Andor.cz - Dračí doupě online

Tohle ráno mělo bejt jako každý předchozí. Jízda autobusem, pak do metra - „Prosíme (což znamená, že pokud tak neučiníte, můžete jít rovnou do prdele), ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají...Smíchovské nádraží...“ - do stopětadvacítky - „Příští zastávka je na znamení,“ - pivo, nic.
Ale nebylo.
Vlastně celej tenhle den byl jinej, byl nevšední, nebyl všední, chcete-li, ale mně se víc líbí první verze. Proto je nejspíš první verzí.

„Smíchovské nádraží.“

Nevystoupil jsem. Vlastně skoro jo, ale přemohl jsem se. Měl jsem trochu sevřenej žaludek – motýli s pařátama – trochu jako malý děcko, když s plným vědomím dělá něco, co nemá. Za oknama se znovu míhaly dráty, takový tlustý šedý a červený, možná žlutý a třeba úplně bez barvy, pak znovu světlo, takový chladný a pronikavý, přesně to, který v metru pokaždý je. A takhle několikrát hodněkrát znovu. Vystoupil jsem až když se mi přestalo chtít číst (a to nebylo zrovna brzo, protože jsem četl Kerouacův Říjen v železniční zemi). Vystoupil jsem teda na Hloubětíně, kterej venku byl stejně odpudivej jako pod zemí. Slunce už začínalo pěkně hřát. Šel jsem po chodníku a z cesty se mi do náruče dostávalo plno nešťastnejch vejfukovejch plynů. Taky jsem potkal nějaký dělníky, co v ohrožení v řece něco opravovali. Já se bál za ně kvůli zaplavení tou vodou plnou městkejch sraček. Teď bych se za ně už asi nebál a bejt na jejich místě, spíš bych v to doufal, aby mě to odneslo mimo dosah uhnívajících pařátů města, který mě sice na jednu stranu fascinovalo, ale na druhou stranu mě každej den stahovalo z kůže. Když jsem dorazil na zastávku, rozhodl jsem se, že naskočím na tramvaj, která mě jako první zaujme názvem svý cílový cesty. Byla to hned ta první, co jela na Podbabu. Možná, že to byl dokonce jeden z těch starších modelů, který mám nepoměrně radši než ty nový.

Ani netuším kam jsem dojel jsem, s jistotou můžu říct jen tolik, že jsem vystoupil. Po delším uvažování, můžu říct, že to byla Dejvická, jejíž velká část ležela poslušně zborcená pod tíhou strojů a jinde zas drahejch hotelů. Zapadl jsem odsaď zase rychle do metra, vyvážet si zadek, nic při tom nevidět a tak podobně. Teď už jsem dojel na Smícháč, ale určitě ne kvůli tomu, abych se znásilňoval ani aby mě někdo jinej znásilňoval ve škole. V tom pozdním ránu pod nezvyklým pohledem slunce v nezvyklou dobu jsem jel po tisíckrát objevenejch místech, teď naprosto jinejch. Lidi byly jiný, většinou starší, žádný známý tváře, teplota byla jiná, ovzduší trochu dusnější, i provoz se lišil, celýmu dni jsem začal přeskládávat základy.

Moje první cesta po vylezení z autobusu vedla k číňanům. Nebo vietnamcům, kdo ví. Koupil jsem si dvě nádherně vychlazený piva, chvíli jsem přemejšlel, že bych vzal i tři, ale to jsem naštěstí neudělal, jelikož i ty dvě se mi dotva vlezly do tašky. Školu jsem měl na dosah, stačilo zmáčknout ruku a celá by se rozpadla nebo by mi spíš ona tu ruku spálila. Odešel jsem k blízkýmu dětskýmu (a hlavně prázdnýmu) hřišti, kde jsem si sedl na (prázdnou) lavičku a otevřel si (naštěstí ne prázdný) pivo. Chtěl jsem si ten novej a průzračnej vzduch ohmatat. Ta čerstvě posečená tráva, písek pod složitou síťovou konstrukcí na hřišti, jako pes dotírající slunce dopadající na zem, lidi, květiny, stromy, před nímž se jen občas ubránil některý z keřů, schovaný ve stínu nějakého stromu, paneláky (ty si bližší popis nezaslouží, jelikož každý dozajista zná jejich ohavnost). Musel jsem se jít vymočit. Dělal jsem tu činnost spokojeně a nerušeně. Kolem běhali psi ukazující smysl života starejm panelákovejm babičkám. Zatoužil jsem být psem. Stromy, stromy, stromy, stoupají nahoru dolu, do země do nebe, jsou osvícené, nekonečné, září do noci, ale hlavně září i do světla.

Odešel jsem přes park mezi samými domy z panelů, na střechách se surrealisticky laděnými anténami, vedle moderního kostela bez radosti a posečenými travinami a pejskaři a bůhví čím ještě, až na další autobusovou zastávkou, abych pak dojel na jinou zastávku s dobrým jménem a špatným vzhledem – Jakobiho – a odtud se dal mezi snobskými domy se zahradami až do pražské džungle – Hostivařského lesoparku. Poblíž je plno škol, jedna mateřská umělecká, jedna, co slibuje školu hrou a další, která je obklopená vysokým plotem, působí upjatě a nejspíš vychovává nešťastnou počítačovou generaci. Kousek před tím, než jsem vlezl mezi tu nepropustnou stěnu stromů, potkal jsem malou třídu dětí, ze kterejch jsem byl nervózní a který byly vedený typickou učitelkou kolem padesátky, trochu obtloustlou a jediná věc, na kterou se absolutně nehodila, bylo učení. Zhrozil jsem se, když jsem zjistil, že jdou taky do lesoparku a jak to šlo změnil jsem směr někam, kam jsem si myslel, že nepůjdou. A nešli tam, naštěstí tam nešli. Jenže tím směrem se zase začali oběvovat další paneláky z šedivejch panelů, který se snažily skrýt za barvičky. Musel jsem teda znovu změnit směr a ztratit se navěky někde v houštinách. Vymočil jsem se za zvuku blues v mý hlavě (který se tam dostalo až teď) mezi stromy a díval se kolem sebe jestli nejde nějakej strážce lesa, kterej by mě mohl obvinit za pokus o likvidaci přírody.

Pak jsem došel k tý vytoužený lavičce, jedný z milionu, já ale veděl že tohle je vona, ta pravá a nezaměnitelná, stejně jako holka, to ale neznám. Na tenhle vražednej den svítilo vražedný slunce. A já si tam na tu lavičku sednul a vytáhl si všechno potřebný nádobí (notes, do kterýho tohle píšu, knihu Úvod do filosofie, pivo, těstoviny, co jsem sebou měl k obědu) a shodil jsem sandály i část zábran, jak jsem tam tak seděl všem k smíchu, radosti, smutku, pomlouvání a kdo ví k čemu dalšímu. Někdo si mě třeba zařadil mezi smažky a utvrdil se, že jsou hrozný hovada, pro někoho jsem zase mohl být sluncem v promrzlý mlze a krách vzteku. Ve skutečnosti si mě ale nejspíš nikdo nevšímal. Pod nohama jsem cejtil tisíce malejch, ale jemnejch jiskřiček. Kolem byly stromy, tráva, slunce, květiny, prostě všechno, co může člověka udělat šťastným. Pustil jsem se do psaní. Měl jsem v plánu černohumornej scifi román (nebo spíš delší povídku), vlastně už jsem to měl rozepsaný a chtěl jsem toho napsat hrozně moc. Jenže pak se to, asi po 2 stránkách, začalo ubírat směrem, kterej se mi vůbec nelíbil, tudíž se mi to přestalo chtít psát. Teď už delší dobu vím, že dokážu psát jenom nevymyšlený věci, nebo spíš u nich úvodní zápal nevyhasne hned zezačátku. Teď mě to ale přestává bavit, takže někam jinam.

Nad vysokou žlutavou trávou se vznáší zajíc, utíká jakoby pod sebou měl pevnou zemi a ne jen vzduch. Běží stále výš a výš, kam až dotančíš, když slunce zříš, a nezastavuje se ani když proběhne hejnem vlaštovek táhnoucích na jih, ani když mraky, kolem slunce a měsíce, navštíví tisíce hvězd, proběhne mimo čas i prostor a pak...pak znovu vybíhá žlutavými travami.
Ale to jen tak pro zpestření.

Sem tam se u mě zastavili nějací psi s vrtícími ocasy a potom, co jsem je s radostí uvítal, mě celýho poslintali. Psi jsou úžasný stvoření, který zachraňujou tenhle svět, ale o tom jsem se už někde zmiňoval.

Měl jsem na dosah takovejch myšlenek, že jsem nevěděl, po který sáhnout dřív, vlastně na tom nezáleželo, protože se stejně žádná z nich, co byly nejblíž, nehodily pro to, co jsem psal. Nedokázal jsem se dostat do příběhu, postav ani do sebe ani nic ze sebe. Bylo to jako sítem nabírat vodu, ale to je až moc ohraný, spíš jako pokoušet se nasávat trávovej kouř přes moderní 10x izolovaný, debilizovaný a protitrávový okna značky, kterou neznám, protože trh s oknama moc nesleduju, za cenu, kterou neznám, protože peníze taky moc nesleduju. Když už jsme u těch oken, my máme nějaký obyčejný skleněný s plastovým rámem jak už to tak bejvá. Ale to jsem se dostal od myšlenek tehdejších k myšlenkám nynějším a řekl bych, že okna jsou dosti nezajímavá. Ačkoliv, teď jsem si vzpomněl na značku, Vekra...
Neuchopil jsem nakonec žádnou myšlenku, teda né dost barevnou, aby stála za uchopení, a tak jsem všechno schoval a vytáhl si Úvod do filosofie, kterej mě překvapil svým jednoduchým a srozumitelným podáním. Pořád mě ale něco rozptylovalo, např. ti psi, vítr, listí, vůně květin nebo jehličí, hlína, cesty, lidi (nebo to byli psi?), jezero, o kterým jsem věděl, že je někde v dáli a kolem sebe má pláže jako někde v drahým a uřvaným zahraničí, a lidi, co se tam koupou, namáčej si nohy nebo se jen tak topěj, takže jsem tu zatracenou knihu zavřel a skočil po hlavě do celýho toho krásnýho okolí, nasávat ho všechno, ó, všechnu tu krásu, plnost tvarů v představách jako americký končiny mně známý jenom ze zfetovanejch filmů a hippísáckejch knížek s nádechem ne úplně pochopenýho náboženství, ať už východního, západního nebo dávno mrtvýho. Jenom mi bylo líto, že jsem si nevzal kytaru, hudba plná energie a enrgie plná hudby. Toužil jsem se totálně zdrogovat, zdrogovat stromama, štěstím, vesnicema a obilím. A taky vinejma révama, protože těch je v Čechám málo na rozdíl od Moravy a chtělo by to je tady vysadit na každým volným pozemku, aby se jima mohli lidi kochat, cpát se hroznama a po nocích si snít šílený sny, na jejich okrajích by pak fousatý, vysmátý dědci prodávali burčák, víno a v košících hrozny a svejm oblíbenejm zákazníkům by sem tam dali něco zadarmo. Proto mám rád Bobule, ten českej film, protože ačkoliv je to hrozná chujovina, odehrává se to v úžasným prostředí, ze kterýho vyzařuje mír, slunce a nevázanej sex.

Sbalil jsem si věci a vyrazil zase zpátky, naplněnej neurčitým pocitem zlomení nějaký bariéry, díky čemu jsem zase poodkryl kousíček sebe. A ta část, jako většina předchozích za poslední rok, říkala 'vypadni, vypadni někam hodně daleko, nasedni na náhodnej vlak, poznej plno divnejch, ale úžasnejch lidí a piš vo tom všem'. To mě snad nikdy neopustí, ačkoliv řeči, jakože to je součást puberty, tomu nechci věřit, protože žít někde ve městě a vydělávat jen na to, abych platil různý průkazy a důkazy, že žiju, i když to nemusí bejt pravda, nechci, nikdy nechci.

Pak cesta, zase cesta, ale ne taková po jaký toužím, městský autobusy si nejspíš nikdy neoblíbím, jedině tramvaje mi ani moc nevadí, vlastně je mám celkem rád, dobře se mi tam píše.