit. Standardní postupy však hovořily jasně a tak se pilot opět pustil do klávesnice a napsal předdefinovanou zprávu, určenou protokolem.
Pozemská loď USS: Odyssey Learunské federaci. Přicházíme v míru, nestřílejte.
Zpráva byla připravena k odeslání, ale Jamesovi se pořád nezdála. Něco tomu chybělo. Něco co protokoly neříkaly. Chvilku přemýšlel a pak ho to napadlo. Aktivoval znovu algoritmus, který už znal tento jazyk a použil jej k obrácenému překladu. Obsah zprávy, tentokrát v mimozemském jazyce přidal k původní zprávě a odeslal. Mimozemšťanům tak přišla zpráva jak v jejich jazyce, tak i v angličtině.
Opět aktivoval motory a začal se přibližovat k místu, odkud zpráva přišla. Jen pár vteřin předtím, než přišla odpověď, nejistě vstoupil na můstek důstojník v doprovodu ostatních probuzených.
„Pane!“ vyskočil James a zasalutoval, „druhý pilot James Meyer, pane. Hlásím, že jsme navázali mimozemský kontakt!“
Důstojník protáhl tvář údivem.
„Co jsme?“ Zeptal se, avšak než mu stihl pilot odpovědět, na obrazovce se objevila příchozí zpráva. Tentokrát pouze v angličtině. Zdá se, že překlad fungoval perfektně.
Learunská federace Pozemské lodi USS: Odyssey. Ukončete pohyb a vypněte štíty. Budete přeneseni na palubu naší lodi.
„Pane?“ Zeptal se James.
„Udělejte to, nechceme vyvolat konflikt,“ odvětil důstojník.
„Ano, pane.“ Přitakal nedůvěřivě James, ale několika krátkými údery do ovládací konzole zastavil pohyb Odyssey a vypnul energetické štíty. Během pár vteřin všechny osoby přítomné na můstku oslnilo jasné bílé světlo.
Když záře pohasla, stálo jich pět v jakési konferenční místnosti. V místnosti bylo horko, a poněkud dusno. Stěny byly tvořeny materiálem, který na první pohled připomínal mléčné sklo. Na dotek byl však měkký a teplý. Biomasa. Ačkoli v místnosti byl jakýsi konferenční stůl, chyběly zde židle, či nějaká lavice. Dveře v místnosti byly tvořeny silnou vrstvou biomasy, pevnou téměř jako ocel. Stěny boční byly jednolité, ničím nepřerušované. Poslední, dveřím protilehlá stěna, měla v sobě průzor, vyplněný opravdovým sklem, a potažené energetickou vrstvou štítu. Strop i podlaha byly tvořeny materiálem, silně připomínajícím kořeny stromů.
„Pánové,“ promluvil důstojník, „nevím sice jak dlouho jsme byli v kryospánku, ale troufám si říct, že jsme první pozemšťané, kteří navázali mimozemský kontakt.“
„Bohužel s Vámi musím nesouhlasit,“ pronesl James s leskem v očích, „v kryospánku jsme byli mnohem déle než si troufáte odhadnout.“
„Jak dlouho?“ Zeptal se zdravotník.
„Moc dlouho,“ odvětil James, „každopádně si dovoluji říct, že USS: Odyssey, navázala svůj první, mimozemský kontakt.“
Jejich další rozhovor přerušilo jakési vzdychnutí a dveře se rozevřely. Skupinka Odysseyanů překvapeně hleděla na čtyřčlennou delegaci, která je přišla přivítat. První z nich, byl jakýsi tvor, humanoidní postavy s šedozelenou kůží a hlavou o dvojnásobné výšce hlavy lidské. Pomineme-li však tento fakt, jeho postava nebyla vyšší než lidská. Oděn byl v dlouhém zelenofialovém rouchu. Zbylé tři osoby byli lidé. Dva muži a žena.
„Cestovali jste dlouho a hodně se za tu dobu změnilo,“ pronesl tvor s velikou hlavou, „mé jméno je Alarien Oketa, jsem radní této federace. Vítejte v Pozemském galaktickém impériu, na lodi USS: Archeon XIV. Vezmeme Vás domů.“