Andor.cz - Dračí doupě online

„Klekni na kolena, naposled.“ zašeptal na mě černý zakuklenec, jakmile jsem se probral z mrákot na zemi pokryté zlatavým listím. „Něco si přej.“

Strašně se mi točila hlava. Stěží jsem vnímal jeho další slova. Ve spáncích jsem měl neskutečnou bolest. Tisíce štiplavých střepů drtící moje soustředění se nedalo ničím přebít. Ani pohledem na hrůznou sekeru dřímající popravčí v rukách, ani pořádně stáhnutý provaz na mých předloktích. Přál jsem si jediné. Aby to všechno nějak přestalo. Jakkoliv. Co nejrychleji…

„Modli se…“

Začali se mi vracet výjevy. Krátké zlomky toho, co bylo. Toho, co bylo před tímhle vším. Před listy pokrývající zem, vysokými stromy skryté v husté mlze, širokým pařezem, před záhadným oděncem se zubatou sekerou, jenž byl pravděpodobně připraven během okamžiku ukončit můj život.

„Směj se…“

Vybavila se mi žena. Žena s dlouhými hnědými vlasy, okouzlujícím obočím a příjemně teplýma očima. Hnědá. Usmívá se a opakuje pořád jednu a tu samou větu. Její smích naplňoval jinak úplně prázdnou a chladnou místnost neuvěřitelným teplem, vlídností. Prozařoval stereotypní zelenou barvu zdí a tvořil na nich neuvěřitelné obrazce. Hrál si s jejími tmavě azurovými šaty. Ale bylo tu ještě něco. Nemilé překvapení. Strach a úzkost skrytá v rozích. Bolest a odstup pod zvednutou maskou.

„Asi takovej pocit…“

Krev mi protéká mezi prsty. Snažím se zastavit ten proud, ale je to nemožné. Uniká, ztrácí se.
„Ty se snad bojíš? No to je síla, to žene mi do vočí slzy.“ Ozývá se někdo. Někdo? Nejsem již v oné místnosti. Nejsem pod ochranou bájného úsměvu. Jsem v… počkat. Kde vůbec jsem? Prázdnota a čerň mě obklopuje. Pořád a všude. Zase.

„…nemůže za to, že nepřestává se trápit.“

Nemůžu. Já nemůžu se na to dívat. Vnímám všechny okolní zvuky a nemohu přestat myslet na to, že to neustává. Hluk všude. Těžký kovový skřípot. Bušící kladivo, neustálé syčení. Voda? Slyším někde kapající vodu?
„Klekni!“ opakuje znovu už nevrle muž a pohupuje si přitom se sekerou. „Jeden jako druhej.“

„Jeden veselej je a druhej smutnej…“

Pomocí kopanců a nadávek mě donutil pokleknout. Naskytl se mi hrůzostrašný pohled na místo mého posledního odpočinku. Věděl bych o lepších, kdybych si mohl vybrat. Mechem pokrytý pařez. Na jehož povrchu se třpytila rosa. Byla studená, když jsem na ni položil svoji tvář. Možná bych tam i usnul a ulevit tak své bolavé hlavě. To bych ale nesměl vidět mého popravčího, jak zvedá nad svoji hlavu tu sekeru. Nemohl jsem. Bezděky se mi zavřely oči. Mohl jsem jednat jinak?

„…jako já.“