Andor.cz - Dračí doupě online

Vstoupil jste do soukromé místnosti "DRBDRBY" jako "Gomer". Další identity nacházející se v místnosti: "Glum", "Kasandra", "Storkarl".

Radim Horák si spokojeně podupával do rytmu skladby "Touch of gray" od Grateful dead, která se právě linula z reproduktorů jeho počítače. Takže už jsou tu všichni. Drbdrby, tak se vždycky jmenovala jejich soukromá místnost na ZetChatu. Radimovi se zdálo, že je to dost hloupé jméno, ale byla to pro ně zkrátka tradice. Znali se už přes deset let, tihle čtyři. Vlastně od prvního ročníku základky. A i teď, když jsou každý na jiné střední škole, se pravidelně scházejí. Drbdrby. Radim měl zato, že to jméno vymyslela Sandra Kasandra, ale jist si tím nebyl. Už holt uplynulo hodně vody.

Nazdar, frajere, cože jdeš tak pozdě? Čeká se jenom na tebe:-)

Čau. S čim se na mě čeká?Hořim zvědavostí.

No s čím asi – s tou Storkarlovou machrovinou. Taky mě zajímá, co si to na nás vymyslel.

No jo vlastně, vždy» Karel Storkarl Razima něco takovýho říkal. To jsem sám zvědav, pomyslel si Radim, co z toho bude.

Tak se s tim vytáhni, Storkarle. Nedělej drahoty.

Klidni hormon, tohle je neco x-tra. Ale chce to trochu odvahy – takze se zhluboka nadejchnete... DNESKA VECER JDEME NA CERNOU MSI! Tak, a je to venku.

V Radimovi trochu hrklo – o černé mši věděl jenom to, že se týká černé magie, takže ho Karlův plán dosti zaskočil. Mohlo trvat snad třicet vteřin, než se někdo rozhoupal k odpovědi. Nakonec se ozvala Sandra.

Ty o nějaký víš? Jak?

Jasne – unik informaci. Holt to nasi kolegacci sataniste tentokrat nezvladli utajit. Stejne nechapu, proc s tim tak tajnustakrej, sasci:-)

Já jdu do toho – takovou příležitost člověk nedostane dvakrát. V životě jsem na žádný mši nebyl. Natožpak na nějaký tý černý:-)

No... mě se to nezdá. Tak za prvé se černá mše vůbec netýká satanismu – je to spíš záležitost černý magie. Ale fakt je, že většina návštěvníků těchhle mší jsou právě satanisti... Jo – já bych věděla, proč to tajit.

Ty seš nějaká vzdělaná:-)) Tak pročpak by se to mělo tajit?

Jak to víš???

To je jedno... něco jsem o tom četla.

Tak mam s vama pocitat nebo ne?

Na to můžeš vsadit levý varle.

Ale jo, já jdu taky.

OK, ale nadšená z toho nejsem.

Tak v 19:30 u Gluma – a vezmete si na sebe cerny hadry, at tam nejste jak kanarci:-)

Jasně. Sorry, ale musím končit – matka mi právě parkuje pod oknem a já mám zákaz lízt ve špičce na internet. Čau!



Sotva se Radim odpojil, pootevřela jeho matka dveře do pokoje, aby mu oznámila, že už je doma. Hurá hurá hurá. To ho zase dneska čeká jeden "příjemný" páteční podvečer – ještěže za dvě hoďky vypadne.

Mohl by zabít čas u té knížky od Úvalského. Nebo by mohl chvíli cvičit na kytaru. Ale na druhou stanu mám rozehranýho Tomb Rajdra, pomyslel si a spustil hru. Jenže počítač po chvilce rachocení a bzučení ohlásil chybu při načítání registru a zamrzl. Windows se nezapřou. Mladík rezignovaně nahmatal tlačítko reset a odbelhal se do kuchyně ulovit něco k snědku.

Lukáš Kučera, mezi přáteli zvaný Glum, se odpojil chvíli po Radimovi. Kasandra a Storkarl spolu vedli bouřlivou diskusi o Satanismu a Kultu černé magie a to ho nezajímalo. Hlavní je, že má z minulý raveparty ještě nějaký hulení a že bude prdel.

Poprvé se domovní zvonek ozval už pár minut po sedmé. Byl to Radim.

"Nazdár, ty ďáble, cože seš tu tak brzy?" vyjel na něj Lukáš hned u vchodu.

"Doma už mě to točilo – sotva se fogy vrátil z práce a už se zase hádaj. Kde jsou vaši?"

"Na nějaký zábavě. Ty nemaj ani tušení, že dneska někam razim. Chceš cíčko?"

Lukáš přinesl otcův popelník a oba dva si zapálili. Radim vypadal nějak nervózně. Že by to u nich doma bylo tak vážný? Glum si vždycky myslel, že jsou Horákovi celkem v pohodě.

"Víš co to znamená Gomer?" zeptal se najednou Radim a potáhl z cigarety.

"No jasně – to je tvůj nick na ZetChatu, ne?"

"No jo, to je, ale taky se tak jmenoval jeden vnuk Noa, chápeš? Biblická postava. Doteďka jsem si myslel, že jsem věřící."

"Ještě tu o tý Červený Karkulce, ty lamo. Dy» je to blbost, všechny tyhle náboženství a tak. Copak o tom něco víš?"

"Četl jsem Bibli. Teda ne celou, ale hodně," Radim si povzdechl. "Ale to je jedno, na to ser. Máš doufám nějaký hulení."

"Na to můžeš vsadit levý varle."

Sandra a Karel přišli až v půl a pět, stále ještě zabráni do diskuse. Zrovna se vášnivě hádali o tom, co má satanismus společného s anarchií.

"Tý jo, ty to nějak vzalo," poznamenal Lukáš a Radim se zasmál. Sandra na ty dva vrhla naštvaný pohled a poslala je do prdele. Tomu se pro změnu zasmál Karel.

"Tak co, vyrazíme?" navrhla Sandra, když i z její cigarety zbyl už jenom filtr. Karel přikývl a za chvíli se čtyři černě oděné postavy vydaly do ulic.

Cesta trvala asi půl hodiny – chvíli metrem, chvíli tramvají a chvíli pěšky. Storkarl je dovedl až na pražskou periferii, která se již topila v hustém šeru rozháněném jen matným světlem tu a tam rozmístěných lamp. Zastavili se před velkým barákem s oprýskanou omítkou, který byl po většinu dne zřejmě opuštěný. Všechna okna v přízemí byla vysklená. Na chodníku se povalovalo několik hromádek střepů. Před vchodem postávaly skupinky postav – všechny v černém, s velkým stříbrným pentagramem zavěšeným kolem krku. Několik z nich pokuřovalo. Radim si je nervózně prohlížel – neušlo mu, že někteří mají pentagram zavěšený tak, že jeden jeho vrchol směřuje vzhůru, zatímco u jiných je tomu naopak.

"To je symbol Bafometa," vysvětlila Kasandra šeptem, když se jí zeptal, "ti, co jej nosí vrcholem vzhůru, to jsou vyznavači kultu černé magie. Satanisté jej nosí obráceně, protože jejich víra se zaměřuje na lidské pudy, což je protiklad lidské duše, o kterou běží v Kultu černé magie. Aspoň tak jsem to četla v Satanské bibli od La Veye."

"Jo," připojil se Storkarl a Glum si zapálil další cigaretu, "ale zabíjení malejch dětí a panen a tak, to jsou všechno nesmysly. Na takovou akci by satanista nikdy nešel – zabíjení třeba i zvířat je naopak naprosto proti satanistickýmu přesvědčení. Jedinej případ, kdy satanista zabije, bude, když uzná svoji obě» za přebytečnou, nebo když to bude nezbytný pro jeho osobní prospěch – je to takovej zákon džungle. Takže jestli´s čekal, že poteče krev, budeš zklamanej – tohle je černá mše v satanistickym podání."

"Jo, to je pro mě hrozný zklamání," podotkl Radim suše. "Tak co se teda vlastně bude dít? To bude takovej čajovej dýchánek?"

"Spíš trávovej dýchánek," prohodil Glum a významně si poklepal na kapsu. Všichni se zasmáli.

Ale ten smích zněl dost nuceně, pomyslel si Radim.

Přesně v půl deváté kdosi otevřel dveře a satanisté se začali tlačit dovnitř. Radim odhadoval, že jich mohla být tak stovka, ale jistý si nebyl. Nikdy neuměl nic odhadnout příliš přesně. Storkarl se připojil k houfu a ostatní jej následovali, i když trochu nejistě. Ačkoli se černě oděné postavy seskupily kolem dveří, nijak se netlačily – naopak si okázale dávaly přednost a občas se na sebe vzájemně usmály. Radim si hlídal Kasandřina záda a snažil se nemyslet na pachu» suti, již cítil na jazyku. Kdysi bílé stěny úzké a dlouhé předsíně, kterou se právě protahovali, byly nyní hustě počmárané lihovým fixem. Lucka je děsná píča (ale ne Domkářová), oznamoval světu jeden z nesmyslných nápisů, které zaujaly Radimovu pozornost.

Prošli ještě několika chodbami, až se dostali do velké, spoře osvětlené haly, která celá jako by tonula v matně purpurovém nádechu. Na zemi bylo provizorně rozprostřeno několik rudých koberců, ale přesto mezi nimi občas probleskovala bílá podlaha. Celý sál prostupovala ostrá vůně, která pravděpodobně pocházela z nějaké obdoby vánočních františků, či vonných tyčinek. V jednom rohu vystupoval zpod světla zářivky malý bar, na opačné straně pak stálo vyvýšené pódium. To bylo zřejmě tvořeno jen několika paletami, přes něž někdo přehodil koberec. Nevelké reproduktory, umístěné po stranách tohoto jeviště, tiše hrály jakousi děsivou muziku složenou z neuvěřitelně rychlých bubnů, zběsilých elektrických kytar a chroptivého zpěvu, který byl občas přerušen pronikavým vřískotem.

"To jsou Kredl of Fajlth," zašeptal Radimovi do ucha Karel, kterému se ta šílenost očividně líbila. Radim jenom nechápavě potřásl hlavou. K jeho pohodovým Grateful dead měla tahle hudba daleko, a» si říká kdo chce co chce. Všichni satanisté si začali sedat na koberce a tak udělala čtveřice přátel to samé. Sotva se do sálu vešli.

Po několika minutách hudba náhle prudce zesílila a změnila se v táhlé nelidské ječení, které se záhy vytratilo a hudba zmlkla docela. Nastalo asi deset vteřin naprostého ticha, které potom prolomilo trojí zazvonění a pódium osvítil bodový reflektor. Světlo dopadlo na muže v dlouhém černém plášti, který pravou rukou držel zvonek těsně u mikrofonu. Levice visela volně podél těla. Všichni mlčeli. Radima se zmocnil pocit, jako by zacinkání zvonku vyčistilo vzduch od všech šumů i od všudypřítomného šepotu. Dlouhé, jasně černé vlasy stékaly tomu muži na pódiu po ramenou. Obličej měl potřený silnou vrstvou bílého make-upu, s nímž kontrastovaly černé oční stíny a rudé rty. Rtěnku měl nanesenu takovým způsobem, až se zdálo, že mu z úst teče krev.

Pomalu nechal klesnout ruku se stříbrným zvonkem podél těla, přistoupil k mikrofonu a podivným hrdelním šepotem spustil: "Zdravím vás. Těší mě, že se vás tu sešlo tolik. Chtěl bych přivítat i všechny stoupence černé magie, kterých je tu dnes velmi mnoho. Třeba konečně dostanete rozum a přidáte se k Církvi Satanově." Muž se odmlčel. Ticho jako těžký závoj dolehlo na celý sál a hrozilo Radimovi udušením. Po chvíli muž pokračoval týmž hlasem: "Kdo mne ještě neznáte, jsem Kain, velekněz Církve Satanovy zde v Praze. Co se dnes bude dít? Dnešní mše započne tradičním obřadem, po němž bude následovat koncert kapely Living Death, která k nám vážila cestu až z Plzně. Hrají většinou death metal, nebo grind core. Můžete mi věřit, že to je náhul, takže se máte na co těšit. Potom vám opět pustím něco z vlastní sbírky blackmetalových klasiků Cradle of Filth, protože takovou hudbu, jakou dělali oni, už dneska nikdo nedělá. Přeju vám hodně emocí a odvázanou náladu. Bavte se, jak chcete. Obřad začne za půl hodiny."

Když domluvil, bodový reflektor zhasnul a publikum opět zmizelo ve tmě. Po několika táhlých vteřinách se opět rozhořela ona hudba, tentokrát možná až příliš hlasitě, a doprovázela ji rudě blikající světla. Glum chytl Radima za límec a přitáhl si ho k sobě. Sandra a Karel se k němu také naklonili, aby slyšeli, co říká.

"Nesjedeme si teď ten kouř? Bude to nářez, šlechtěný."

"Tak to ani náhodou. Ne před obřadem. Ty se klidně zmasti, ale já hulit nebudu, chci si to vychutnat," odvrátil se Storkarl. Sandra jenom přikývla a taky od nich poodešla. Radim si všiml, že se Storkarla drží mnohem víc než kdy předtím, a trochu se usmál.

"Tak až pak," mávl Lukáš rukou, "jdeš si aspoň koupit pivo?" Radim přikývl a vyrazil k baru. Příjemná barmanka s až příliš nalíčeným obličejem, oblečená v černých šatech s až příliš hlubokým výstřihem, mu oznámila, že pivo není, a jestli by si prý radši nedal víno. Radim přikývl. Glum nad tím znechuceně zatřásl hlavou a dal si panáka pálenky.

Když hudba opět ztichla a ozvalo se trojí zacinkání zvonu, byl už Radim docela v náladě. Přesto se ale nemohl ubránit překvapení nad tím, jak rychle všichni zmlkli. Bodový reflektor opět zacílil kněze v černorudém hávu. Na oltáři – dřevěné bedně, za níž kněz stál, ležela nahá žena s roztaženýma nohama i rukama. Radim měl pocit, že se v místnosti najednou nějak oteplilo.

Kněz promluvil opět tím tichým hrdelním hlasem: "Vzývám Lokiho a Bafometa." Všichni sborově opakovali po něm. Radim mlčel. "Vzývám i Sammaela, Marduka a Adranelech, Dagona a Naamah, vzývám i Čorta a Thotha. Nech» jsou tito spřízněnci Satanovi při nás." Když dozněl i monotónní sbor hlasů z publika, kněz věnoval několik sekund tichu – a temnému dozvuku, který s sebou toto ticho přinášelo. Poté obřadně zvedl veliký kalich, hluboce se z něj napil a zbytek obsahu prudce vylil mezi satanisty. Radim ucítil, že mu na tvář dopadlo také pár kapek, ačkoli spolu s Partou seděli až na konci místnosti.

Poté ticho prořízlo kovové zařinčení a v ruce kněze se objevil velký obřadní meč. Pozdvihl jej nad oltář a nahá žena se nervózně zavrtěla. Kněz spíš nahlas zachroptěl než zvolal: "Vyvolávám Satana! Lucifera! Beliala! A Leviathana!" Nato vystoupila ze stínu jakási postava v mnohem méně honosném černém rouchu. V ruce držela skleněnou maketu penisu. Otočila se čelem k hledišti a dvakrát touto maketou před sebou máchla. Pokaždé z ní vystříklo pár kapek vody. To samé opakovala čelem ke každé stěně a poté zase zmizela ve stínu na kraji pódia.

Na tváři kněze se objevil široký úsměv. "Slyšte slova Satanova," začal hlasem, který zněl už mnohem přirozeněji, "v této vyprahlé divočině oceli a kamene pozvedám svůj hlas, byste slyšeli. Volám k východu i k západu, na sever i na jih dávám znamení, jež ohlašuje smrt slabochům a blahobyt silným! Otevřete oči, byste prozřeli, ó lidé prohnilých myslí, a slyšte, vy miliony svedené na nesprávnou cestu!"

Radim měl čím dál tím silnější pocit, že se nejedná ani tak o mši lidí, kteří v něco věří, jako spíš o ubohé divadlo, kam jde většina satanistů, aby se mohli ožrat a pobavit a zároveň aby se nějak vymykali. Ale proč se většina dnešních mladých chce vymykat? Nebo to tak bylo vždycky? Radim chtěl pryč, ale zvednout se a odejít, když všichni ostatní seděli a ani nedutali, to prostě nešlo.

"...omočím ukazovák ve vodnaté krvi vašeho šíleného nemohoucího spasitele a napíšu nad jeho trny zdrásané obočí – Pravý kníže zla, král otroků!"

I přes svou původní nechu» se Radim do knězova projevu pomalu zaposlouchával.

"Odstřelím úděsné myšlenky filozoficky obílených hrobů a s trpkým hněvem se budu smát! Vždy» popatřte na krucifix – co vidíte? Ztělesnění ubohosti a neschopnosti, visící na kříži!"

To už by snad stačilo! Copak to je nějaká ubohost, snášet rány bez vzteku a nemstít se za křivdy? Radimovi se zpěnila krev v žilách. Nikdy předtím by ho nenapadlo, že ho taková sprostá pomluva dokáže tolik rozčílit. Náhle si velmi intenzivně uvědomil, že je vlastně křes»an. Protože křes»anství je dobro. A křes»ané jsou dobří.

Satanista pokračoval ve svém vášnivém proslovu. "Milujte své nepřátele a čiňte dobro těm, kteří vás nenávidí a využívají – není to opovrženíhodná filozofie kokršpaněla, který se lísá, když ho nakopnete? Nenáviďte své nepřátele celým svým srdcem a jestliže vás někdo udeří do tváře, práskněte ho přes druhou! Zbijte ho po hnátech a bedrech, nebo» sebezáchova je nejvyšším zákonem! V tvrdém výpadu pozvednu korouhev silných. Pohlédnu i do skelného oka vašeho hrůzostrašného Jehovy a vytahám ho za vousy; pozvednu širočinu a rozpoltím mu lebku vyžranou červy!"

"Tak dost!" Za hlasitým výkřikem, který utnul knězova slova, jako by nikdy nebyla vyřčena, se táhla mohutná ozvěna. Na pódium vstoupil další muž – kápi černého hávu měl staženu hluboko do čela. V levici držel před sebou velký stříbrný krucifix. V sále to zašumělo; nervozita se rychle šířila. A pak se ozval výstřel. Satanský kněz vydal jenom tiché zakňučení a spadl na zem.

Vtom nastal naprostý zmatek.

Radim vyskočil na nohy a snažil se dostat k východu, ale mladý kluk, který seděl vedle něj, ho povalil na zem. I jemu na krku najednou visel místo pentagramu velký stříbrný kříž. Radim se snažil zvednout. Ozval se další výstřel. Někdo začal ječet. Těžká bota dupla Radimovi na ruku a on také vykřikl. Otočil hlavu k jevišti a zdálo se mu, že ten muž s křížem míří přímo na něj. Náhle uslyšel další pronikavé "prásk" a pak už nic.


"To štípe!" Karlovi vyhrkly slzy. Byl to ten nejprotivnější pach, který kdy cítil. Ještě teď ho pálilo v nose. A taky ta hlava. "Kde to jsem?"

"Už je to dobrý," to byl Sandřin hlas. Co se stalo? Aha. Byli na tý mši. Pak se tam ale objevili další lidi. Chvíli se s jedním pral, ale pak ho praštili do hlavy a najednou je tady. Ale "Co se stalo?!"

"Nic, sakra," zase Sandra. "Radim je asi mrtvej."

Cože? Konečně otevřel oči. Ležel v sanitce. Sandra se na něj dívala – v obličeji celá rudá od pláče a vzteku. Pusu si zakrývala rukou. Když mu došlo, co právě řekla, chvíli krčil obočí a snažil se rozplakat, ale moc mu to nešlo, a tak se aspoň trochu rozčílil. Sevřel pěsti a vycenil zuby. Ale ta apatie v něm stejně zůstala.

"Podle všeho se to o tý vaší mši nějak rozkřiklo," vložil se do toho mladý doktor, kterého si Karel do té doby ani nevšiml, " a pár fanatiků se rozhodlo vám ji překazit." Snažil se chytit tón "cítím s tebou, bratře", ale nedařilo se mu to.

Pohledy Karla a Sandry se opět setkaly. A tentokrát mezi nimi proběhlo porozumění. A zčásti snad také odhodlání. V tu chvíli se konečně objevila první emoce – vztek. Nijak intenzivní, ale o to hlubší a temnější. Vztek nad tím, co se stalo. Nad tím, že nějací ubožáci, kteří si říkají křes»ané, úplně bezdůvodně zabili jejich kamaráda. Kluka, kterého znali už od dětství a strávili s ním většinu svých životů. Ten vztek se usadil v nich obou. Storkarl chytl Kasandru za ruku.

"Ave Satanas," odpověděla tiše a utřela si zvlhlé oči rukávem.