Andor.cz - Dračí doupě online

MACH rozhrábl hromádku suti. Zbytek světla zapadajícího slunce se prodral dovnitř propadlou střechou. Z pod kusů tašek a omítky vytáhnul uzlíček pytloviny. Jeho mechanická ruka jej šikovně rozdělala a ven vykoukla rudá kulička.
Dítě muselo plakat celé hodiny, ale teď se na MACHAa usmívalo. Chytalo si pokrývku s zakrývalo si obličej.
píp...pííp, ozvalo se strojově.
knííík!, rozesmálo se miminko, a MACH si malou kuklu pevně přivinul k tělu. Pomalým pohybem se narovnal a otočil se k díře ve zdi, jenž zřejmě kdysi bývala dveřmi.

Téměř děsivé ticho náhle přerušila palba. MACH s díťetem vyběhl ze dveří do stejně zdevastované chodby. Cesta kterou přišel byla pryč.
Teda, ne pryč, ale nebyla tam... Na jejím místě teď byla veliká hromada suti provlečená velikým trámem. Za zády se mu ozval rachot. Stroj velikosti bungalovu právě zboural část pokoje a rozdupával poslední, ještě gaučovitý, kousek pohovky. MACH se dal na útěk. Nevěděl kam, jen věděl že musí. Že musí za každou cenu zachránit ten křehký balíček jenž třímá v náručí. Jeho rameno proletělo zdí a na hlavu mu dopadly kousky cihel. To že byl trochu potlučený vůbec nebylo důležité.
Z uzlíčku se ozvalo vyděšené zakvíknutí. MACH s ním lehce pohoupal a vydal se zkrze zdemolovanou ulici, skrze prašné mraky, pryč. Ono nebylo důležité kam, bylo důležité že pryč, s dítětem do bezpečí, na jeho stavu nezáleželo.

MACH se nikdy neptal zda na něm někomu záleží. Nevěděl co to je život, radost nebo naděje. Nevěděl proč musí každý den nasazovat svůj krk a doufat že dnes ještě neskončí v křemíkovém pekle. Prostě to dělal, musel a chtěl. Byl k tomu naprogramovaný... Neptat se na otázky a plnit rozkazy.

Dusot se zase přibližoval. Vedle androidovy nohy se do země zavrtala laserová střela. Automaticky se kotoulem uklidil do strany a pokračoval v běhu. Kolem rozpadlých domků, aut, vše napůl ponořeném v prachu. Dokud se před ním neobjevil konec. Cihlová zeď tyčící se k obloze už jej znovu nemohla zastavit. Levou paží provrtal do zdi menší otvor, a poslední zbytky cihel vytlačil dovnitř.
Kovový kolos se pomalu vynořoval z mlhy, a MACH zrovna prostrkával uzlíček dírou. Na jeho zaprášeném displayi se naposledy zaleskla jiskra dětských očí.

Znovu se rozběhl pryč, tentokrát ale věděl že neuteče. V rychlosti proklouznul obrovi mezi nohama aby se na druhé straně opět narovnal.

Už neběžel. Jen se otočil a podíval se svému konci do reflektorů.
Růžová střela proletěla jeho hlavou jako slina cukrovou vatou...

MACH nikdy nevěděl co je život, radost nebo neďeje, ale věděl, že musí nasazovat svůj krk pro svůj svět. Pro ty, jenž život znají, mohou se z něj radovat. Pro tu naději že o něj nepříjdou.
Že jednoho dne lidstvo opět vykvete...

MACH- Military Automatical Cybernetic Humanoid.