Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Kmotřenka SmrtiOblíbit

huh7739.jpg

Autor: Saia

Sekce: Povídka

Publikováno: 14. prosince 2014 21:59

Průměrné hodnocení: 9.7, hodnotilo 6 uživatelů [detaily]

 
Odpočinková fantasy.
A zároveň můj první pokus o trochu jiný styl vyprávění + co je hlavní, vyprávění z pohledu chlapa.
 
I.
Pravidlo číslo jedna.
Nikdy nemíchejte dohromady karty a ženský. Zvláště pokud ty ženský mají všechny zuby, pěknej úsměv a pozadí, co přímo křičí do světa „sáhni si a poznáš ráj!“.
Jmenovala se Riel. A neměla hezkej jen ten zadek, to vám tedy povím. Ale to bych předbíhal.
Ten večer začal jako každý jiný.
Knajpa ‚U Vidláka‘ byla řádnej zapadák, jak varoval už název, taková díra hned vedle náměstí. Biřici by se tady vyřádili, kdyby jim místní neplatili tučnej peníz za dočasnou slepotu, která je postihovala vždy, když procházeli kolem.
A společnost?
Skutečně vybraná.
Nájemní rváči, zloději, potulní umělci, alchymisti páchnoucí po síře a jiných cyankálách natolik, že pro sebe měli vyhrazený rozviklaný stolek hned u dveří, a lichváři odírající každého, kdo byl natolik hloupý, že si od nich půjčil na další partičku. Jen holek tady bylo málo, vlastně skoro žádný, když nepočítám starou Frídu, která za ta léta už ani snad nedokázala dát nohy k sobě.
Frídy bych se už znova nedotkl, ani kdybych o sobě nevěděl. A další děvčica, tedy co děvčica, ženská jedovatá jak zmije už na první pohled, co seděla u jednoho ze stolků, div Vinckovi neurvala ruku, sotva jí sáhl na rameno. Nikdo z nás se ani nechtěl domýšlet, co by se stalo, kdyby bělovlasé, bohové s námi, sáhl i někam jinam, jak míval ve zvyku. Ženský jsem měl rád, o tom žádná, kór večery a noci s nima, ale ne za cenu, že to bude naposledy v životě. A pohled týhle kmotřenky konec světskejch radovánek sliboval dost odhodlaně.
Tak jsem se radši věnoval kartám.
S ženskýma mi to šlo vždycky dobře, ale ani v kartách jsem nezůstával pozadu. S pár esy v rukávech jsem byl doslova neporazitelný. Jo, tohle vás naučí válka. Přesvědčit každou, že život je krátkej a mizernej, tak proč si ho neužít a pak, jak oškubat své bratry ve zbrani i o poslední kousek tabáku ke žvejkání.
„Á, pánové, jak se zdá, štěstí vás zase s rozběhem koplo do zadku!“ plácl jsem zvesela kartami na desku stolu, aby se všichni mohli přesvědčit o tom, že prohráli. Opět. Hromádka po mé levici se už nějaký ten čas nenápadně zvětšovala a zvětšovala.
Všeobecné mručení a otírání zpocených čel znělo jako chór vítězství.
Zrovna starej Quincy rozdával karty na další kolo, když se ozval ten protivnej skřípavej zvuk připomínající vřískající kočku, který krouháte ocas hezky článek po článku.
Rychle jsem mrkl ke dveřím. Jako všichni ostatní. Co kdyby to byla patrola, no? Opatrnosti nebylo nikdá nazbyt.
Až na to, že tenhle návštěvník měl do vojáků hodně daleko.
Lesklé vlnité vlasy připomínající vodopád zlata, veliké modré oči jako dvě průzračné studánky, sprška nazlátlých pih na nose a exoticky vyhlížející tvářičce a… Bohové. Při pohledu na tmavé hroty ňader snažících se vysvobodit ze zajetí té upnuté košile a vosí pas přecházející v dlouhé nohy se ze mě stával básník. A nebyl jsem jistě jedinej, koho v tu chvíli napadaly všechny ty prasárny veršovaně.
Ostře jsem se nadechl. A z mrknutí se stalo zírání na tři až čtyři doby. Možná i pět.
V lokále na okamžik nastalo přízračné ticho přerušované jen občasným polknutím.
A tak, když se ozvalo třísknutí plechového korbelu o zem, div jsem z tý podělaný židle neslítl.
„Mordyjé…“ zaslechl jsem zasyknutí Quincyho, kterej se otočil za zvukem tak rychle, že se ono úděsný zaskřípání se ozvalo podruhé. Až na to, že to tentokrát nebyly dveře, ale jeho křivý záda.
„Jsem to ale nešika, omlouvám se,“ broukla bělovlasá kmotřenka afektovaně a pomalu se sehnula pro korbel uprostřed louže zlatavého moku. V tmavých očích se jí přitom zalesklo a úzké rty cukly do omluvného úsměvu tak neupřímného, až z toho trnuly zuby.
Ať do mě hrom bací, jestli to neudělala schválně.
Nebyl jsem jedinej toho názoru soudě podle odezvy v podobě mručení, avšak i když ještě mnoho pohledů střelilo ke krasavici scházející po rozvrzaných schodech dovnitř, tak se všichni vrátili ke svejm záležitostem a oplzlým poznámkám.
„Oh, sladká byla, nejkrásnější ze všech,
ta panna s medem ve vlasech.
… Ucítil v letním vzduchu med.
Medvěd! Medvěd! Medvěd!
Celý černý a hnědý, co všechno sněd…“
spustil přiopile jeden z mužů. V tu chvíli se probral bard klímající na lavici a prohrábl struny rozladěné loutny.
„Tak co, chlapi, hrajem, ne?“ ozval se bručivě Vrael, kterej jako první přestal hltat dívku očima.
Pokrčil jsem rameny. „Proč ne, ať vás stačím obrat a trochu si ty peníze i užít,“ zašklebil jsem se. ‚Třeba s tou kráskou,‘ doplnil mě chlípně ten tichý hlásek v hlavě. Ale ruku na srdce, určitě jsem nebyl sám, kdo v to tak vroucně doufal.
A tak se pokračovalo dál.
Ovšem asi v polovině partie se stalo něco, co jsem vážně nečekal. Závan té jemné vůně květin a hřebíčku jsem ucítil dříve, než mi na rameno dopadla dlaň té jemné ručky a o paži se opřela jedna z těch božských křivek. Dřív, než jsem si stačil uvědomit, jak se vlastně dejchá, tak jsem měl těch úchvatných tvarů plnou náruč. A hlavně teda klín, kam s vrtěním dosedla.
„Máte tu volno…?“ zašveholila jak jarní vánek. S obličejem zabořeným do zlaté hřívy se mi špatně odpovídalo, ale nadšení ostatních karbaníků bylo poměrně jasnou odpovědí.
Od toho okamžiku mi už vše jen splývalo.
Pamatuji si, že se představila jako Riel. Moc hezky se smála. Vím to, protože vždy když jsem slyšel její chichotání, tak ty dvě kůzlata jen kousek od mé hlavy začala nepokojně poskakovat, jako by se jim pod halenou nelíbilo. Riel pořád něco nadšeně štěbetala a to nejčastěji tak, že se mi její horký dech otíral o tvář.
O co jasněji si ovšem vybavuji, kam občas pod stolem zajela těmi hbitými prstíky a co vše dokázala se svým bosým chodidlem, tím matněji si už vzpomínám na to, co se vlastně dělo při hře.
Když se tedy ozval pobouřený a zároveň i spokojený výkřik „Ty podvádíš!“ a má nová společnice začala na stůl zručně vykládat všechny ty karty z mých rukávů a jiných skrýší, přišlo velice kruté prozření.


II.
Další jasná myšlenka přišla až v uličce za hostincem. A to s pěstí a ránou, co mě poslala k zemi. Rozkašlal jsem se. Vyplivl krev. A vzápětí znovu, protože ta rána sice byla první, ale zdaleka ne poslední.
Jasně, že jsem se bránil! To si zase nemyslete, nejsem žádná padavka… Ale proti přesile do ruda vytočený rváčský kumpanie… No, co sem mohl dělat, když mě tři chytli, vyvlekli ven a čtvrtej do mě začal bušit jak vzteklej, že ano. Pár ran jsem ze začátku rozdal, ale pak se situace začala vyvíjet dost vošklivě.
Dřív, než jsem se stačil nadechnout, další prudký kopanec mi vymáčkl z plic i tu poslední trošičku vzduchu.
„Pánové…“ zasípal jsem. „Jsem si jist, že se to vyřešit i j…“
Tváří mi projela prudká bolest a celý svět se na okamžik ponořil do černé mlhy. Nevím, jak dlouho jsem byl mimo, ale probral mě ten… Hlas.
„… Ach, já celou dobu čekám na nějakou zábavu uvnitř a vy se mezitím bavíte venku…“
‚Jsem to ale nešika, omlouvám se.‘
„Jestli chceš zábavu, broskvičko, tak pár minut vydrž, hned se ti budeme rádi věnovat…“
I přes tu mlhu ve mně zatrnulo. Věděl jsem, co takovýhle dělávaj s holkama, a že když ty holky ječí, tak to nikdy není rozkoší a s prosbou o přídavek. S heknutím jsem pootočil hlavu a zamžoural směrem, odkud se ozýval její hlas. ‚Padej odsud, ty káčo,‘ opakoval jsem soustředěně v duchu. Ne, že by to nějak pomohlo.
Houby jsem viděl, levé oko mi otékalo a v druhém mě štípala krev řinoucí se přes obličej.
„Obávám se, že tak dlouho čekat nevydržím.“
Z tónu jejího hlasu mě v tu chvíli… Zamrazilo. Něco bylo jinak. Špatně. Zvedl jsem hlavu a s heknutím se převalil na bok, abych lépe viděl. No, moc to nepomohlo. Ovšem když už nic, v tu chvíli o mně ztratili veškerej zájem. Nevím, jestli byli tak opilí nebo se nechali unést svojí převahou, možná žádnej z nich nepostřehl to, co já, ale ve stejnou chvíli se začali smát. Řehtat. Jako by ta kmotřenka snad řekla něco vážně k popukání.
Jenže než jsem se stačil nadechnout, už se nesmál nikdo.
„Co to…“ udivené hlesnutí Vraela mě donutilo začít se škrabat do sedu. Zatraceně rychle. Větřil jsem krev. Vlhké mlasknutí, jako když něco mokrýho spadne na zem, stačilo, aby se mi obrátil žaludek. Vrael zasípal a padl na kolena. Přes tu řídnoucí mlhu jsem viděl, jak se rukama chytá za panděro, který najednou bylo skoro plochý.
Zbytek karbaníků nestačil ani tasit zbraně. Padali k zemi jak mouchy poletující příliš blízko utrejchu paní domácí. Tehdy mě opustil poslední zbytek odvahy a konečně nastoupil zdravý hlas rozumu, co se mohl uřvat.
‚Vypadni odsud, idiote, padej!‘
Jenže sotva jsem zved‘ hlavu, celej ten zatracenej svět se mi zahoupal jak na lodi. A já se úplně normálně pozvracel.

III.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl v krvi a zvratkách a snažil se posbírat ztracenou důstojnost, než mi to došlo. To ticho. Slyšel jsem jen tlukot vlastního srdce a sípavej dech. Koutkem oka jsem zahlédl něco velkého, ležícího na zemi vedle mě. Bohužel mi ale nebylo tak mizerně, aby mi nedošlo, že to je jeden z karbaníků.
Všichni čtyři leželi na zemi. Tuhý. Zkrvavení. Zmrzačení. Před očima se mi mihla vzpomínka na bojiště, na mý kamarády rozsekaný na kousky nepřítelem. Na kousky, který jsme po boji sbírali, abychom měli aspoň co přinést rodině k pohřbení.
A polilo mě horko, když mi došlo, kdo je ta jediná stojící postava uprostřed těch jatek.
„Spletla jsem se. Tohle nebylo… Ani trochu zábavné,“ povzdechl si chraptivý hlas a já cítil, jak se na mě podívala.
Byl jsem unavený, hlava se mi točila, žaludek svíral a bok bolel jak čert. I přesto jsem se zachechtal. Věděl jsem, že jednoho dne umřu, ale rozhodně jsem nečekal, že to bude dneska. Takhle. Život je krutá a nepřejícná děvka s příšerným smyslem pro humor, ať si minstrelové zpívaj, co chtěj.
„To mě vážně mrzí,“ ušklíbl jsem se a bolestně zasykl, když se mi ruka smekla v louži krve, jak jsem se pokoušel posadit. „Dej mi pár dní a máš mý slovo, že zažiješ, cos nezažila.“
K mýmu vlastnímu údivu jsem sebou ovšem neflákl zpátky na zem, protože něčí ruce mě zachytily a opřely zády o zeď. Oprava. Její ruce. Vzpomněl jsem si na Vincka a snad ani jsem se nechtěl domýšlet, co mě tohle bude stát.
„Přesně s tím já ale počítám, Mordechaji.“
Nevěřícně jsem k ní zvedl oči. Skláněla se nade mnou, nad hlavou svatozář korony měsíce a z dýky v ruce jí ještě odkapávala krev. Bílé vlasy se jí ve světle měsíce stříbřitě leskly a nebýt toho mrknutí, ze kterýho mě polilo horko podruhý, začal bych věřit na to, že Smrt má příbuzný.
No, a tak jsem se, vážení, seznámil s Alessií.
A garantuju vám, že kdybych věděl, do jakého průseru mě zatáhne až po bradu, slušně bych ji v ten večer požádal, ať mě vykuchá rovnou.
Ale o tom zase jindy.
 

Komentáře, názory, hodnocení

Saia - 12. ledna 2015 20:53
huh7739.jpg
Ronnie - 12. ledna 2015 20:50

A vypíšeš mi je, prosím? :-)
Čím víckrát to čtu, tím menší je pravděpodobnost, že je najdu. :D
 
Ronnie - 12. ledna 2015 20:50
men1688.jpg
Ohoo.... boží! :3 Už se těším na další část. :D Četlo se to úplně samo, i když mě občas rušily překlepy. O:)
 
Saia - 10. ledna 2015 10:31
huh7739.jpg
Děkuji všem! :-)

Perla - 07. ledna 2015 08:59

No, přiznávám, že na vymýšlení vlastní písničky nemám dostatečnou trpělivost a asi ani básnické střevo, tak jsem zvolila tuhle kvůli tomu textu. :-)

Arrand - 07. ledna 2015 07:53

Hmm, a proč vlastně? :D :-)
 
ACSt0rm - 10. ledna 2015 08:07
circus7_by_grinch74570.jpg
To se ti povedlo! Přečetl jsem to jedním dechem. Už se těším, jak to bude pokračovat :)
 
Sfinx - 09. ledna 2015 21:13
title_suggestions__anybody__by_la_esmeralda-d3ifql12478.jpg
Moc pěkné, člověka to nutí přemýšlet...co jen bude dál?
 
Inori - 07. ledna 2015 10:59
xao mei4419.png
Máš to moc pěkné Sai :D
 
Perla - 07. ledna 2015 08:59
images6094.jpg
Hezké. Zajímavý nápad. Jen mě uhodila do očí ta "vypůjčená" písnička o medvědovi a panně z knížky Game of Thrones. ;-)

 
Arrand - 07. ledna 2015 07:53
ignatius2553316.jpg
Také tleskám - jen tu poslední větu sis mohla odpustit :o)
 
Saia - 06. ledna 2015 23:42
huh7739.jpg
Hitomi - 06. ledna 2015 23:07

To ráda slyším, děkuji. :)

Teď už to jen nějak udržet i dál. :D
 
Hitomi - 06. ledna 2015 23:07
mal315776.jpg
Skvělé! Změna stylu vyprávění ti určitě sedla a četlo se to jedním dechem. Myslím, že nemám co vytknout a s klidným svědomím dávám plné hodnocení. Jen více podobných děl! :)
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.079299926757812 sekund

na začátek stránky