Andor.cz - Dračí doupě online

Teplý vzduch místního hostince rozežene vítr zvenčí, když se otevřou dveře vedoucí ven z hostince. V nich stojí muž lidského původu a u pasu se mu pomalu pohupuje rapír, elfí zbraň. Už před pár lety mu bylo nejspíše čtyřicet, na obličeji má pár malých jizev, oblečení špinavé a roztrhané a přes rameno mu visí torna. Ani se nerozhlédne po putice a rychlým krokem dojde k hostinskému. Objedná si něco k jídlu a pití, z nadutého měšce hodí hostinskému na pult jeden zlatý, odejde a sedne si k rohovému stolu, čelem ke dveřím.
Osazenstvo dnes není nijak veliké. Pár sedláků tu hraje karty, básník se snaží sbalit dceru hostinského a stařík si u krbu ohřívá zmrzlé klouby. Cizinec si na vedlejší židli odloží tornu, uklidí do ní měšec se zlatem a čeká, až dostane to, co si objednal. Při tom si potichu pobrukuje nějaký popěvek. Sedláci se na něj divně koukají, když však sjede pohledem on na ně, zase si rychle všímají svých karet. Možná nejsou moc rádi v jeho společnosti, ale je vidět, že k němu chovají dost velký respekt.
Hostinský přivolá svou dceru, předá ji korbel piva a polévku s chlebem, ta to přinese novému hostu, který se na ni usměje a pak se zakousne do svého chleba. Vypije tak třetinu piva, sní půlku chleba a trochu polévky a znova se otevřou dveře. Muž nenápadně schová obě ruce pod stůl a vůbec se nevěnuje novým návštěvníkům. Ve dveřích ale stojí vojenská hlídka skládající se z pěti vojáků a velitele. Všichni mají šavle, typickou lidskou pěší zbraň. Ti si ale nápadného muže vyhlídnou hned a velitel hlídky zakřičí přes celý hostinec. „Jménem krále tě zatýkám! Vzdej se a můžeš přežít transport do vězení.“ Muž ale dále hlídce nevěnuje pozornost a brouká si svůj popěvek. Velitel hlídky mávne na dva ze svých mužů, aby ho přivedli k němu. Ti tasí své šavle a rozejdou se k muži. Když se přiblíží asi tak na čtyři metry, muž se na ně podívá a je slyšet hvizd. Jeden z vojáků zakřičí a uvidí své stehno, kam mu právě vletěla malá šipka. „Myslíš, že mi něco udělá jedna malá šipka? Nic víc neumíš?“ Zasměje se tajemnému muži do očí. Ten se jen usměje a čeká, co se bude dít. Když se vojáci přiblíží ještě o metr, v jednom z nich začne náhle škubat a v záchvatu sekne druhého vojáka mečem do krku. Poté sám spadne na zem a křečovitý pohyb končí v klidné poloze bez pohybu. Muž se usměje a uklidí malou kuši do své torny.“Proč si jen všechno musím dělat sám?“ Řekne velitel hlídky, z pochvy vytáhne šavli a rozejde se směrem k muži. Společně s ním i zbylí tři vojáci. Muž povstane, vytáhne rapír a do druhé ruky si vezme dýku. Jde mužům vstříc. Postaví se do šermířského postoje a čeká, až vojáci předvedou iniciativu. První zaútočí velitel rázným sekem mířeným na hlavu. Tajemný muž rychle uskočí do strany, kde dýkou kryje útok jednoho z vojáků a druhého bodá rapírem do břicha. Než se velitel vzpamatuje, stihne muž zabít ještě jednoho z vojáků. Pak ho však nečekaně zezadu sekne velitel šavlí do krku. Muž spadne na kolena a nakonec celý spadne na zem. Vojákovi, který přežil, nařídí tělo vzít s sebou. Pak se ještě rozloučí s osazenstvem hostince krčícím se v koutě a odejde.
Po chvilce, kdy ještě hostům putiky běhá mráz po zádech, si uvědomí, že v hostinci zůstala celá torna se všemi věcmi tajemného muže. Rychle se k ní všichni najednou rozeběhnou, mrtvých těl vojáků si nikdo nevšímá a začnou se hrabat v jeho torně. Všechny samozřejmě zajímá nadutý měšec. Když se o něj začnu prát, měšec se roztrhne a všechny peníze se rozsypou na zem. Všichni je hned začnou sbírat, jediného básníka zajímá zbytek obsahu torny. Vyndá z něj bloček, který otevře a začne v něm dychtivě číst. Po chvilce si jde sednout k ohni, kde se ho starý pán, který se sem po konfliktu zase usadil, zeptá, co tam je napsáno. Básník tedy začne číst nahlas:
„Jmenuji se Lacus. Podle všeho jsem prý syn jednoho ženatého kupce a chudé pradleny – Tedy tak mi to alespoň teta říkávala. U ní jsem se ale neměl moc dobře, a tak nebylo divu, že jsem už v sedmnácti letech seděl ve vězení v příhraniční pevnosti.“
Když sedláci dosbírají zlaťáky, všimnu si, že básník něco čte, přisednou si k němu a se zájem poslouchají. „ Vždycky to bylo za nějakou blbost, ale když jich uděláte víc, jdete zkrátka na nějakou dobu sedět. Možná se ptáte, na které hranici to bylo. Nebyla to severní hranice s trpasličími horami, nýbrž jižní hranice s elfími lesy. Vždy jsem elfy považoval za ohyzdné zrůdy, byl jsem tak vychován - Později jsem zjistil, že je to přesně naopak. Ve věznici jsem měl být čtyři měsíce. Za celý svůj život jsem byl zvyklý moc nejíst, možná proto mi málo jídla ve vězení ani tolik nevadilo. Byla tu jen jedna cela, ve které jsem potkal spoustu nových lidí – Většina z nich byla později popravena. Život v cele utíkal celkem pomalu. Neměl jsem co dělat tak jsem si počítal dny, zkoušel jsem cokoli, co by mě bavilo, ale nakonec jsem stejně vždycky jenom ryl čáry do zdi. Den a noc a zase den… Asi po dvou měsících ve věznici mi do cely vhodili jednoho elfa, jeho dříve vznešené oblečení bylo potrhané a on sám vypadal, že mu není moc dobře. Ikdyž dobré mravy měl - Představil se jako Feon z rodu Ulur. Nevěděl jsem, kdo to je, ale i přes svůj odpor k elfům jsem si s ním docela rozuměl. Prý ho měli zanedlouho převést do větší věznice ve větším městě, on však říkal, že k tomu nedojde, neřekl však proč. Byl jsem rád, že už před pár staletími byla vytvořena obecná řeč, díky které jsme si mohli v klidu povídat. Od jeho příjezdu se trojnásobně zvýšili stráže, alespoň co jsem byl schopen spočítat malou mřížkou z vězení ven. Asi dva dny po jeho příjezdu jsme náhle v noci uslyšeli podříznutí stráží a slova: Ustup od dveří Feone! Když jsme ustoupili od dveří, někdo zvěnčí, vyrazil dveře. Neviděl jsem mu do obličeje, ale vypadal, že jeden z městských stráží to nebude.“
Slova básníka náhle přeruší mohutný hlas hostinského. „Tak šup, musím zavírat. Dočtete si to zítra!“ Muži na sebe pokývnou a vstanou, básník se na ně podívá, schová bloček do kapsy a řekne: „Tak tedy zítra…“