Andor.cz - Dračí doupě online

Byl horký letní den. Slunce se líně vznášelo nad obloze energicky osvětlující krajinu. Na kraji kopce pod stromem seděl opřený mladý chlapec, a užíval chvilky klidu a přestávky od vysilujících paprsků, které mu poskytl stín ze stromu. Poté odhodlaně vstal a upřel svůj pohled nahoru do kopce. Vlastně to bylo něco mezi kopcem a horou. A ačkoliv již tuto cestu absolvoval mnohokrát, vždy to byla náročná cesta. A šílené vedro s těžkým vzduchem vše jen umocňovalo. Hoch ještě jednou upřel pohled do kopce, marně se snažíce najít očima vrcholek. Pak zakroutil hlavou a vydal se po úzké cestičce.

Cesta na vrcholek zabrala chlapci asi 3 hodiny. Několikrát se zastavil, aby si odpočinul a nabral trochu sil. Jednou si musel kus cesty zajít, aby došel k říčce stékající z vrcholku hory a mohl doplnit čutoru. Konečně ale došel k cíli své cesty.

Ulička mezi skálami rychle přešla na pěšinku, která se pak ztrácela na malé mýtince. Vzadu se tyčil vrchol hory, ze kterého vyvěral potůček líně se plazící okolo mýtinky dolů mezi skálami. Před špičatým vrcholkem stála mála chatička. Z dálky šlo vidět, jak kousek u chatičky sedí na pařezu malý a bělovlasý stařec s nahozeným prutem. Chlapec se usmál a pomalým krokem přešel mýtinu.

„Michaeli,“ ozvalo se skřípavým hlasem ze starcových úst. „Mistře,“ opáčil mu Michael vzápětí. Poté si stoupnul vedle svého mistra a upřel oči do průzračné říčky před ním.

„Pověz, drahý žáku. Jaký smysl má lovit ryby u pramene?“ zeptal se mistr přísným hlasem, a otočil hlavou směrem k chlapci.

Tuto otázku dostal hoch při každém setkání. Věděl, že je to taková malá mistrova hříčka, a že očekává odpověď odlišnou od těch předešlých. Úplně na tuto otázku ale zapomněl, hlava plná různých myšlenek úplně vypustila tuto banalitu přicházející s každým setkáním. Zakroutil proto hlavou a řekl první odpověď co ho napadla: „Protože se u toho dobře přemýšlí. A zázraky se občas stanou.“

Mistr zakoulel očima. „Inu, proč ne. Rád tě zase vidím Michaeli“ odvětil již docela otcovským tónem, který byl téměř opakem toho přísného. „Jak jsi pokročil ve svých studiích? Přinášíš mi odpověď na moji otázku?“

Ano, otázka. Nebo také úkol. Jeden z mnoha. Součást mistrovi výuky. Žák dostal vždy zadanou otázku, na kterou se musel jít vydat odpověď. A dokud s odpovědí mistr nebyl spokojen, výuka nemohla pokročit. Tato forma výuky trvala již asi rok a půl, a bylo to něco, co Michaela naprosto iritovalo. Kdyby nevěděl, jaký velikán před ním sedí, kdyby z něj neměl takový respekt, a kdyby si nechtěl plnit své sny, dávno by to již vzdal. Nicméně v tuto chvíli stál opět před mistrem, který po něm chtěl odpověď na jeho otázku. Již dvakrát vystoupal na tuto horu s odpovědí, a dvakrát byla jeho odpověď shledána jako nedostačující. Pro Michaela to byla velice zapeklitá otázka, ale přicházel s přesvědčením, že by již mohl dnes mistra tím co řekne uspokojit.

„Nuže?“ Mistr znovu zakoulel očima. „Řekni, milý žáku. Jaký je smysl života?“

Michael znovu pohlédl upřeně do průzračné vody před ním, než odpověděl: „Smyslem života je samotný život.“

„Rozveď to!“ odvětil stařík velitelským hlasem.
„Samotné bytí a žití je smyslem života. Nežijeme, abychom přežívali, ale abychom žili. Žijeme, abychom mohli naplňovat naše ideály a cíle. Žijeme, abychom mohli vyrůstat a rozvíjet se, pracovat na sobě, splnit si naše tužby. Nežijeme abychom umřeli, žijeme právě proto, abychom mohli žít,“ vychrlil ze sebe hoch a vítězoslavně pohlédl na mistra. Bohužel pro něj, pozdě. Kdyby se stihl podívat o sekundu dřív, možná by stihl uhnout. Takhle ale dostal plnou ránu do hlavy, jak ho stařík přetáhnul holí.

„Idiote!“ zařval jeho mistr. „Nic jsi se nenaučil! Vůbec nic. Jak se vůbec opovažuješ za mnou přijít s takovouhle odpovědí. Takové rouhání! A to si říkáš můj žák?“

Michael ležel na zemi, rukou se držel za hlavu. Veškeré jeho myšlenkové linie, na kterých tak pracně pracoval, aby potěšil mistra, byly pryč. Místo nich mu po celé hlavě rezonovala bolest. Hoch bez rozmýšlení vyskočil na nohy a postavil se před staříka. Byl asi o hlavu a půl vyšší, i přesto, že jeho mistr stál na pařezu.

„Taková blbá otázka“ začal křičet taky Michael. „Proč s mojí odpovědí nejste nikdy spokojen? To jste si na mě zasedl? Nebo jste chtěl jen tak někoho uhodit?“ Michaelův tón se zvyšoval, stejně jako jeho zuřivost. „Smysl života, smysl života. Taková kravina. Víte vy vůbec odpověď. Smysl života je dostat holí přes hlavu, to je jediné, co jste mě zatím naučil. Mistře! A to si říkáte mistr!“ vychrlil ze sebe, prudce oddychujíce. „Volovina už od začátku. Copak život může mít nějakej smysl? Není to žádnej pitomej dar, prostě to tak je. Jednou jsme se narodili, tak musíme žít.“

Mistr stál a hleděl Michaelovi do očí. „Proč?“ opáčil, nechaje svoji tvář v naprostém klidu, nenechávaje na ní znát žádné pocity či emoce. Tato otázka hocha zmátla.

„Proč? Co proč? Proč jste mě uhodil? Nemám tušení, asi vás baví způsobovat bolest jiným!“ vyhrkl ze sebe. Rukou si stále držel hlavu, na které cítil růst začínající bouli.

Stařec zakoulel očima: „Ne. Proč musíme žít?“ zeptal se opět naprosto klidně.

Michael nechápal o co starci jde. „Proč musíme žít?“ zopakoval již trochu zmírněným hlasem. „Prostě proto. Narodili jsme se, proto žijeme. Život sám nemá žádný smysl. Prostě tu je, a my se s tím musíme smířit. Musíme ho využít. My sami mu ten smysl musíme dát.“

Mistr se na něj usmál a posadil se zpátky na pařez. „Inu, není to úplně přesné. Vlastně se to ani zdaleka neblíží pravdě. Ale jako odpověď je to dostačující.

Michael se na něj nevěřícně zadíval. To vážně stačila takováhle odpověď. To si musel vším projít jenom kvůli tomuto?

„Tato část výcviku již bude téměř u konce,“ usmál se na něj mistr. „Je vidět, že jsi nakonec přeci jen pokročil. Zbývá již jen jedna otázka a odpověď. Pokud se ti tu odpověď podaří zjistit, budeme moci pokročit ve výuce a přejít k praktické části. Na nejvýchodnějším poloostrově tohoto kontinentu se nachází poušť. Tvým úkolem je zjistit, kolik tato poušť obsahuje zrn písku. Vydej se na cestu, chlapče, budiž ti nebesa nakloněna při zjišťování tvé odpovědi. Zatím sbohem“

Hoch zůstal stát na místě jako opařen. Nevěděl, zda si z něj stařec nedělá legraci. Podle tonu v hlasu to ale vypadalo, že je to myšleno naprosto vážně. Stál, nohy zkoprněné, neschopné udělat jediný krok. Jeho rty se lehce pohybovaly, avšak nebyly schopné ze sebe vydat ani hlásku. A zatímco tam takhle stál, staříkův prut sebou začal divoce třást. Mistr ho pomalu uchopil a zatáhl. Na jeho konci se skvěla velká nazlátlá ryba.